Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Březen 2012

7. Kapitola - Anana a Matt 1/2

26. března 2012 v 18:08 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci

7. Anana a Matt
"Aňo! Aňo! Vstaneš?" Aňa otevřela oči. Nad sebou uviděla obličej Matesa. Usmála se na něj. Jeho tvář a jeho blonďaté vlasy jí uklidňovali.
"Matesi. Co se stalo?" Zeptala se Aňa a rozhlédla se. Byl to nějaký byteček, ale jiný, než je zná z domova. Tento dům byl celý fialový, neměl žádná okna, a měl místo dveří jen velký otvor ve tvaru kapky. Sedla si. Byla to postel, fialová postel, ale nebyla tam žádná deka, jen malý, tmavě fialový polštář a ve stejné barvě i matrace a na ní malý přehoz též této barvy. Naproti otvoru ve tvaru kapky bylo zrcadlo s růžovým rámem a se stolečkem, kde byly voňavky a kartáčky, hřebeny a podobně. Naproti postele, kde Aňa spala, byla další postel. Úplně stejná.
"Jseš mrtvá." Odpověděl jí Mates a pomohl jí vstát.
"No to je teda krásná odpověď." Řekla nevrle Aňa a vstala. Koukla se na nohy, protože se jí zdálo, že se vznáší. Místo noh ale měla modrý mořský ocas! Připlavala k zrcadlu a koukla se na sebe. Měla jiný účes, jinou barvu pleti a taky jiný oblečení. Měla na sobě bílou halenku se širokými, dlouhými rukávy, velký výstřih až na ramena a tetování za krkem ve tvaru slunce s andělskými křidlami.
"Já jsem anděl?"
"Teďka momentálně ještě ne, ale jseš blízko."
"Jak to myslíš?" Zeptala se a připlavala k němu. On ocas neměl. Měl dvě nohy, ale prsty měl prodloužené a s blánami. Tričko měl taky dlouhé a bílé. Pak Aňu ale něco přejelo přes tělo. Nějaký pocit. Potom ale uslyšela hlas. Mužský hlas. Neslyšela ho úplně jasně, ale zaslechla tam svoje jméno. Podívala se na Matesa. Cítil to samé.
"Takhle nás bude vždy volat náš šéf. Když uslyšíš jeho volání, musíš okamžitě za ním připlavat."
"Tak co tu ještě děláme?" Zeptala se Aňa a vystartovala z bytečku. Zastavila se ale před domem.
"Páni! My jsme pod vodou?"
"Jistě. Co bys čekala s mořským ocasem?"
"Ne. Jako… Já myslela, že jsem anděl, ne?"
"No. Andělé jsme oba… To ti pak vysvětlím."
"Jasně a nemněl bys plavat první? Já totiž nevím ani kam." Tak Mates plaval první. Aňa byla za ním jako ocásek a rozhlížela se okolo. Všechny domečky byly ve skutečnosti fialové korály. Mates plaval rovnou k domu, který byl jiný, než ostatní.
Byl rudý jako krev a byl také menší, než ostatní. Oba vpluli do toho domku. Byla tam jen jedna menší místnost. Uprostřed té místnosti by hnědý noční stoleček a nad ním se vznášel proud ohně. Plul od stolečku po strop a zas naopak. Za růžovým proudem ohně byl nějaký muž. Podíval se na ně přísným pohledem. Obešel dřevěný stolek s ohněm. Aňa si ho pořádně prohlédla. Bylo mu asi dvacet až třicet let, měl krátké hnědé vlasy a žluté velké oči. Z nich byla vidět zlost a jeho malá pusa vypadala, že každou chvíli vybuchne zlostí a začne nadávat. Ale první, čeho si Aňa všimla, bylo, že neměl ploutve ani ocas. Stál normálně nohama na zemi. A na rozdíl od Ani a Matesa měl na zádech bílá andělská křídla i se svatozáří na hlavě. Pak se mu zpátky podívala do tváře. Neustále měl ten podrážděný pohled. Pak se ale podíval na Aňu a obličej se mu změnil v šťastný úsměv.

7. Kapitola 1/2

21. března 2012 v 7:01 | Amy Sanilová |  Vampire High School
7. Kapitola
Tak. Dívám se na rozvrh hodin a jdu pomalu po chodbě.
V 08:00 Upírština
09:00 Historie
10:00 Matika
11:00 Cizí jazyky
12:00 Ekonomika (Vůbec nevím, co to znamená)
13:00 Oběd (Aspoň něco normálního)
13:30 Věda, Chemie, Fyzika
14:30 Tělocvik (Jupí)
A v 16:30 domů! Jupí! Nebo spíš myslí do pokoje na kolejích. Tak a teď kde je třída Upírštiny. A tady je. Otevřu dveře a několik upířích pohledů mě probodne jako šíp. Necítím se dobře, když na mě někdo civí. Holky si začaly šeptat, kluci mi nastavovat nohy, když jsem vešla do třídy. Ale já jsem chytrá, teda aspoň myslím. Proměním se v netopýra a vyhlídnu si lavici u okna. Přede mnou ale byly upíří holky, které si něco špitaly a každou chvíli se na mě podívaly. Ale protože jsem napůl netopýr, můžu slyšet daleké zvuky.
"Viděly jste tu novou?"
"Jo. Je táák trapná."

"Nechápu, jak se sem dostala."

"A jak smrdí."

"Co používá za voňavku?"

"Nevím. Ale je to hnusné." Rychle si čichnu ke svému oblečení. Ještě včera jsem si koupila novou uniformu. Bohužel jsem si jí nestihla vyprat. Ale oblečení nesmrdí. A ani já. Tak co jim je?

"Dobrý den upíři." Zvolal učitel a všichni se postaví. V tom okamžiku zazvoní na první hodinu.

"Sedněte si." Vyzve je znova učitel a sedne si.

"Tak. Jmenuju se učitel Terens. Budu váš učitel Upírštiny a u kluků i tělocvikář. Vím, že jste první den ve škole a taky vím, že budete hodná třída, abych se za vás nemusel stydět, jako váš třídní učitel."

"Pane učiteli? Tady je jenom jeden nováček. Zbytek je propadlík, pokud jste si nevšiml." Zavolal jeden kluk.

"Dobrá. Takže zbytek třídy už ví, co a jak dělat a ten začátečník se bude snažit. Připadám si jako vítr. Jako vítr, kterého si nikdo nevšímá. Jako bych tu ani nebyla. Jak můžou takhle mluvit přede mnou a ani o tom nevědět?

Celých padesát minu Upírštiny mě pořádně dostal.
Bonsaj je nashledanou, gi je souhlas a ještě mnohem víc úplně cizích slov. Ale ještě horší bylo, že některá holka tou trubičkou plivla na učitele, a potom v rychlosti tu trubičku položila mně na stůl! Pan učitel si myslel, že jsem to byla já! A zapsal mě do třídní knihy.
"Tři zápisy za týden a poletíš." Naštěstí už zazvonilo. Takže další je Historie. Dějiny mě moc baví, takže v tomhle tom předmětu bych mohla uspět. Omyl!!! Ne nemohla! Naše učitelka Historie je vlkodlak! Co vůbec tady dělá vlkodlak? Tohle je upíří škola. Ale ona není ošklivá. Naše učitelka Historie má modrou, vlnitou hřívu, nosí elegantní minisukni a tílko. A její vlčí uši mezi modrými vlasy vypadají vážně moderně. Ale vidět jí, jak se na ni šklebí upíři, začala jsem jí litovat.
"Tak. Já vám přeji pěkný dobrý den." Pozdravila s milým úsměvem. Čekala jsem, že upíří jí nebudou takhle zdravit a nechtěla jsem být jediná, kdo jí bude zdravit. Ale k mému překvapení upíři slušně pozdravili.
"Děkuji. Posaďte se." Vyzvala je učitelka a posadila se k počítači.
"Dobrá. V tomto ročníku bych vás měla učit rok 1920 a ž rok 1980."
"Takže v prváku budem celých padesát let? Tak dlouho to netrvalo ani minule!" Vykřikl jeden kluk z přední lavice.
"Tak za prvé, hlásíme se. Za druhé, v prváku budete jen rok a za třetí, bylo by to šedesát let.
"Je nějaká chytrá." Pošeptá ten kluk svému kamarádovi. Au! Co mě na levé ruce tak svědí? Podívám se na ni. V předloktní části mám dvě krvavé dírky? V takové blízkosti a přesně vedle sebe. To je nějaké divné. Upíří kousnutí?! Drakí mě kousla, když jsem spala?!! Takže ta krev, která na mě kápla, byla moje?!
"Slečno Strasová. Můžete mi věnovat pozornost? Děkuji." Vyvedla mě z myšlení učitelka a ťukala do klávesnic od počítače. Pak ovladačem zapla interaktivní tabuli a ukázala na prezentaci.
"Všechno na téhle stránce si opište do sešitu.
"To si snad dělá legraci." Pošeptá zase ten kluk kámošovi.
"Učo! Teda paní učitelko. Toto máme psát jako celou hodinu?!!"
"Klidně. Hlavně ať tuto stránku budete mít hotovou."
"To je vopruz." Řekne ten kluk ještě potichu a už si vezme propisku. No, aspoň že tato hodina nebude tak divná. Ne omyl. Ona už divná je. Večer mě totiž kousla Drakí! A zjistím to teprve teď?!

5. - 6. Kapitola - Výběr - Druhá tma

17. března 2012 v 19:12 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci
5. Kapitola
Výběr

Aňa se vznášela. Až přešla přes světlo, uviděla nebe, ne jako že se koukala nahoru, ona byla v nebi. Stála na cestičce z bílých mraků. Před sebou měla třináct osob v kápi okolo oválného stolu. Na levé straně bylo šest osob s modrou kápí, a na druhé straně bylo osob s rudou kápí. A naproti Aňy byla jedna osoba, která neměla kápí ale plášť. Z levé strany byl modrý a z pravé rudý. Byl to muž. Musel už být starší, ale na tváři neměl ani jednu vrásku. Aňa si ho dlouze prohlížela. Bála se udělat krok, aby si jí nikdo z těch osob nevšiml. Ale potom ten muž se dlouze podíval na Aničku, a rozpřáhl ruce. Z jeho prstů vysvitla žlutá záře, ruce dal nad hlavu a spojil je. Tím byla záře ještě jasnější. Pak ale všech těch třináct osob zmizelo a proměnili se v malé mráčky, které létaly pár centimetrů nad stolem. Aňa udělala krok. Nic se nestalo. Další krok. Pořád nic. Tak teda šla po levé straně. Všechny obláčky ale vypadaly stejně. Tak to moc velký výběr nebude. Nejdřív šla k nejbližšímu obláčku. Na něm zahlédla šestku, bílé číslo šest. Ale ona šla dále. Zastavila se u bílého čísla třináct. Je mi dneska přece třináct let. Ne? Natáhla ruku k obláčku, ale ten se při menším dotyku rozplynul. Chvíli čekal, až se něco stane, ale nic se nestalo. Asi je třináctka zakázaná. Obešla celý stůl a dívala se na obláčky. Ale všechny obláčky byly šedé. Zastavila se u obláčku číslo šest. Něco jí uvnitř lákalo, ať se ho dotkne. Ale bála se, aby i tento nezmizel. Natáhla k němu ruku. Lehounce se dotkla mráčku. Cítila teplou, hřejivou a uklidňující záři. Cítila tu záři okolo sebe, jak jí obklopuje ze všech stran.
6. Kapitola
Druhá tma

Už zase?! Ta tma mě už štve! Počkat!? To není tma. To mám zavřené oči? Slyším slova, rozumím jim, ale nemůžu si je zapamatovat. Chci otevřít oči, ale nemůžu. Proč? Snad spím?

4. Kapitola - Tma

4. března 2012 v 11:58 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci
4. Kapitola
Tma
Co…co se to stalo? Jsem mrtvá? Všude kolem je jenom tma. Tak počkat! Šla jsem ulicí na náměstí...,pak jsem uslyšela policejní sirény, potom jsem se asi ohlédla..,a uviděla kluka, který běžel ke mně, a za ním byly asi dvě policejní motorky. Ten kluk běžel rychle…, a měl v jedné ruce tašku, a v druhé…pistol!? Od něho musel jít ten výstřel! Ale ještě před tím jsem slyšela hlasy. Volání. Ti policajti na mě volali! Zkusím si vzpomenout, co říkali. Něco jako: Aničko! Pozor!. Táta!? Vím, že je táta polda, ale… Zkusím zaostřit na toho kluka. Hmm. Ne!!! To byl Ron!! Můj kluk krade?! Proč by jinak měl ten pytel.
Asi jsem v tom pytli uviděla peníze. Svině jedna! V úterý má ale banka zavřeno. Leda, že by...ne! To nemohl udělat! Vzal tátovi klíče v jeho práci! Hajzl jeden!!! Až se mi dostane do rukou, udělám z něj mrtvolu!! Ale spíš on zabil mě. Počkat. Že bych zahlídla světlo? Že by to bylo světlo na konci tunelu? Asi jo. Nevím proč, ale jdu pomalu ke světlu. Nevím, proč mě to světlo přitahuje stejně jako magnet na mouchy. Ale bylo to tak. Šla jsem za světlem. A pak jsem si musela zakrýt oči před ostrým světlem.

Děvče z ledu

2. března 2012 v 17:40 | Amy Sanilová |  Děvče z ledu
Děvče z ledu
1.Kapitola

Astra žije v Krkonoších se svým tátou a mladším bráchou Rokem. Ale už od svého narození má něco jiného, než ostatní. Má v sobě něco jiného, než jen lidskou krev.
"Asy. Asy. Asy!" Zvolal Rok a začal po Astře hopsat. Astře se ale vůbec vstávat nechtělo. A už vůbec neměla ráda, když jí mladší brácha oslovoval As.
"Roku. Já ti jednu asi brzo přišiju."
"A co to znamená přišít?"
"To znamená, že ti jednu brzo lištím."
Rok rychle strachy z Astry seskočil. "Kolik je hodin?"
"Je čtvrt na osm." Astra rychle otevřela oči. "Proč jsi mě nevzbudil dřív?!"
"Spalas." Astra ve zlomku vteřiny vstala, ustlala si postel a už byla v koupelně. "Kolik to bylo teďka?" Rok se podíval na stopky. "O dvě setiny jseš rychlejší." Astra jen přikývla a začala si čistit zuby. "Chci být stejně rychlí, jako ty Asy." Astra jen přikývla a zavřela dveře koupelny. Ale Rok dveře otevřel. "Jak to děláš, že jsi taková rychlá?" Astra ho ale odstrčila a zabouchla dveře. Ona se velmi rychle vysvlékla a vlezla si do sprchového koutu. Zapnula vodu a kohoutek dala na studenou. Ale i tak, Rok má pravdu. Jsem neskutečně rychlá, mám už nosit brýle, ale dokážu i bez nich vidět na dálku dvou kilometrů. A ostře. Plus ještě, vodu si pouštím na úplně studenou, i tak mi připadá, že je neuvěřitelně vařící. Když je zima, a se spolužačkami se koulujeme, mně i bez rukavic není zima. A zbytek se vždycky potom vzdá zimou a mrazem.
Za pět minut už byla i oblečená a po jídle.
"Roku! Jseš už hotovej?"
"Už od sedmi."
"Dobře. Tak si vem bundu boty a jdem." Astra zamkla byt a s aksnou přes rameno a s Rokem se vydala do školy.
Devítka, šťastná devítka. Tak akorát pro někoho. Konečně poslední rok na základce. Brr. Je podzim. Tu vždycky tak fouká? Už se nemůžu dočkat, až budu ve vyhřáté třídě. Ale je tu něco hodně divnýho. Sprchuju se při studené a venku, ve studeném venku, mi je zima. Z toho by brzo někomu hráblo. Pomyslela se. Neměla na hlavě čepici, takže její blonďatá hřívá vlála krásně ve větru. Ale i když byla zábavná, hezká a přátelská, nikdo se s ní nechtěl moc bavit, a ani kamarádit. Všichni se jen snažili pomoct, protože už třetí rok sedí v lavici sama a ty, které byly jejími kamarádky, jí buďto podvedly anebo se odstěhovaly. Všichni se snaží ji pomoct, ale tím ji vlastně jen litují, aby se cítila trošku líp. Proto to má Astra ve škole tak těžké.
"Ahoj!" zvolala do třídy. Ale jenom některé holky ze třídy se k ní aspoň přitočily. Ach jo. Zase další den trápení a utrpení. Tak by bylo lepší vykročit tou správnou nohou. Pomyslela si. Ale i dnešek jí moc nepřál. "Ahoj As. Nechceš si ke mně přisednout? Elfonse dneska nemohla přít. Včera mi to psala na Facebooku." Astra si k ní s velkou radostí přisedla.
"Hele As, umíš zemák?"
"Na trojku bych to mohla zvládnout."
"Takže ty mi asi nepomůžeš v hodině."
"Kdybych mohla, tak klidně."

"Aha." Poznamenala sklesle Mihelen a vytáhla si z kapsy mobil. "Jé! To je esemeska od Eli. Za chvíli by měla dorazit. Víš co As? Sedni si zpět na místo, abys to tu uvolnila Elfonice."

Astra si teda přesedla zpět na své místo. Co ale mohla čekat? Každý si chce s ní sednout, jen aby po ní něco potřeboval. Už zase?! To je hrůza, co se mi to tu děje. Myslím, že už to nemůže být horší. Pomyslela si Astra. V té chvíli dovnitř třídy vešla jejich třídní učitelka.

"Dětská! Další hodinu si napíšeme diktát." Vykřikla třídní a odešly ze třídy.

"Co?! Takže my se musíme učit do zemáku a teďka ještě češtinu?!" Zakřičí kluk ze zadní lavice co má ostříhané vlasy na ježka.

"Jo. To je pravda. Mohla nám to říct včera." Zvolala Inda. Nejoblíbenější, nejhezčí a hlavně nejpyšnější holka z celé školy. A když něco řekne ona, s ní hned všichni souhlasí, protože je její máma ředitelkou téhle školy. No prostě tragédie. Pomyslí si Astra, vytáhne ze svojí kabely učebnici češtiny a jde se aspoň na chvilku učit. Zazvonilo. Astra ve spěchu rychle schovala učebnici češtiny a vytáhla si matiku. Ale v tom spěchu Astře vypadla její schovaná fotografie její mámy. Rychle si ji přitiskla k tělu, aby ji nikdo neviděl. Nemohla dopustit, aby ji spolužáci viděli, jak si nosí fotografii své mrtvé mámy. Astra se ohlédla na strany a za sebe. Nikdo si ji nevšímal. Snad. Podívala se na barevnou, svatební fotografii, kde byl její táta v krásném černém saku se svou novou manželkou, Astřinou mámou, byla krásně oděná v bílých dlouhých šatech s volánky, kytici růží v rukou a milým úsměvem. Astře se nejvíce líbily máminy dlouhé, blonďaté vlásky, třpytivé jako západ slunce. Astra se ještě zasněně dívala na fotku. Do očí se jí hrnuly slzy. Pomalu si je rukou setřela a nedokázala od mámy odtrhnout oči. Prostě to nedokázala, kdyby mohla, dívala by se na mámu hodiny. Moc mi chybíš. Pomyslela a dala fotce pusu.
"Hele. Koukněte. Ta holka líbá fotku!" Vykřikl jeden kluk. Astra věděla, že se směje jí. Po tom klukovi se přidala celá třída. Astra se cítila na dně. Chtěla se někam schovat, někam zmizet, chtěla teď být jenom vzduch. Nebo aspoň se zmenšit, aby se mohla někam schovat. Co by za to dala. Fotku si zpátky schovala za rukáv svého svetru a vyběhla ze třídy. Ale co má dělat? Už zvonilo na hodinu. A paní učitelka matiky patří mezi nejpřísnější kantory ve škole. Ale Astra tam nemohla být. Nemohla. Nedokázala by tam před celou třídou plakat. Potřebovala se uklidnit. Někam na velmi tiché místo. Na její místo. Astra rychle, svou nenormální rychlostí, vyšplhala na půdu a z půdy na střechu. Tahle škola měla červenou, velkou a plochou střechu. Zatímco Astra lezla komínem na střechu, začalo sněžit. Astra si ale sněhu nevšímala, nevadilo jí to. Sedla si tam a vytáhla svatební fotografii. Její máma byla hodná, starostlivá, hezká, chytrá a spolehlivá. Co by teď za to dala, aby cítila její teplo, její hebkou ruku, co jí hladí po vlasech a její měkoučké objetí. Teprve teď si všimla, že sněží. Proč ale necítím žádnou zimu? Už jsem tady docela dost dlouho a nic nemám zmrzlé. Tady se něco děje. Počkat! Já jsem tu už dlouho, to znamená, že… Ale nééé. Ona už je hodina! Zas svou neuvěřitelnou rychlostí skočila do komína a běžela do třídy. V takové rychlosti ale nemohla všechno okolo sledovat. Proto si nevšimla, že před sebou měla lavici. A vší silou narazila břichem na hranu lavice. Zasupěla a přepadla přes celou délku lavice. Udělala kotrmelec a s velkým pádem spadla na podlahu. Aaaaauuuu. S rukou u břicha se dokulhala do třídy. Ale nemohla tam přijít. Rozhodně ne takhle. Co má ale říct? Vstoupila do třídy s velkými křečemi v břiše."Astro! Kde jsi byla!" Zakřičela naštvaně učitelka matiky. "Byla jsem na záchodě. Ale bylo tam mokro, uklouzla jsem a teď mě bolí břicho." Řekla Astra, a sedla si na místo. Učitelka k ní přistoupila a dala svou ruku na její čelo.
"Vždyť úplně mrzneš." Strachovala se učitelka.
"Nemáš horečku, není ti zima?" Ale, toho musím využít.
"Zima mi je, a velká." Dodá Astra, a začne se třepat.
"Máš tu mobil? Že bych zavolala tátovi a zeptala bych se, jestli bych tě nemohla poslat domů, aby to náhodou nebyla nějaká nemoc."

Astra jí podá z kabely mobil a podá ho učitelce. Ona na ni kývne a odejde do svého kabinetu.
"Dobrý den pane Pilisi. Tady je Astřina učitelka matematiky. Vaše dcera se mi zdá dneska nějaká nemocná. Je někdo doma, abych mohla Astru poslat domů?"
"Takže, učitelka matiky? Hmmm. Spočítáte mi, kolik je vám let? A když už budete u toho, můžete mi nadiktovat váš telefon." Oslovil pán Pilis a začal s učitelkou flirtovat.
"Briane! Nezapomeň, že jsem učila i tebe. A jseš pořád stejnej puberťák, jako tehdy."
"O. Paní učitelko Anorosová. Já ani nevěděl, že ještě tam učíte." Omluvil se.
"Já myslím, že ty jsi i zapomněl, že ještě žiju ne? Mohla bych poslat Astru domů?"
Ale jistě. Myslel jsem, že jste umřela už před patnácti. Lety. Páni, to ale letí, co jste mě učila. A jo. Astra může jít domů, stejně zachvíli už v práci dneska končím."
"Dobrá Briane. Už ti ji domů posílám. Nashle pane Pilisi."
Učitelka ukončila kontakt a vrátila se do třídy. Tam si všichni žáci zakryli pusy rukama, aby nevybuchli smíchy. Učitelka si jich ale nevšímala a podala Astře mobil.
"Začni se už balit. Jo?" Astra přikývla a schovala si mobil i učebnice do kabely. Potom se učitelka přitočila ke chlámající se třídě. Usmála se.
"Hi. Čemu se smějete? Copak jste to slyšeli?" Zasmála se učitelka a sedla si ke stolu.
"Jo paní učitelko. Šlo to slyšet." Poznamená důkladně ten kluk s ježkem na hlavě.
"HiHiHiHi." Zasměje se. Ale potom se opět zamračí.
"Tak. Konec zábavy. Indo, běž počítat." A je zase normální. Pomyslí si Astra, rozloučí se s učitelkou a odejde. Pomalým krokem půjde do sklepa, kde mají žáci skříňky, a obleče se.
"Ale já odsud ještě nechci odejít." Řekla si potichu Astra a běžela na půdu. Páni. Na tu rychlost bych si velmi rychle zvykla. Kabelu si na půdě položí na starou školní lavici a vysvleče si bundu, čepici i šálu. Pak, než vyleze po starých dřevěných schodech, si svleče i svetr. Proč to ale vůbec dělám? Copak chci nastydnout? No. Zkusit to můžu. Astra vyleze komínem ven. Tady teďka sněží trochu více, než když jsem tu byla naposledy. Astra si opět sedla na to samé místo. A ani jí nevadilo, že sedí na sněhu, co zrovna napadalo. Dala si pravou ruku do levého rukávu trička a hledala fotografii. Kurnik. Kde je?! Vždyť jsem jí sem dávala. Srdce jí začalo bušit rychleji, tep se taky zrychlil, napětí a nervy držela ještě v sobě, ale měla strach. Po chvíli bezvýznamného hledání si svlékla i tričko s dlouhým rukávem. Vzala prudce tričko a snažila se z ní fotku vytřepat. Potom, kdy už její nervy začaly narůstat, zrychlila své tempo v hledání fotky. Dokonce se podívala i do rukávu trička. Nic. Potom ji ale napadlo, kde by mohla být. V rukávu ve svetru! No jistě! Oblékla si zpátky tričko a skočila do komína. Svezla se po vratkém žebříku a běžela ke svému oblečení. Vzala svetr a začala s ním třepat a dívat se do rukávu. Taky nic. Co teď? Pak si ale vzpomněla, kde ji viděla naposledy. Na střeše, potom ji schovala do rukávu a běžela do třídy. Pak jsem běžela po chodbě, a…Ta lavice! Musela mi vypadnout, když jsem spadla. Svetr zpátky zahodila na lavici, kde měla schované i ostatní věci. Nechala je tam a běžela zpátky, tam, kde do lavice narazila. Ale zarazila se na schodech, když zazvonilo na přestávku. Ajéje. Jestli tam půjdu, uvidí mě a potom to na mě řeknou. První hodinu byla matika a teďka bude…čeština. Ale vždyť učebna českého jazyka je hned vedle matiky. V češtině ale musí být otevřené dveře a hned vedle těch dveří je lavice! A vždy o přestávce jdou dvojčata na schody, které vedou do tělocvičny! Jenže ty schody jsou hned naproti učebny češtiny! Co teď?
No jasně! Luskne prsty a vstoupí do nejbližší třídy.
"Roku?!"
"No?" Ozve se Rok a přijde k ní.
"Pojď ven. Vysvětlím ti to na chodbě." Dodá rychle Astra, chytne ho za loket a zatáhne ho ze třídy.
"Dívej. Vidíš tu lavici u třídy?"
"Jo. Kdokoliv by viděl jedinou lavici na chodbě."
"No nic. Takže, tam by měl být jeden papírek, nekoukej na něj."
"Proč?" Astra se na Roka podívá. Přece mu nemůžu říct, aby mi přinesl fotografii mámy a táty.
"No víš. Ten papírek je úplně prazdnej."
"Tak proč ho chceš?"
"Já se tě taky neptám, proč celou noc chrápeš!"
"Ale ptáš. Každé ráno se mě na to zeptáš."
"Prosím tě. Neřeš to. Jenom mi přines ten lístek."
"Dobrá. Dobrá. Hlavně nezačni vyšilovat." Promluví ještě Rok a jde nenápadně po chodbě směrem k lavici.
"Ty drzoune jeden." Zašeptá a za rohem ho pozoruje. Pomalu půjde k lavici, podívá se pod ní a potom se ohlédne. A nepozorovaně se vrátí k sestře.
"Kde je?"
"Na dívčím záchodě."
"Tak mi to podej."
"Nebudu si kazit pověst tím, že mě někdo zahlídne na dívčím záchodě!" Astra si plácne na čelo.
"Ty jseš ale strábotka." Řekne Astra a jde vidět, že uhodila hřebíček na hlavičku. Vítězně si zkříží ruce na prsou a počká na Rokovu odpověď.
"Chrrrr. No dobře teda!" Astra se prohnaně usměje.
"Budu jen hlídat. Na holčičák skočíš ty, ségra." Astře během vteřiny vítězný úsměv zmizí. Po kom on je? Pomyslí si Astra a pomalu míří k lavici.
"Dobrá. Já tam půjdu ale, když uvidíš někoho z mojí třídy, okamžitě mi to řekneš. Jasný?"
"Jasňačka."
Prohodí Rok a napochoduje ke schodům. Přesně jak si Astra myslela, seděla na schodech dvojčata. Vera a Věra. Patří k těm největším drbnám ze školy. A nenávidí Roka ani Astru. Zatím co si ty dvě povídají, Rok se schová za roh a tajně je pozoruje.
"Hele. Vidělas dneska As?" Zeptá se Vera a začne si prohlížet své černě natřené nehty.
"Jak že?"
"Astru."
"My nějakou Astru ve třídě máme?"
"Tak se jmenuje ta holka, co před chvílí odešla domů z nevolnosti." Poslední slovo Vera utrousila v uvozovkách
"To musí být nějaká káča, ne?"
"Jo, myslím si, že jo." Rok je ale dál už poslouchat nechtěl, a ukáže gestem Astře, že je vzduch čistej. Astra rychle přiběhla k lavici a rozhlédla se. Fotka opravdu byla na zemi pod umyvadlem. Už chtěla tam vejít, zohnout se a fotku si zpět schovat do rukávu, ale Rok se na ni vyděšeně vytřeštil oči. Jeho starší sestra už věděla, co tato signalizace znamená. Blíží se nebezpečí! Astra věděla, že kdyby vyběhla ze záchodu, byla by prozrazena, proto se rychle schovala do vedlejší kabinky a zamkla. Přesně v té chvilce dovnitř vstoupila dvojčata.
"Hele. Nevíš, proč nás Rok pozoroval?" Zeptá se Vera a vytáhne z kapsy řasenku.
"Máš pravdu. Nevím. Ale doufám, že to své sestře neřekne." Přidala se Věra a opláchla si ruce.
"Ty, já pochybuju, že by to Rok Astře řekl. On si nic nedokáže zapamatovat a stejně, ani jeden by to nepochopil."
"Jo. S tím máš pravdu." Řekne Věra a všimne si pod umyvadlem papírku. Naštěstí byl otočený, takže nešel vidět obrázek. Věra se zmohla ohnout se a ukázat to Veře.
"Koukej! Něco jsem našla!"
"Prosím tě! A to si říkáme sestry?!" Rozčílí se Vera a vytrhne papír z Věřiny ruky. Astra zatím všechno sleduje z kabinky. Vera se na něj pozorně podívá a otočí ho. Astra zadrží dech. Vera se na obrázek dvou lidí nevěřícně podívá.
"Zajímavý. To musí být od nějakého mladšího spratka."

"Můžeme zjistit, kdo to je a potom to říct celé škole!"
"Ne! Nejsme až takové trapky. Ale jestli chceš, můžeme zjistit kdo to je a po zbytek roku si ho dobírat. Takhle jsi to myslela?"
"Jo. Myslela. Ale jak zjistíme, koho ta věc je?"
"To dítě jí bude určitě hledat. Tak si na něj počkáme. A jediné, co víme je to, že je mladší než my a jeto holka." Zazvonilo. Dvojčata rychle zareagovala a běžela do třídy. Astra si oddechla. Konečně mohla vylézt. Vylezla z kabinky a podívala se pod umyvadla. Nikde nic. Co teď? Asi to budu muset vzdát. No, do třídy už nemůžu, a už jsem musela být doma. Taťka na mě už asi bude doma čekat. Vzdávám to. Pomyslela si a utíkala zpátky na půdu. Oblékla se a přehodila si kabelu přes rameno. Otevřela dveře od půdy a pomalu je zase za sebou zavřela. Oblékla si mikinu a bundu a vyrazila dom.