Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Děvče z ledu

2. března 2012 v 17:40 | Amy Sanilová |  Děvče z ledu
Děvče z ledu
1.Kapitola

Astra žije v Krkonoších se svým tátou a mladším bráchou Rokem. Ale už od svého narození má něco jiného, než ostatní. Má v sobě něco jiného, než jen lidskou krev.
"Asy. Asy. Asy!" Zvolal Rok a začal po Astře hopsat. Astře se ale vůbec vstávat nechtělo. A už vůbec neměla ráda, když jí mladší brácha oslovoval As.
"Roku. Já ti jednu asi brzo přišiju."
"A co to znamená přišít?"
"To znamená, že ti jednu brzo lištím."
Rok rychle strachy z Astry seskočil. "Kolik je hodin?"
"Je čtvrt na osm." Astra rychle otevřela oči. "Proč jsi mě nevzbudil dřív?!"
"Spalas." Astra ve zlomku vteřiny vstala, ustlala si postel a už byla v koupelně. "Kolik to bylo teďka?" Rok se podíval na stopky. "O dvě setiny jseš rychlejší." Astra jen přikývla a začala si čistit zuby. "Chci být stejně rychlí, jako ty Asy." Astra jen přikývla a zavřela dveře koupelny. Ale Rok dveře otevřel. "Jak to děláš, že jsi taková rychlá?" Astra ho ale odstrčila a zabouchla dveře. Ona se velmi rychle vysvlékla a vlezla si do sprchového koutu. Zapnula vodu a kohoutek dala na studenou. Ale i tak, Rok má pravdu. Jsem neskutečně rychlá, mám už nosit brýle, ale dokážu i bez nich vidět na dálku dvou kilometrů. A ostře. Plus ještě, vodu si pouštím na úplně studenou, i tak mi připadá, že je neuvěřitelně vařící. Když je zima, a se spolužačkami se koulujeme, mně i bez rukavic není zima. A zbytek se vždycky potom vzdá zimou a mrazem.
Za pět minut už byla i oblečená a po jídle.
"Roku! Jseš už hotovej?"
"Už od sedmi."
"Dobře. Tak si vem bundu boty a jdem." Astra zamkla byt a s aksnou přes rameno a s Rokem se vydala do školy.
Devítka, šťastná devítka. Tak akorát pro někoho. Konečně poslední rok na základce. Brr. Je podzim. Tu vždycky tak fouká? Už se nemůžu dočkat, až budu ve vyhřáté třídě. Ale je tu něco hodně divnýho. Sprchuju se při studené a venku, ve studeném venku, mi je zima. Z toho by brzo někomu hráblo. Pomyslela se. Neměla na hlavě čepici, takže její blonďatá hřívá vlála krásně ve větru. Ale i když byla zábavná, hezká a přátelská, nikdo se s ní nechtěl moc bavit, a ani kamarádit. Všichni se jen snažili pomoct, protože už třetí rok sedí v lavici sama a ty, které byly jejími kamarádky, jí buďto podvedly anebo se odstěhovaly. Všichni se snaží ji pomoct, ale tím ji vlastně jen litují, aby se cítila trošku líp. Proto to má Astra ve škole tak těžké.
"Ahoj!" zvolala do třídy. Ale jenom některé holky ze třídy se k ní aspoň přitočily. Ach jo. Zase další den trápení a utrpení. Tak by bylo lepší vykročit tou správnou nohou. Pomyslela si. Ale i dnešek jí moc nepřál. "Ahoj As. Nechceš si ke mně přisednout? Elfonse dneska nemohla přít. Včera mi to psala na Facebooku." Astra si k ní s velkou radostí přisedla.
"Hele As, umíš zemák?"
"Na trojku bych to mohla zvládnout."
"Takže ty mi asi nepomůžeš v hodině."
"Kdybych mohla, tak klidně."

"Aha." Poznamenala sklesle Mihelen a vytáhla si z kapsy mobil. "Jé! To je esemeska od Eli. Za chvíli by měla dorazit. Víš co As? Sedni si zpět na místo, abys to tu uvolnila Elfonice."

Astra si teda přesedla zpět na své místo. Co ale mohla čekat? Každý si chce s ní sednout, jen aby po ní něco potřeboval. Už zase?! To je hrůza, co se mi to tu děje. Myslím, že už to nemůže být horší. Pomyslela si Astra. V té chvíli dovnitř třídy vešla jejich třídní učitelka.

"Dětská! Další hodinu si napíšeme diktát." Vykřikla třídní a odešly ze třídy.

"Co?! Takže my se musíme učit do zemáku a teďka ještě češtinu?!" Zakřičí kluk ze zadní lavice co má ostříhané vlasy na ježka.

"Jo. To je pravda. Mohla nám to říct včera." Zvolala Inda. Nejoblíbenější, nejhezčí a hlavně nejpyšnější holka z celé školy. A když něco řekne ona, s ní hned všichni souhlasí, protože je její máma ředitelkou téhle školy. No prostě tragédie. Pomyslí si Astra, vytáhne ze svojí kabely učebnici češtiny a jde se aspoň na chvilku učit. Zazvonilo. Astra ve spěchu rychle schovala učebnici češtiny a vytáhla si matiku. Ale v tom spěchu Astře vypadla její schovaná fotografie její mámy. Rychle si ji přitiskla k tělu, aby ji nikdo neviděl. Nemohla dopustit, aby ji spolužáci viděli, jak si nosí fotografii své mrtvé mámy. Astra se ohlédla na strany a za sebe. Nikdo si ji nevšímal. Snad. Podívala se na barevnou, svatební fotografii, kde byl její táta v krásném černém saku se svou novou manželkou, Astřinou mámou, byla krásně oděná v bílých dlouhých šatech s volánky, kytici růží v rukou a milým úsměvem. Astře se nejvíce líbily máminy dlouhé, blonďaté vlásky, třpytivé jako západ slunce. Astra se ještě zasněně dívala na fotku. Do očí se jí hrnuly slzy. Pomalu si je rukou setřela a nedokázala od mámy odtrhnout oči. Prostě to nedokázala, kdyby mohla, dívala by se na mámu hodiny. Moc mi chybíš. Pomyslela a dala fotce pusu.
"Hele. Koukněte. Ta holka líbá fotku!" Vykřikl jeden kluk. Astra věděla, že se směje jí. Po tom klukovi se přidala celá třída. Astra se cítila na dně. Chtěla se někam schovat, někam zmizet, chtěla teď být jenom vzduch. Nebo aspoň se zmenšit, aby se mohla někam schovat. Co by za to dala. Fotku si zpátky schovala za rukáv svého svetru a vyběhla ze třídy. Ale co má dělat? Už zvonilo na hodinu. A paní učitelka matiky patří mezi nejpřísnější kantory ve škole. Ale Astra tam nemohla být. Nemohla. Nedokázala by tam před celou třídou plakat. Potřebovala se uklidnit. Někam na velmi tiché místo. Na její místo. Astra rychle, svou nenormální rychlostí, vyšplhala na půdu a z půdy na střechu. Tahle škola měla červenou, velkou a plochou střechu. Zatímco Astra lezla komínem na střechu, začalo sněžit. Astra si ale sněhu nevšímala, nevadilo jí to. Sedla si tam a vytáhla svatební fotografii. Její máma byla hodná, starostlivá, hezká, chytrá a spolehlivá. Co by teď za to dala, aby cítila její teplo, její hebkou ruku, co jí hladí po vlasech a její měkoučké objetí. Teprve teď si všimla, že sněží. Proč ale necítím žádnou zimu? Už jsem tady docela dost dlouho a nic nemám zmrzlé. Tady se něco děje. Počkat! Já jsem tu už dlouho, to znamená, že… Ale nééé. Ona už je hodina! Zas svou neuvěřitelnou rychlostí skočila do komína a běžela do třídy. V takové rychlosti ale nemohla všechno okolo sledovat. Proto si nevšimla, že před sebou měla lavici. A vší silou narazila břichem na hranu lavice. Zasupěla a přepadla přes celou délku lavice. Udělala kotrmelec a s velkým pádem spadla na podlahu. Aaaaauuuu. S rukou u břicha se dokulhala do třídy. Ale nemohla tam přijít. Rozhodně ne takhle. Co má ale říct? Vstoupila do třídy s velkými křečemi v břiše."Astro! Kde jsi byla!" Zakřičela naštvaně učitelka matiky. "Byla jsem na záchodě. Ale bylo tam mokro, uklouzla jsem a teď mě bolí břicho." Řekla Astra, a sedla si na místo. Učitelka k ní přistoupila a dala svou ruku na její čelo.
"Vždyť úplně mrzneš." Strachovala se učitelka.
"Nemáš horečku, není ti zima?" Ale, toho musím využít.
"Zima mi je, a velká." Dodá Astra, a začne se třepat.
"Máš tu mobil? Že bych zavolala tátovi a zeptala bych se, jestli bych tě nemohla poslat domů, aby to náhodou nebyla nějaká nemoc."

Astra jí podá z kabely mobil a podá ho učitelce. Ona na ni kývne a odejde do svého kabinetu.
"Dobrý den pane Pilisi. Tady je Astřina učitelka matematiky. Vaše dcera se mi zdá dneska nějaká nemocná. Je někdo doma, abych mohla Astru poslat domů?"
"Takže, učitelka matiky? Hmmm. Spočítáte mi, kolik je vám let? A když už budete u toho, můžete mi nadiktovat váš telefon." Oslovil pán Pilis a začal s učitelkou flirtovat.
"Briane! Nezapomeň, že jsem učila i tebe. A jseš pořád stejnej puberťák, jako tehdy."
"O. Paní učitelko Anorosová. Já ani nevěděl, že ještě tam učíte." Omluvil se.
"Já myslím, že ty jsi i zapomněl, že ještě žiju ne? Mohla bych poslat Astru domů?"
Ale jistě. Myslel jsem, že jste umřela už před patnácti. Lety. Páni, to ale letí, co jste mě učila. A jo. Astra může jít domů, stejně zachvíli už v práci dneska končím."
"Dobrá Briane. Už ti ji domů posílám. Nashle pane Pilisi."
Učitelka ukončila kontakt a vrátila se do třídy. Tam si všichni žáci zakryli pusy rukama, aby nevybuchli smíchy. Učitelka si jich ale nevšímala a podala Astře mobil.
"Začni se už balit. Jo?" Astra přikývla a schovala si mobil i učebnice do kabely. Potom se učitelka přitočila ke chlámající se třídě. Usmála se.
"Hi. Čemu se smějete? Copak jste to slyšeli?" Zasmála se učitelka a sedla si ke stolu.
"Jo paní učitelko. Šlo to slyšet." Poznamená důkladně ten kluk s ježkem na hlavě.
"HiHiHiHi." Zasměje se. Ale potom se opět zamračí.
"Tak. Konec zábavy. Indo, běž počítat." A je zase normální. Pomyslí si Astra, rozloučí se s učitelkou a odejde. Pomalým krokem půjde do sklepa, kde mají žáci skříňky, a obleče se.
"Ale já odsud ještě nechci odejít." Řekla si potichu Astra a běžela na půdu. Páni. Na tu rychlost bych si velmi rychle zvykla. Kabelu si na půdě položí na starou školní lavici a vysvleče si bundu, čepici i šálu. Pak, než vyleze po starých dřevěných schodech, si svleče i svetr. Proč to ale vůbec dělám? Copak chci nastydnout? No. Zkusit to můžu. Astra vyleze komínem ven. Tady teďka sněží trochu více, než když jsem tu byla naposledy. Astra si opět sedla na to samé místo. A ani jí nevadilo, že sedí na sněhu, co zrovna napadalo. Dala si pravou ruku do levého rukávu trička a hledala fotografii. Kurnik. Kde je?! Vždyť jsem jí sem dávala. Srdce jí začalo bušit rychleji, tep se taky zrychlil, napětí a nervy držela ještě v sobě, ale měla strach. Po chvíli bezvýznamného hledání si svlékla i tričko s dlouhým rukávem. Vzala prudce tričko a snažila se z ní fotku vytřepat. Potom, kdy už její nervy začaly narůstat, zrychlila své tempo v hledání fotky. Dokonce se podívala i do rukávu trička. Nic. Potom ji ale napadlo, kde by mohla být. V rukávu ve svetru! No jistě! Oblékla si zpátky tričko a skočila do komína. Svezla se po vratkém žebříku a běžela ke svému oblečení. Vzala svetr a začala s ním třepat a dívat se do rukávu. Taky nic. Co teď? Pak si ale vzpomněla, kde ji viděla naposledy. Na střeše, potom ji schovala do rukávu a běžela do třídy. Pak jsem běžela po chodbě, a…Ta lavice! Musela mi vypadnout, když jsem spadla. Svetr zpátky zahodila na lavici, kde měla schované i ostatní věci. Nechala je tam a běžela zpátky, tam, kde do lavice narazila. Ale zarazila se na schodech, když zazvonilo na přestávku. Ajéje. Jestli tam půjdu, uvidí mě a potom to na mě řeknou. První hodinu byla matika a teďka bude…čeština. Ale vždyť učebna českého jazyka je hned vedle matiky. V češtině ale musí být otevřené dveře a hned vedle těch dveří je lavice! A vždy o přestávce jdou dvojčata na schody, které vedou do tělocvičny! Jenže ty schody jsou hned naproti učebny češtiny! Co teď?
No jasně! Luskne prsty a vstoupí do nejbližší třídy.
"Roku?!"
"No?" Ozve se Rok a přijde k ní.
"Pojď ven. Vysvětlím ti to na chodbě." Dodá rychle Astra, chytne ho za loket a zatáhne ho ze třídy.
"Dívej. Vidíš tu lavici u třídy?"
"Jo. Kdokoliv by viděl jedinou lavici na chodbě."
"No nic. Takže, tam by měl být jeden papírek, nekoukej na něj."
"Proč?" Astra se na Roka podívá. Přece mu nemůžu říct, aby mi přinesl fotografii mámy a táty.
"No víš. Ten papírek je úplně prazdnej."
"Tak proč ho chceš?"
"Já se tě taky neptám, proč celou noc chrápeš!"
"Ale ptáš. Každé ráno se mě na to zeptáš."
"Prosím tě. Neřeš to. Jenom mi přines ten lístek."
"Dobrá. Dobrá. Hlavně nezačni vyšilovat." Promluví ještě Rok a jde nenápadně po chodbě směrem k lavici.
"Ty drzoune jeden." Zašeptá a za rohem ho pozoruje. Pomalu půjde k lavici, podívá se pod ní a potom se ohlédne. A nepozorovaně se vrátí k sestře.
"Kde je?"
"Na dívčím záchodě."
"Tak mi to podej."
"Nebudu si kazit pověst tím, že mě někdo zahlídne na dívčím záchodě!" Astra si plácne na čelo.
"Ty jseš ale strábotka." Řekne Astra a jde vidět, že uhodila hřebíček na hlavičku. Vítězně si zkříží ruce na prsou a počká na Rokovu odpověď.
"Chrrrr. No dobře teda!" Astra se prohnaně usměje.
"Budu jen hlídat. Na holčičák skočíš ty, ségra." Astře během vteřiny vítězný úsměv zmizí. Po kom on je? Pomyslí si Astra a pomalu míří k lavici.
"Dobrá. Já tam půjdu ale, když uvidíš někoho z mojí třídy, okamžitě mi to řekneš. Jasný?"
"Jasňačka."
Prohodí Rok a napochoduje ke schodům. Přesně jak si Astra myslela, seděla na schodech dvojčata. Vera a Věra. Patří k těm největším drbnám ze školy. A nenávidí Roka ani Astru. Zatím co si ty dvě povídají, Rok se schová za roh a tajně je pozoruje.
"Hele. Vidělas dneska As?" Zeptá se Vera a začne si prohlížet své černě natřené nehty.
"Jak že?"
"Astru."
"My nějakou Astru ve třídě máme?"
"Tak se jmenuje ta holka, co před chvílí odešla domů z nevolnosti." Poslední slovo Vera utrousila v uvozovkách
"To musí být nějaká káča, ne?"
"Jo, myslím si, že jo." Rok je ale dál už poslouchat nechtěl, a ukáže gestem Astře, že je vzduch čistej. Astra rychle přiběhla k lavici a rozhlédla se. Fotka opravdu byla na zemi pod umyvadlem. Už chtěla tam vejít, zohnout se a fotku si zpět schovat do rukávu, ale Rok se na ni vyděšeně vytřeštil oči. Jeho starší sestra už věděla, co tato signalizace znamená. Blíží se nebezpečí! Astra věděla, že kdyby vyběhla ze záchodu, byla by prozrazena, proto se rychle schovala do vedlejší kabinky a zamkla. Přesně v té chvilce dovnitř vstoupila dvojčata.
"Hele. Nevíš, proč nás Rok pozoroval?" Zeptá se Vera a vytáhne z kapsy řasenku.
"Máš pravdu. Nevím. Ale doufám, že to své sestře neřekne." Přidala se Věra a opláchla si ruce.
"Ty, já pochybuju, že by to Rok Astře řekl. On si nic nedokáže zapamatovat a stejně, ani jeden by to nepochopil."
"Jo. S tím máš pravdu." Řekne Věra a všimne si pod umyvadlem papírku. Naštěstí byl otočený, takže nešel vidět obrázek. Věra se zmohla ohnout se a ukázat to Veře.
"Koukej! Něco jsem našla!"
"Prosím tě! A to si říkáme sestry?!" Rozčílí se Vera a vytrhne papír z Věřiny ruky. Astra zatím všechno sleduje z kabinky. Vera se na něj pozorně podívá a otočí ho. Astra zadrží dech. Vera se na obrázek dvou lidí nevěřícně podívá.
"Zajímavý. To musí být od nějakého mladšího spratka."

"Můžeme zjistit, kdo to je a potom to říct celé škole!"
"Ne! Nejsme až takové trapky. Ale jestli chceš, můžeme zjistit kdo to je a po zbytek roku si ho dobírat. Takhle jsi to myslela?"
"Jo. Myslela. Ale jak zjistíme, koho ta věc je?"
"To dítě jí bude určitě hledat. Tak si na něj počkáme. A jediné, co víme je to, že je mladší než my a jeto holka." Zazvonilo. Dvojčata rychle zareagovala a běžela do třídy. Astra si oddechla. Konečně mohla vylézt. Vylezla z kabinky a podívala se pod umyvadla. Nikde nic. Co teď? Asi to budu muset vzdát. No, do třídy už nemůžu, a už jsem musela být doma. Taťka na mě už asi bude doma čekat. Vzdávám to. Pomyslela si a utíkala zpátky na půdu. Oblékla se a přehodila si kabelu přes rameno. Otevřela dveře od půdy a pomalu je zase za sebou zavřela. Oblékla si mikinu a bundu a vyrazila dom.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tento článek?

Ano, je skvělí 32.2% (47)
Moc ne, něco tam chybí 21.2% (31)
Tak napůl 21.9% (32)
Vůbec! Je strašný 24.7% (36)

Komentáře

1 alice759 alice759 | Web | 31. ledna 2012 v 18:03 | Reagovat

Supéér to musí pokračovat a Aďo že to píšeš o naší školy?Trochu mě to napadlo jak jsi psala o té učitelce z matematiky:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama