Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Vampire High School 1. - 2. Kapitola

30. listopadu 2011 v 17:25 | Amy Sanilová |  Vampire High School
VAMPIRE HIGHT SCHOOL
1.
Proklínám tátu, proklínám mámu, ať vypadnou upíří zuby! To se mi snad jen zdá! Oni mě přihlásili do upíří školy! A ne jen tak do nějaké obyčejné školy, ale do Vampire Hight School! Tam se dostávají jen upíří, co něco znamenají.
Děti upířích vládců, miliardáři, a šampioni v závodech klíšťat, to je naše zábava, máme to rádi asi stejně, jako lidi mají rádi fotbal. V pondělí mám tam nastoupit, jsem nervózní. Naše rodina není ničím, ale vůbec ničím výjimečná. Jenom žijeme v chalupě pod Velkou Británii, pod zemským povrchem. Nevidíme slunko, a jsme bílé jako smrtky. Normálka. A do té školy by ani nepustili dívku jménem Alice. Takhle mi říkávají rodiče. Ale až budu v té škole, budu se jmenovat Urna.
"A jak ses ti vůbec do tý školy dostala?" zeptala se netrpělivá Zena
"Táta potkal…"
"Přejete si?" slečna z obsluhy si nás měřila pohledem
"Já si dám krvavou specialitu. Dejte mi mix. A ty Ali?"
"Já si dám zmrzlinu s polevou much."
"Dobře." Dodala ještě obsluha a odešla. Do té kavárny chodím se Zenou už několik let. Kavárna U zubu je podle mě nejlepší
"A myslím, že si dneska dám poslední zmrzlinu s mouchami. Bude mi to tu chybět." svěřila jsem se Zeně a udělala jsem svůj falešný trik s pláčem. Ale Zena na to už jen tak neskočí.
"Budeš dneska zase hádat?" zeptala jsem se, když obsluha přišla i s rudou tekutinou ve velké skleničce, a mně bílou zmrzlinu s mrtvými mouchami. Zena si lžičku dala do sklenice, pak ji vytáhla a usrkla si z ní. Potom dvakrát mlaskla a dodala
"Je to hmyzí krev." Potom si jazykem setřela zuby
"Ale hmyz přece krev nemá." Zdál se mi to jako nesmysl
"Je to krev od komára." Mlaskne
"A ta krev byla z ještěra, který žil před dvěma miliony, pět set pět let. Jo a je to krev ještěra… hmmm. Stegosaura."
"Dobrý no."
"A asi žil v době pozdní křídy." Zas si přejede jazykem zuby
"Pět minut před dopadem meteoritu."
"Jseš borec." Pochválím jí a sním si jednu lžičku zmrzliny
"Zjistila jsem, že budeš na kolejích." Vyprsknu tu zmrzlinu na Zenu. Rychle vezmu kapesník a utírám si s ním pusu
"Co?!"
"To znamená, že budeš s někým cizím bydlet."
"Já vím, co to znamená! Odkud to víš?"
"Včera večer, kdy jsi mi napsala esemesku, šla jsem se podívat na jejich webovky."
"O. M. G."
"O. M. G.? Co to znamená?" nevěřícně se na Zenu podívám
"O maj got. O můj Bože."
"Jo toto znamená O. M. G. Už chápu."
"A takhle to dopadne se mnou." Dodám ještě a dám si do pusy další lžičku zmrzliny "Budeš prý, bydlet s Drakí." Opět jsem vyprskla zmrzlinu na Zenu. Ona jen klidně zavře oči, a potom je znovu otevře a zhluboka se nadechne. Jde vidět, že je na pokraji trpělivosti.
"Jen klid Zeno. Uklidni se." Chlácholím ji a sjedu prstem po zmrzlině na jejím čele. Pak ten prst, na kterém bylo trošku zmrzliny, jsem ponořila do jejího krvavého koktejlu a strčím si ten prst do pusy.
"Hmmm. To má jinačí chuť."
"Užíváš si to pěkně?"
"Ne. Zítra jedu do Trynsválnie."
"Ty se máš. Ty se pojedeš podívat do hlavního města, já bych se tak ráda tam šla podívat." Rozplývala se Zena a zasněně se podívala na tmavé nebe. Naše město je ve velké jeskyni plné cihlových domů. Černě strašidelné městečko, nebo spíš vesnice. Ale tato kavárna je dobrá tím, že když je u lidí už noc, může většina upírů vyletět z jeskyně a přistát uprostřed strašidelného lesa, kde je naše oblíbená kavárna. Ale pro nás dvě je nejlepší si sednout ven na terasu a dívat se zasněně na hvězdy.
"Ty spíš?"
"Ne. Ne. Ne." Odpovím rychle a teprve teď si uvědomím, že jsem se asi trochu mezi hvězdami ztratila
"Zkouším podle hvězd poznat, co mě čeká na nejslavnější škole pro upíry."
"Jo ták. A ty to umíš?"
"Ne neumím."
"Tak co tam celou dobu hledáš?"
"Ty hvězdy mě vždycky tak pohltí do vysněného světa, že se tam dívám, i když nechci." "Ty jseš divná." Usoudí Zena a napije se svého nápoje. Já zatím odtrhnu oči od nebe a dám si třetí lžičku zmrzliny.
"Těšíš se do tý nový školy?" zeptá se Zena, ale já na ni opět vyprsknu zmrzlinu. Teď byla ještě bledší, než normálně.
"Co jsem řekla špatně?!"
"Ty nic. Ale asi jsem rozkousla mouchu a kousek mi uvízl v krku."
"Já jsem asi prokletá." Zanadává si Zena, zaplatíme, rozloučíme se a já rozevřu svá netopýří křídla a letím domů.

2.

Tak. Jsem na letišti. Ale ve dne a v lidském světě. Sice to není poprvé, co chodím mezi lidmi, ale když mě někdo osloví, začnu se klepat a moje upíří smysly se zaměří na krk. Fuj. Nepamatuju si, kdy jsem ochutnala naposledy aspoň kapičku krve. Je to sice zvláštní, ale já krev nechci pít. Je to něco podobného, jako když člověk nechce jíst čipsy. Tady toto tajemství tajím i před Zenou a před rodiči. Ale jak to udělám ve školní jídelně? Hmmm. Teď se tím nebudu zabývat. Ještě tam nejsem. Mezi lidmi chodím často, ale je to zvláštní, že mi stačí být pět vteřin na slunci, a moje pokožka se zbarví do oranžova. Jejich svět se mi moc líbí. Je takový, jiný, žijí si tak,…. Obyčejně a u nich se nemusím cítit divně. Šla jsem k pokladně.
"Dobrý den. Já tu mám rezervovanou letenku do Trynsválie se společností Hight School." Odpovím podezřele klidně, zatímco se klepu po celém těle.
"Ano. Je tu letenka z té společnosti, ale já vás podle pravidel nesmím postit do letadla bez doprovodu dospělé osoby."
"Co?! Ale mě je patnáct!"
"Ale do osmnácti let nesmíte letět bez dozoru." Jasně a já můžu létat i bez rodičů asi od pěti. Ten ohavný hlas toho muže mě dohání k šílenství. Nejradši bych se mu zakousla do krku, ale tady by to mohlo být podezřelé a ještě bych k tomu asi omdlela, kdybych ucítila krev.
"Jen klid. Je tu se mnou." Odpoví hlas za mnou a pán z pokladny mi dá letenku i se sprostými nadávky. Otočím se, abych uviděla toho mého zachránce. Ten se na mě mile usměje.
"Ahoj." Vyhrknu ze sebe
"Ahoj. Já jsem Gor."
"Těší mě. Já se jmenuji…." Rychle nějaké jméno "…Urna."
"To je zvláštní jméno Urno." Potom se přiblíží ke mně, jako by mě chtěl políbit. Ale místo toho mu vylezou špičáky. Takže je to upír. Já se na něj mile usměju a odkryju je také.
"Ty jdeš do VHS?"
"VHS?"
"Vždyť víš, Vampire Hight School." Toto mu už musím pošeptat, vždycky je tu nějaké zvědavé ucho.
"Jo, taky tam jedu."
"Proč jsi mě zachránil?" jde vidět, že ho ta otázka zaskočila. Teprve teď jsem si všimla jeho krásných, černých vlasů. Vypadá nádherně, kouzelně.
"Odkud jseš?" zeptá se mě otázkou, ale já jsem od něj chtěla spíš odpověď.
"Já jsem ze Zisty. To je malá vesnička pod Menchestrem. A ty?"
"Já jsem z Paříže." To si snad ze mě dělá srandu ne?!
"Ale vždyť jsi mohl letět krátkou dobu, protože Trynsválie je tvůj malý soused. To jsi čekal, že tu bude holka, která bude potřebovat tvou pomoc?"
"Ne. Musel jsem letět do Londýna, abych vyzvedl své sestřenice. Těm už vůbec nechtěli dát letenky."
"A kolik ti vlastně je?"
"Dva tisíce sto. Proč jsis taky nevybrala osmnáctku?" Nemůžu mu říct, že je mi teprve patnáct. Oproti tomuhle Hezkému klukovi, se nemůžu s něčím měřit.
"Ty jsi letěl jako prostředkem nebo jako sám?"
"V noci se létá nejlépe." Takže se v noci proměnil v netopýra a normálně sem přiletěl, a teď poletí letadlem se svými sestřenicemi. Já jsem do Trynsválie chtěla taky letět jako netopýr, ale rodiče by začali vyvádět, protože ve dne by mě mohl někdo vidět a v noci bych neunesla svůj rudý kufr.
"Chceš pomoct s tím kufrem?" zeptá se mě ale ani nečeká na odpověď a bere mi ho z ruky.
"Góďo! Góďo!" kdo na něj může takhle volat? Podívám se mu přes rameno a vidím dvě asi šestnáctileté holky. Dvojčata. A Gor za něma jde jako nějaký pes, když jde k páníčkovi.
"Máš letenky?" zeptá se ho jedna, která má na sobě fialové tričko a tmavě modrou minisukni.
"Nebojte se holky, mám je." Řekne Gor a vytáhne ze zadní kapsy tři letenky.
" Páni ségra, já jsem tak nervózní." Přitočí se ta druhá ke své sestře s fialovým tričkem. Ona naopak má tmavě modré tričko a fialovou minisukni. Asi každá dostala jeden celý oblek v jedné barvě, ale asi jim to nestačilo.
"Holky. Toto je Urna. Urno, toto jsou moje sestřenice." Ukázal prstem na tu, s fialovým tričkem.
"Toto je Zu…" a ukázal na tu druhou "…A tahle je Ze."
"Řekl jsi to přesně naopak." Vyhrkly obě najednou, jako jeden hlas.
"Takže s modrým tričkem je Zu, a s fialovým tričkem je Ze. Říkám to správně?" "Přesně naopak." Vykřikly zase dvojčata.
"Nevšímej si jich. Hrozně rády vtipkují." Už jsem si všimla, díky žes jsi mi to řekl Goro. "Tak jdeme nebo ne? Protože nám zachvíli odletí letadlo." Vyhrkne nečekaně jedna z dvojčat. Nastoupit do letadla a dát si zavazadla nad sebe, to nebylo nic těžkého. Ale být v kupé s ním a s dvojčaty, to bylo něco těžšího. Neustále se mě na něco ptaly.
"A čím jsi vlastě výjimečný, že ses dostal na VHS?" zeptám se Gora.
"Moje máma je módní návrhářka. A táta je herec." Nejradši bych na něj vykulila oči překvapením, ale pak by zjistil, že jsem jen obyčejná upírka, která do tak slavné školy vůbec nepatří.
"A co ty?"
"Já?"
"Čím jsou tvoji rodiče výjimeční?" Kdybyste dvojčata aspoň chvilku byla zticha. Rychle plácni nějaké slavné povolání, jinak tě budou mít za trotla. Co říct? Co říct? Nemůžu jim říct, že táta je farmář a máma knihovnice.
"Můj táta je…" rychle něco plácni "…tanečník." Jsem fakt příšerná, to už jsem jim rovnou mohla říct, že táta je kartáčkem v televizní reklamě na pastu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama