Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

1.Kapitola - Narozeniny

21. února 2012 v 17:39 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci
Andělští spolužáci

Svět chce anděly
1. Kapitola
Narozeniny
Tip, tip, tip! Anna zaklapla budíka. Zdál se jí krásný sen. Zdálo se jí o tom, jak potkala krásného kluka, který jí odveze na krásný pustý ostrov, kde budou šťastně žít až do smrti. Ale pak loď do něčeho narazila a potopila se i s posádkou. Pak už jen slyšela ten otravný zvuk budíku. Jak paranoidní. Byl to krátký sen, ale i dost zvláštní. Anna nebyla nikdy paf do kluků. Nezajímali ji, tak proč se jí o tom jenom zdál sen? Jde vidět, že dneska je velký den. A vypadá to, že bude i výjimečný. Teda aspoň prozatím.
Protáhla se, promnula si oči a zívla. Sice zbývali ještě dva týdny do začátku školy, ale Anna si už pomalu začínala zvykat na ranní tvrdé vstávání budíku. Není to žádná procházka růžovým sadem, ale život není peříčko, ne?
První, kdo ji přivítal na den jejich narozenin, byla skleněná soška stojící na poličce nad postelí vedle budíka - jejího pejska, který ji umřel před dvěma lety. Byla z toho zdrcená do teď, ale snažila se s tím smířit. Pohladila Míšu po jeho křehké hlavičce a začala se protahovat jako kočka. Ustlala si peřinu a v polospánku slezla s poschoďové postele žebříkem. Pod ní spal její o šest a půl let mladší bratr Leo. Dnes je to přesně šest a půl let co se s ním musí dělit o pokoj. Není z toho dvakrát nadšená, protože v tomhle pokoji začala velet Leo. A jí unavuje neustále se dívat pod nohy, aby nešlápla na nějakou jeho hračku, kterých bohužel bylo v pokoji víc než dost. Leo spal naštěstí tvrdě na velkém polštáři s autama a v rukou držel své plyšové zvíře. Bohužel Anna zjistila, že bratr se nevybírá. Když se dostala z minového pole svého pokoje, potichoučku zavřela za sebou dveře pokoje a došla jako zombie do koupelny. Koukla se na sebe do zrcadla a musela přiznat, že jí budík nedělá dobře. Rozsvítila bodovky nad zrcadlem, zastínila si oči, vytáhla kartáček s pastou z kelímku vedle umyvadla. Vyčistila si zuby, učesala se a vydala se zpátky do postele. Asi to ranní buzení za pomocí budíku nechá na příští týden. Vylezla na žebřík a lehla si zase do postele. S malým úsměvem na tváři se chvilku dívala na svíticí měsíc a pár hvězdiček na stropě, než pomalu zavřela oči a svět snů jí zase táhnul zpátky do snění.
Tvíd, Tvíd, Tvíd, Tvíd, Esemés.
Anna by teď nejradši chtěla začít mlátit kolem sebe. Ale asi to bylo znamení. Znamení, že na sladké lenošení v posteli není čas, bohužel nálada pořád ano. Otevřela oči, zamračila se na hvězdné nebe na stropě, vstala a slezla z postele zase dolů. Mobil s novou SMSkou ležel na jejím pracovním stole. Anna věděla, kdo jí píše i co je ve zprávě. Nechtěla to ale teďka číst. Vzala si oblečení a šla se převléknout do koupelny. Když přišla do pokoje už trochu probuzená, promnula si oči klouby na rukou, naposledy zívla a přebrodila se ke svému stolu. Ztěžka usedla na černou velkou točící se židli, opřela si hlavu rukou, mlaskla a na chvilku zavřela oči. Dlouho to ale netrvalo, protože mobil vedle ní vydával světelné signály, aby upozornil na zprávu. Když to už nemohla vydržet, vzala mobil a přečetla si zprávu.
Všechno nejlepší a přeju ti hodně štěstí! Šťastné úterý 20. Sprdna. Nela Pela Sala :-D
Anna se pro sebe usmála. Při vzpomínce na Nelu, její nejlepší kámošku, se musela usmát. Nela je sice stejně stará jako Anna, ale má velký smysl pro humor a pro styl. A musela uznat, že je i krapet trhlá a šílená. Anně se vybavila vzpomínka na první třídu, kdy se spolu setkaly.
Pamatuje si, že když vešla do třídy ten první den, měla strach. Dokud teda k ní nepřistoupila jedna malá holka s rudými vlasy ve směšném oblečku. Ten první školní den měla Nela ve vlasech zelenou čelenku, na které měla připevněnou velkou oranžovou mašli, která byla trochu větší, než její hlava. Účes měla normální. Rozprostíraly se jí kolem ramen, jen vzadu na šíji se našlo pár sponek. Ale to byli jen její vlasy, její oblečení bylo ještě trhejší. Měla velké červeno-oranžově-zelené šatičky, které byly hodně naškrobené a dosahovaly ke kolenům. Určitě musely stát jmění. Šatičky byly ve skutečnosti celé zelené a na nich byly vyšité oranžové pruhy a červené puntíky. Vypadalo to zvláštně, ale krásně. Na nohou tehdy nosila žluté střevíčky s maličkým podpatkem. Když takhle nastrojená přišla k Anně, bylo její oblečení první, co Anna zahlédla. Nela jí zamávala a pozdravila:
"Ahoj zrzko, já jsem Nela Pela Sala, bože můj co to máš za oblečení?!" vyjela, když si všimla, co má Anna na sobě. Měla tehdy riflovou sukni ze sekáče a bílé tričko s modrým křížem na prsou. Anna byla vystrašená, nebyla zvyklá s někým kamarádit a už i bez toho měla strach, jak ten den dopadne. Nela mluvila rychle, podle tónu a barvy hlasu poznala, že se na dnešek těšila, ale také byla nervózní. Když na to Anna nic neřekla, Nela bez váhání pokračovala a změnila téma: "Ale na tom teďka nesejde, jak se jmenuješ ty?" mluvila tak rychle, že kvůli tomu byla Anna ještě víc vystrašená. Teda pokud to bylo ještě vůbec možné.
"Ehm," vydala ze sebe a váhavě Nele zamávala a pozdravila. "Já - já jsem," polkla, " Anička, Nely," vydala ze sebe.
"Ahoj zrzko Aňo! Ale jmenuji se jenom Nela. Tamten zbytek je moje přezdívka, jednou se chci ale takhle jmenovat. Bylo by fajn, kdyby mě někdo pozdravil 'Ahoj, Nelo Pelo Salo'," zasmála se Nela a od té doby byly nejlepší kamarádky až do sedmé třídy. Tedy až do minulého školního roku. Teď, když jsou prázdniny, byla Nela se svou rodinou v Itálii u příbuzných.
Anna se při vzpomínce usmála a položila mobil na stůl. Jakoby jí Anna viděla i teď, jak před ní stojí s tou velikou mašlí a s těmi šaty. Povzdychla si. Dnes bylo teda 20. Srpna - den jejího narození, ale nikdo je dnes nebude slavit. Což jí trochu vadilo a i trápilo. Protože, jak už je Anna zvyklá, je oslava jen o víkendech a ne přes týden. Přes týden se žádné oslavy konat nemohou, protože by se nesešla celá rodinná sešlost. A protože to tak chtějí rodiče.
"Aňo!!!" vykřikl Leo tak náhle, až Anna málem spadla ze židle. "Kolik je hodin?!!" zeptal se hlasitě z postele.
"Je půl desáté," prskla Anna na svého bratra a podivila se. "Proč?"
"Zapni mi televizi," rozkázala, jako by její otázku neslyšel. Když se nic nedělo a Anna čekala, až si milost pán vstane, ujde dva metry a zapne si televizi, která je naproti postele. "Dělej! V deset má začít ten nový film!"
"Ty jsi nějaký závislý nebo co?" zajímalo Annu.
"Jo jsem," řekl a jeho nedočkavost v jeho hlase narůstala. "Tak dělej!!"
Anna vyskočila ze židle, prošla kolem televize, zapla ji a šla z pokoje pryč. Fakt pěkný den narozenin, pomyslela si. Zatím co už Leův oblíbený kreslený film běžel a Anna stála u okna v kuchyni a dívala se z něho ven, někdo zazvonil. Anna se vydala otevřít dveře a pozdravila babičku, která stála za nimi.
"Ahoj moje oslavenkyně!" pozdravila Annu, objala ji a dala velkou pusu na líčko. Ale i když se Anna usmívala, její babičce neušlo, že je to nucené "Co je? Copak se stalo, koťátko?" zeptala, zavřela dveře a objala ji. Aňa ale místo odpovědi ukázala na Lea. "Nic moc. Jenom mám dnes narozky a nikdo v bytě to ani neví," odpověděla naštvaně, ale řekla to spíš Leovi, než babičce.
Její babičce okamžitě došlo, co se tu děje. "Leo! Ty nevíš, že Anička má narozeniny?" pohrozila mu prstem. Leo se ohlédl, klouzal pohledem ze své babičky na sestru, pak se ale otočil zpátky k televizi a jenom řekl: "Všechno nej. Aňo." A šel se dál věnovat televizi.
Mě to ale nevadí, pomyslela si, tak i tak si dnešek plánuju užít! Ale nahlas tohle říct se neodvážila. Pak si ale všimla, jak má Miluše Branzová za zády tašku. Její babička si toho všimla, schovala tašku za záda a podala jí ruku. Anna jí chytila do své.
"Tak, všechno nejlepší Aničko, hodně štěstí, a ať se ti daří ve škole, doma, ať tě rodiče poslouchají a hlavně Leo," popřála ji a podala své vnučce tašku. "Měla jsi to dostat až o víkendu, ale chci, abys to měla už teď. Je to od celé rodiny," dodala a dívala se, jak Anna položila tašku vedle na botník a vytahuje z tašky menší krabičku.
"Ne, ne. Tuto si prosím nech až na konec," vyhrkla Miluše, vzala jí krabičku a položila ji vedle tašky. Anna se na ni chvilku dívala se zvláštním údivem, ale zavrtěla hlavou a začala z ozdobné tašky vytahovat věci.
Dostala krásné náramky se žlutými růžemi, kartáč na vlasy a sprchový šampón s vůní malin. Tak jak to má ráda. Když si to všechno prohlédla, vzala do ruky krabičku a začala jí rozbalovat.
"Ale nikomu nesmíš říct, že jsi to dostala takhle brzy. Jinak bych z toho mohla dostat průšvih. Ty i já," řekla babička, která se dívala na Annu a čekala, až z krabičky roztrhne balicí papír. Anna se na babičku po jejích slovech podívala překvapeným pohledem. Pak ale odvrátila zrak zpět na krabičku. Pomalu rozvázala modrou stužku a roztrhla zlatý balicí papír. Pod ním byla modrá krabička s obrázkem mobilu.
"Nokia?! S dotykovým displejem?! Díky, díky, díky!!!" vykřikla s nadšením Anička a vrhla se babičce kolem krku. Krabičku pořád držela v ruce.
"Co!" uslyšel je Leo. "Ty máš nový mobil? Ukaž mi tam hry!" vykřikl, vyletěl z postele jak kulovej blesk a vrhl se na krabičku s mobilem, který Anna držela v rukou. Ale ona si Lea všimla, nadzdvihla ruce, jak Leo se na ně vrhl a tím asi zachránila život svůj i mobilu. Leo tvrdě dopadl na břicho na koberec. "Ty blbá ségro! Dej mi ten mobil!" zařval vztekle Leo a začal potahovat.
"Leo, neplakej. Pojď sem, bobečku," pobízela babička a vzala ho do náruče.
"Chrrrrrr," zaskřípal zuby jako naštvané zvíře, když mu někdo sebere jídlo.
"Ale no tak! Nechrč, ani nevrč a ani se takhle netvař. Je to její mobil," snažila se mu to vysvětlit a Anna se na něj škodolibě usmála. Leo! Proč děláš takové problémy. Snad tě toto odnaučí už konečně, pomyslela si Anna.
Domovní dveře opět zazvonily.
"Jdu otevřít!" oznámila a za dveřmi pozdravila svého dědu Jirku.
"Nazdar oslavenkyně!" zvolal a objal ji kolem ramen. Vyzul si boty a vlezl dovnitř. Musel být venku, protože je celý zpocený a … a na rameni má svoji koženou kabelku?, všimla si Anna.
"Dědo? Ty jsi byl někde na výletě?" zeptala se a ukázala na kabelku.
"Ne. Jenom jsem byl skočit pro noviny a doma došlo kafé," řekl v pohodě a položil svou pánskou kabelku na botník. Zavřel za sebou dveře a všiml si Lea s trošku červenějším obličejem a slzami na tváři. "Co se ti stalo Leo? Anička tě zase zbila, že?" otázal se, vzal si Lea do náruče a začal mu utírat slzičky. "Anno!" otočil se na vnučku. "Nebuď taká zlá! Říkal jsem ti snad stokrát, aby ses starala o sebe a jeho nechala být!" pokáral ji, ale Miluše se mezi ně postavila dřív, než mohla Anna protestovat.
"Anička za to nemůže! Ona dostala ten mobil a Leo ho chtěl taky! Ale pak Anička s ním uhnula a on se rozplácl na koberec!"
"Tak proč se Leo nemůže podívat na ten mobil?!" nechápal stále její dědeček.
"Protože je její!" vysvětlila důrazně Miluše a Anna věděla, co bude následovat. Hádka.
Anna se tomuhle chtěla vyhnout, proto radši zalezla do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Ale i tak uslyšela, co si za těmi dveřmi říkají. Leo, kterého děda musel položit na zem, otevřel dveře a nechal je otevřené. Tím upozornil na svou sestru sedící na židli u stolu.
"Ančo!! Proč neukážeš Leovi ten zatracený mobil?!" vyjel opět na ní děda Jirka.
Prosím kohokoliv, pomozte mi se z toho vymotat, modlila se. Pak jí naneštěstí začal vedle ní zvonit mobil. Někdo mě vyslyšel.
"Já to zvednu!" řekla rychle Anna, vzala mobil a přijala hovor.
Halo? Ahoj Aňo tady je…
"Matesi?!" Ze sluchátka se ozval menší smích. "Páni. Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi zavolal v této chvíli…," chtěla pokračovat, ale Mates jí přerušil.
Jo to jsem rád, ale prosím tě, mohla bys dneska před druhou přít do parku? Chci ti něco ukázat, na ty tvoje narozeniny.
"Dobře," řekla trochu překvapeně, ale potom se její břicho rozhodlo protestovat a hlasitě zakručelo.
A slyším, že někdo tu už má hlad.
"Jo, promiň. Musím tady poslouchat menší hádku důchodců." Musela se svému vtipu zasmát.
No nic. Tak přijď ve dvě do parku. Jo? Čau, rozloučil se a zavěsil.
Mates je Annin druhý nejlepší kamarád. Chodí… spíš bude chodit do osmé třídy, ale do béčka, zatím co Aňa do áčka.
Zavěsila a mobil položila na stůl. Pak se vrátila zpět na chodbu, kde se opět rozpoutala hádka. Prošla kolem nich a vešla do kuchyně. Otevřela skříňku nad linkou, ale musela se pořádně natáhnout, aby dosáhla na velký skleněný hrnek na třetí nejvyšší polici. Chytla ho nešikovně za ucho a položila na linku. Skříňku zavřela a vedle otevřela ledničku. Z vnitřní strany dveří vytáhla krabici mléka. Zavřela druhou rukou lednici a nalila mléko do hrnku. Při tom neustále musela myslet na Matesa. Co jí chce ukázat? Jeho hlas v mobilu byl nedočkavý, ale taky tam zněl strach. Vzala hrnek napůl nalitého mléka a dala ho do mikrovlnky. Otevřela ledničku, aby mléko schovala, ale v tom okamžiku do kuchyně přihopsal Leo s normální barvou na tváři.
"Aňo, nachystej mi taky čoky!" vyhrkl nadšeně a Anna aniž by jakkoliv naznačila nebo dělala, že slyšela, zavřela ledničku a mlíko položila na linku. Vytáhla ze spodní skříňky plastovou misku a nalila do ní mléko. Když krabici schovala do ledničky, mikrovlnka zapípala, Anna jí vypla, vytáhla hrnek, sedla si ke stolu a nasypala do něho oříškové müsli. Lžící promíchala müsli a dívala se, jak se velké kousky potopily na dno hrnku. Pořád si ale v hlavě přetáčela rozhovor s Matesem. Byl divný, i když se choval, jako by se nic nestalo. Chce jí asi ukázat něco, z čeho nemá velkou radost. Ale co? Co pře Annou tají? Mates nebyl žádný úchylek, takže by se jí nemohl přiznat, že by měl s někým nějaký poměr. Anna ani nechápala, jak jí něco takového mohlo napadnout. Mates je chytrý, inteligentní a fajn kamarád, nikdy by neudělal něco, co by někomu vadilo nebo že by někoho obtěžoval.
"Aňo. Dej mi ten mobil!" řekl znenadání přísně Jirka, až Anna na židli vyskočila a lžíce jí upadla na koberec. Slyšela, jak dopadla, i když se celé její tělo ještě vzpamatovávalo z šoku. Jirka se na ni podíval, vzal mobil do ruky, schoval ho do krabičky a odešel z domu. Ještě než zavřel dveře od bytu, podíval se na ni a řekl: "Ten mobil jsi měla dostat až o víkendu," a zabouchl dveře. Anna se nahnula, aby dosáhla na lžíci a přitom slyšela babiččina slova.
"Zase jsem něco pokazila," řekla Miluše a podívala se na Annu, která se zpátky vyhoupla na židli. "Ahoj, broučku," rozloučila se, otevřela dveře a chtěla je už za sebou zavřít, když Leo vyhrkl:
"Já chci jít taky nahoru!"
"Tak pojď -,"
"Ne," vyhrkla rychle Anna s plnou pusou. "Ještě není oblečení, zuby nemá umyté a má tu mlíko už ohřáté."
"Aha," přikývla babička a podívala se Leovi do očí. "Pojíš, umyješ si zubále, oblečeš se a pak přijdeš, jo?"
Leo něco zabručel ve smyslu "jo" a babička odešla z domu.
"Aničko, přijdeš taky nahoru?" zeptala se Anny, která už chtěla říct ano, ale vzpomněla si na Matesa. Když babička řekne nahoru, myslí tím, že bychom měli jít k ní do domu, který je pět pater nad Branzovými.
"Ne. Já za chvíli jdu ven," řekla omluvně.
"Dobře. Tak ahoj!"
"Ahoj," rozloučili se s babičkou sourozenci unisimo.
Zavřely se dveře.
Anna se bezvýznamně přehrabovala v jídle a snažila se najít si nějakou veselou historku v hlavě, aby zadržela slzy, které jí začaly štípat do očí. Dědeček Jirka vždycky dával přednost Leovi, ale aby takhle vyjel po ní i po babičce Milušce? To se Anně nezdá. Když se ho ale ptala, kde byl před chvíli, protože si tu kabelku nebere, když jde jenom dolů do obchodu nakoupit. Anna dědu zná a má i v jeho kabelkách systém, protože si je občas půjčuje a na 100% si byla jistá, že tato kabelka je na výlety mimo město. Na jakékoliv výlety. Anna vypila mléko, které ještě na dně hrnka zůstalo, uklidila hrnek do dřezu, schovala do špajzky krabici s müsli a přitom se dívala, jak Leo jí svoje čokoládové kroužky. Nevšímal si jí, ale Anně tady už od rána něco nehrálo a to byla vzhůru asi - podívala se na hodiny naproti na zdi - patnáct minut. Tři-čtvrtě na deset. Tak a co teď? Mám ještě čas, pomyslela si. Šla do obýváku a zapnula si televizi. Lehla na pohovku a začala ovladačem přepínat programy. Ale nic tam nebylo. Když přejela všech padesát programů a nic nenašla, vypnula televizi a zapnula si na stole v obýváku počítač. Najela na Facebook, ale nikdo tam nebyl. Rozhlédla se z okna a zjistila, že deska je nejslunečnější den z celých prázdnin. Předpokládala, že každý si sbalí svoje saky paky a půjde na koupaliště nebo do nějaké plovárny, třeba v Hranicích nebo v Olomouci. Takže nikde na počítači nebude mít s kým pokecat. Kdyby teda s někým kromě Nely mohla kecat. Když nevěděla, co na počítači dělat, promnula si oči a uviděla odraz v okně, které bylo za počítačem, pohovky.
Bylo to jako znamení.
Znamení, že tady ta pohovka jen čeká, až si do ní někdo lehne.
Lákalo jí, si odpočinout. Nevěděla proč, ale už od rána cítila neskutečnou ospalost.
Vypnula počítač a ulehla na pohovku. Ještě se stihla zakrýt dekou, která vždycky byla na kraji pohovky, protože její máma si vždycky dala odpoledne aspoň tříhodinového šlofíka. Zakryla se dekou, dala si pod hlavu polštář a zavřela oči. Okamžitě usnula.
Ale pořádně se nevyspala.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám tento článek?

Ano, je skvělí 32.2% (47)
Moc ne, něco tam chybí 21.2% (31)
Tak napůl 21.9% (32)
Vůbec! Je strašný 24.7% (36)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama