Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Duben 2012

8. Kapitola

30. dubna 2012 v 6:34 | Amy Sanilová |  Vampire High School
8. Kapitola

Sbalím si věci a vyjdu. Tak a další hodinu mám… Cizí jazyky. To nechápu, jaká jazyky myslí. Upírštinu už jsem měla. Tak co to má být?
"Teda. Ty máš odvahu, holka." Pochválí mě Viktor a poplácá po zádech.
"Proč si to myslíš?" Zeptám se.
"Proč si to myslíš. HaHa. Velmi dobrá otázka. Copak nevíš, že jsi jako jediná s celé historie Upíří školy naštvala draka a on se tě ani nedotkl. Z tebe by mohla být úžasná celebrita."
"Promiň, ale většinou si nenechávám poradit od upíra s kotletami," kluk si opět sáhne na vlasy a potom prohodí.
"No nic. Řekněme, že taková hezká holka by potřebovala krásného kluka," dá si ruce na prsa a začne laškovat s očima. On chce být mým klukem? Jakože chce se mnou chodit? To je na zvracení.
"Promiň, ale ne. Jsem tu teprve první den, nejsem na to všechno ještě připravená. Jestli chceš, můžeš být jenom mým kámošem. Stejně potřebuji vysvětlit tolik věcí."
"Jako?"
"Jako třeba: proč se nenecháš ostříhat?"
"Přestaň směřovat na mé vlasy."
"Dobře. Můžeš mi aspoň říct, co se učí v Cizích jazykách?"
"Nejčastěji se tam učí jazyk zombíků. To ale záleží akorát na učitelovi."
"Ta škola je ale divná," utrousím.
"A v naší třídě je to ještě divnější. Všichni kromě tebe propadli, hodně se hádáme s učitelkou Historie, z učitele matiky máme strach a všichni se shodnem, že smrdíš," rychle si přičichnu k uniformě.
"A proč? Já přeci nesmrdím ničím, ne?"
"Nevím, co používáš za voňavku, ale vážně z toho až bolí nos."
"Radši to zjistím až po obědě. Jo a jinak, co máme další hodinu?"
"Ekonomika."
"A potom?"
"Oběd."
"Jupí! Je to nejlepší hodina z celého týdne. A to zítra bude úplně stejný rozvrh?"
"Jak jako stejný?"
"Jestli zítra budeme mít první hodinu Upírštinu nebo něco jiného."
"Máš to v rozvrhu," řekne ještě Viktor a vstoupí do tmavě modré třídy. Ale já jsem něco chtěla vědět. Já jsem tak tupá! Zazvonilo a dovnitř vstoupil učitel. Už asi vím, proč Viktor říkal, že se nejčastěji učí zombie jazyk. Protože zombík je náš učitel. Tato škola je vážně dost divná. Už se nemůžu dočkat, až bude oběd. Vážně už mi kručí v břiše. Dnes jsem ani nesnídala a vidím, že tady není Svačinová přestávka.
"Vidím. Že. Jsou. Tu. Všichni. Jenom. Propadlíci," jak to ten zombík mluví? Každé slovo znamená jedna věta.
"Pane učitel! Je tu jenom jedna začátečnice," řekne Jim a ukáže na mě. Zombík se na mě podívá a praví:
"Učila. Ses. Někdy. Cizí. Jazyky?" nejsem vůbec zvyklá na takovouhle řeč a nevím, jestli mám odpovědět podle jeho řeči nebo normálně. Ale i Jim to tak řekl, takže není o čem diskutovat.
"Ne. Neučila," Ježíši Kriste! Já řeknu normálně, ale stejně mi to vyjde na dvě věty. Hlavu položím na opírající se ruku.
"Jime. Ukaž. Naší. Nové. Žačce. Základní. Věty." Vyzve Jima učitel. Jim se postaví a začne se dusit a kašlat. Ale úplně hystericky! Dělala jsem, že je to normální, ale s velkou námahou. Pořád jsem čekala, až tam někdo půjde a pomůže mu. Asi po pěti až deseti minutách se uklidnil.
"Výborné. Jime. Opravdu. Výborné. Takže. Urno. Takhle. Podávají se. Otázky. Snaž se. A. Dobře. Uspěješ," takže toto kašlání a dušení znamenalo jazyk zombíků? Ježíši Kriste, za co mě trestáš. Jestli takhle budu muset mluvit.Tak. Brzo. Zblázním se. Jestli se někdy sejdu s nějakým zombíkem, tak mu ukážu znakovou řeč. Snad aspoň tohle to pochopí, protože z toho kuckání by byl magor i Einstein.
Kdyby se ten super vědec setkal se zombíkem, musel by začít bláznit. Vsadím se, že by z toho dušení zbledl hrůzou. HaHa. Ta představa je velmi zajímavá.
"Zkusila. Bys. To. Urno. Taky?"
"Ne. Mně se nechce."
"Postav! Se!" vykřikne naštvaně a já se automaticky vystřelím ze židle. Ale v té mrštnosti jsem asi spolkla můru. Jejda! Snažím se kuckat, abych jí dostala pryč z krku. Nemůžu dýchat a nikdo mi tady nepomůže?! Asi po pár minutách udělám poslední tři hrdlové kašle a už cítím, že mi zbytek můry leží na jazyku. Podívám se po třídě a po učiteli. Cítím se tak trapně! Takhle to zpackat! Dělat takové moresy! Sklopím oči a tajně se snažím můru… nebo co z ní zbylo… vyplivnout. Ale potom ke mně se přiblíží učitel. Takže musím s vyvrhováním zbytků počkat.
"Byla. Jsi. Úžasná. Urno. Nikdy. Jsem. Neviděl. Někoho. Tak. Přesně. Napodobit. Zombie. Jazyk. Všichni. Zatleskejte. Urně. Za. Její. Skvělí. Výkon." Jak to dořekl, začal tleskat a po něm se přidali i ostatní. Zvoní! Rychle se sbalím a peláším na chodbu. Musím rychle najít toaletu. Naštěstí je tady hned za rohem. Rychle vyrazím dveře a vlítnu do jedné z kabinek. A ne že jsem vyplivla můru, ale i zbytek mé minulé večeře. Blé! Ještě není ani konec dne a už jsem unavená. Chybí ještě Ekonomika a pak už konečně bude něco normálního. Ale teďka ani moc na jídlo nemám náladu, když jsem zbytky posledního jídla vyzvracela. Unavená a hladová si umyju ruce. I když nevím proč tu jsou zrcadla, podívám se do něj, jak mi ta uniforma sluší. CO?! Jak to! Proč já se vidím v zrcadle normálně?! Pokud vím, tak upíři se nemohou vidět v zrcadle! Tak jak to, že já jo?! Takže prý smrdím, vidím se v zrcadle a mám upíří kousance na ruce. Co se to tu děje?! Bude lepší, když o tom nikomu neřeknu. Vůbec!!


Mladí,kouzelní aneb jak to začíná 1\10

10. dubna 2012 v 15:28 | Amy Sanilová |  Mladí, kouzelní aneb jak to začíná

MLADÍ, KOUZELNÍ

aneb jak to začíná

Kouzelníci existují už spoustu let. Nikdo ale nebyl schopen to někomu povědět. Už se vám někdy stalo, že máte pocit jako by vaši rodiče vám něco tajil? Tak si přečtěte tuto knihu. Určitě znáte knížky Harry Potter nebo Kouzelníci z Waverly, tak tato kniha bude něco podobného jako ti Kouzelníci z Waverly, taky takové neposedné kouzla ale jinačí příběh. Tato kniha je naopak o dvanáctileté Ajle a jejím mladším bratrem šestiletým Tarnem. Jak ale zjistí, že jsou kouzelníci, začne jejich velké dobrodružství.


Kapitola 1/ existují kouzelníci?

V úterý jako obyčejně Ajla s Tarnem šli do školy. Ajla nervózní a Tarn mrzutý a ukňouraný. První vyučovací hodinu měla Ajla češtinu, ale jak skončila tak do třídy vletěla nějaká neznámá holka. Pak měli přírodopis se svou třídní učitelkou a ta je seznámila s novou spolužačkou Emou. Pak se ale Ema musela omluvit, že nepřišla na první hodinu, protože hledala třídu. O velké přestávce šla Ajla za Emou se s ní seznámit, ale zkřížili ji cestu Michael, Jon, Šisa a nejhorší namyšlená Džina. Vždycky když ji Ajla vidí, říká si, "Namyšlená husa, zase se předvádí ta Husadžina". A jak si toto řekla v duchu, Džina a Šasa na ní vyjekly
"Co tu ještě děláš, nemělas být už vyloučena ze školy, a poslána do zvláštní školy Ajalino!"
"Co po mě zase chcete?" začala pomalu Ajla, ale Džina se jen tak nechtěla vzdát.
"Hmm. Divím se, že ještě nevybouchla. Sakra." Zašeptala Džina Jonovi.
"Zkus něco jiného." Zašeptal Jon a tím Džinu přivedl na výborný nápad. Vyběhla ze třídy a za chvíli sem přišla i s učitelkou.
"Ajlo Savbarevová! Okamžitě pojďte se mnou." Ajla nevěděla proč, ale jak Ajla šla na chodbu, uslyšela, že se za jejími zády směje Džina a její spol.


Ale co fakt nikdo nečekal, bylo, že si Ema sedla na chodbu vedle Ajly, a měly konečně čas se seznámit. A v tělocviku už byly takové kamarádky, že by klidně mohli být i sestry. V těláku hrály florbal. Chodí totiž do VII. A. a jsou spojeny s IX. A. Při florbalu to bylo dobré, protože Ajla miluje hrát florbal proti deváťačkám. Zato Ema je naopak dobrá v basketbalu, fotbalu a bejzbolu. A zase žádná nezapomněla na Husodžinu, tak jí říkají.
"Ale musíš uznat, že Džina je ve sportu fakt dobrá Ajlo."
"Já vím, strašně se předvádí, aby jí každý záviděl a sloužil! Věř mi, Čaza to zná, byla přes celý předminulý rok otrok, musela jí chystat přes přestávku věci, zatím co se Džina bavila s kamarádkami, kterých si ani neváží." A nějak takhle si povídaly každou přestávku, dokonce si esemeskovaly v hodinách, protože Ajla sedí v prostředním sloupci a v prvním řádku a sedí s Dasi, a Ema zase v sloupci u okna v posledním řádě, prostě se nedokázaly vypovídat. Dokud o půl druhé nezazvonilo a ony musely jít domů. Na Ajlu doma už čekal Tarn, zase hrál na počítači ty svoje hry. Tak šla Ajla do svého pokoje, vypovídat se se zrcadlem a dodělat úkoly. Vždycky ráda dělala, že obraz v zrcadle je někdo s kým se může pobavit, a přitom dnešním se hlavně bavila o Emě. Chudák Tarn , ten to všechno musel poslouchat a k tomu ještě neměl domácí úkoly tak jako Ajla, protože si je nechtěl vůbec dělat. Ale jak bylo 14:05, do domu přišla mamka. Šlo vidět, že má s něčím problémy, jak se převlíkla, šla do ložnice a s nikým nechtěla mluvit. Ajle se to zdálo hodně divné, že se nestará o Tarna a jeho úkoly, a hlavně neptala se co je u ní nového ve škole a to se ptá každý den. A Ajla chtěla hodně toho říct o Emě, ale nic. A když v 15:30 přišel taťka, choval se stejně jako mamka a taky šel do ložnice, ale tentokrát se už spolu bavili. Ale Ajla s Tarnem jsou tak zvědaví, že si rodiče ani nevšimli, že ze dveří je poslouchají jejich vlastní děti.
"Ale Ralfe, naše holčička je ještě dost mladá aby zjistila, že toto všechno i s Tanem dokážou."
"Co?" zeptala se Ajla potichu Tarna , ale Tarn jí ukázal zmatený a nechápavý pohled stejný jako měla ona.
"Rose, já vím, ale když jim řekneme později, že jsou kouzelníci, tak to bude, těší to pochopit." Ale toho měla Ajla už akorát dost. Šla za nimi a nervově se zeptala.
"My jsme kouzelníci? Proč jste nám neřekli pravdu dřív?!"


Kapitola 2/ minulost a budoucnost

Rodiče byli vystrašeni a nevěděli co nato říct. Dokud taťka neřekl
"Ajlo, chtěli jsme ti to říct už dávno ale, zase bys sis přála, aby ti bylo přes jedenáct let, nebo abys mohla kouzlit a hlavně abys to zvládla."
"A navíc, kdybys někomu to řekla, tak by ona nebo on prozradili rodičům a ti by to řekli zas něčemu jinému. A to my nemůžeme dopustit." Dořekla to po tátovi mamka.
"Proto musíme být opatrní, ale nevím, jak to bude Tarnovi připadat a…" Ani to nedořekla a uslyšela jak Ajla utíká do pokoje a nadává do polštáře. A Tarn? Tento moc nechápal, ale věděl, že může čarovat. Jak mamka a taťka odešli do obchodu i s Tarnem, vylezla Ajla z pokoje a hledala nějakou kouzelnickou skrýš, jestli tedy nějaká existovala. Bylo to v málo prostorné komoře ale, když někdo bude myslet a soustředit se na skrýš tak se komora změní na tajný pokoj. Ajla ale i přes to všechno byla zklamaná, že jí to rodiče neřekli dřív, ale na druhou stranu byla ráda, že není jen obyčejná holka. A jak se rodiče s Tarnem vrátili tak Ajla rychle zavřela komoru a zamkla se v pokoji, a až do večera s nikým nemluvila, vlastně se chovala úplně stejně, jako když domů přišla mamka. Ve středu šla Ajla do školy sama, nechtěla rodiče vidět, aby jí zase nelhali do očí. A ve škole moc neměla náladu se zase bavit s Emou jako včera. Ale jo, bavila se s ní ale už jen o přestávce. Ale v informatice se bavily v hodině přes Skype. A Džina? Ta Ajlu s Emou chtěla přetrhnout jako koně, že jí daly pikantní chilli na její svačinu, a to bylo vrácení za to včerejší chichotání za Ajlinými zády. A Šise, Michaelovi a Johnovi to udělaly taky. Ale i tak Ajla nemohla přestat myslet na rodiče. Tak po škole přišla domů a zamířila rovnou do kouzelné komory. Otevřela kouzelnickou knihu a pěkně si tam četla všemožná kouzla, ale lekla se, když uviděla Tarna jak si poslouchá kouzelnickou knihu s příručkou pro kouzelníky, kteří neumí číst.
"Ach jo, kdybych měla kouzelnou hůlku." A hned jak to dořekla, ze skleněných dveří vylezli dva páni.
"Dobrý den, hledáme tu nějakou Ajlu Savbarevovou." Ajla už dostala strach, že něco provedla tak velkého, že na ni přišli cizí lidé ze světa kouzelníků. Ale spadl jí kámen ze srdce, když zjistila, že jí jenom přinesli kouzelnou hůlku, kterou objednali její rodiče. Ajla hned balíček otevřela a málem omdlela, protože její kouzelná hůlka měla sytě žlutou barvu, její nejoblíbenější. A Tarn zase měl černou, také svou nejoblíbenější barvu. V 16:00 taťka chtěl aby Ajla s Tarnem šli do kouzelné komory. Asi věděl, že oba mají svoje hůlky.
"Tak jo děti, dneska protože máte první hodinu kouzlení tak začneme jednoduchými kouzly. Ale protože žádná jednoduchá kouzla nejsou, tak si zahrajeme hru. Tarne pojď ke kouzelnické knize a poslepu obracuj stránky a prstem vyber jedno kouzlo."
"To se mi zdá úchylný." Zašeptala Ajla bratrovi. Tarn tedy šel a jak ukázal prstem na jedno kouzlo tak kniha mu poradila, co má říct a když to řekl, tak se náhle proměnil v mobil.
"Ho! Ti, no to chci teda vidět, jak ho vrátíš zpátky." řekla Ajla napůl šťastná a napůl vystrašená. "Neboj se Ajlo, když kouzelníci udělají v kouzle chybu, tak se požívá kouzelný prášek, který dokáže kouzlo opravit." uklidnil jí táta a vzal sklenici, kterou posypal zakletého Tarna, který se proměnil zase zpět v člověka. Potom to zkusila Ajla ale aby to dělala poslepu tak si našla kouzlo. "Filipur!" vyslovila a Tarn s taťkou byli v prosklené skříni, ze které se nedokázali dostat. Ajla se usmála.
"Dobře. Konec hodiny." Měla ryšavý pohled a šťastně odešla si dát něco k snědku. Tarn si ale po chvilce vzpomněl na svou hůlku. Vytáhla jí z kalhot a jedním mávnutím hůlky byli oba zase ba svobodě. Ajlin táta šel naštvaně do jejího pokoje. Ajla si mezitím četla jednu velmi zajímavou knihu, ze které nemohla zpustit zrak.
"Stejně já na počítač už tolik nechodí, teď se zajímám o televizi a kouzla." řekla si Ajal když taťka s Tarnem odešli. A v posteli si teprve vzpomněla, že zapomněla včera jít do florbalu a dneska do keramiky. A dokonce zapomněla na kino. Ale toto Ajla už nevydržela, vstala z postele a šla do komory hledat kouzlo, které vrátí jenom jí do doby ještě před florbalem. Takže Ajla ze starší doby šla na florbal a mladá Ajla poslouchá za dveřmi rodiče. Potom když florbal skončil, chtěla se stejně dostat do doby keramiky a potom do kina. Ale zapomněla to kouzlo, kterým se dostane zpátky. Takže teďka zůstala v minulosti, naštěstí si Tarn ve středu v noci všiml že Ajla není v posteli, kouknul se do komory a všiml si, že kniha kouzel je otevřena a prachem bylo setřeno jedno kouzlo. Tarn si asi dovtíp, co se stalo. Šel do ložnice a vzpudil taťku
"Tati, Ajla použila kouzlo, aby se vrátila zpátky v čase, a já si myslím, že zapomněla kouzlo jak se vrátit zpátky, do našeho času." Taťka okamžitě vstal a šel za ní, ovšem to mělo háček, nevěděl, do jaké doby šla Ajla. Dokud si mamka nepřišla na to, že v úterý nešla do florbalu a ve středu zapomněla jít do keramiky a ještě do kina s Tarnem. Tím taťka už věděl, kam má jít. Ajla zatím přemýšlela, jaké kouzlo jí dostane zpět, když v tom se vedle ní objevil taťka a odvedl jí do středečního dne ještě před keramikou. Nakonec Ajlinej plán vyšel, po keramice si Ajla všimla, že má v kabelce dva lístky do kina.
"Ale ne. Ale co teď, vždyť mi chybí Tarn, určitě ho to bude líto a já jsem jeho sestra." strachovala se Ajla, ale když to dořekla tak se zase před ní zjevil taťka s Tarnem a Tarn držel v rukou dva pytlíky popkornu.
"Aha. Takže Ali je náhle Tarna líto, co? Pospěšte si děti, abyste to kino stihli." řekl jim na rozloučenou taťka.
"Ale tati, jak se po kinu vrátíme do svojí doby?"Zeptala se rychle Ajla. Taťka jí dal papírek s napsaným kouzlem, Ajla si ho schovala do kabelky a taťka zmizel.
"Tak pojď, nebo přijdeme pozdě na film." Pobídla Ajla Tarna. Po kinu se dostali do středečního večera v posteli a tentokrát spali tak tvrdě, že ani Tarn nestihl jít do ložnice.

7. Kapitola - Anana a Matt 2/2

8. dubna 2012 v 18:38 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci

"Matte? Kohopak tu máš?" Jeho hlas byl úplně stejný, jako ten, který slyšela Aňa v hlavě.

"Matt?" To jméno Aňa neznala. Rozhlédla se, jestli tady neuvidí jinačího kluka, který se jmenuje Matt.

"Jako každý anděl musí mít svoje andělské jméno." Odpověděl jí ten muž.

"Tak pak jak se jmenuju já? Když ne Anička?"

"Tvoje andělské jméno je… je Anana." Řekl to s takovým tím legračním hlasem, až se Aňa musela usmát. Ale když se podívala na toho muže, zjistila, že si s jejím novým jménem legraci nedělá.

"Co? Vždyť je to jako ananas! Copak se tady každý jmenuje po zelenině a ovoci!?" Vyjela po něm.

"Aňo. Anana je znak dobra. Dodal ten muž a ukázal jí řetízek s přívěškem. Byla to dvě bílá andělská křídla spojena s malou svatozáří.

"Jmenuješ se Anana a basta!" Dodal muž a pověsil jí řetízek na krk.

"Odteďka jseš Ochranný anděl Anana. Jinak mé jméno je Benedikt Alechandro Bendistik Pandisis Sivarprix Andopolis." Aňa na něj vykulila oči.

"Copak? Tváříš se jako bys viděla anděla." Musel se Benedikt svému vtipu zasmát.

"Nemáš nějakou přezdívku?"

"Beny."

"A ten zbytek?"

"Jseš nějaká troufalá. To se mi líbí. Bude z tebe troufalý a dobrý anděl. Benedikt je moje pravé jméno, Alechandro je jméno moji matky, Benedikt Pandisis Sivarprix je umělecké jméno a Andopolis je naše hlavní město v Andělské zemi."

"Řekni jí o tom příběhu." Vyhrkl Mates a dloubl loktem do Aňy.

"Takže tobě mám říkat Matt, Matesi?" Zeptá se Matesa Aňa. Mates nic neřekl a jenom na ní mrkl.

"No tak dobře Matte. Řeknu Aně ten tvůj tak zvaný příběh. Já jsem byl u toho stolu, kde sis měla vybrat, čím budeš. Na tom ale teďka nesejde. Já a mých jedenáct sourozenců jsme děti Boha. To byla ta třináctka. A dál…"

"To byla ta třináctka?"

"Ano. Dál mích sourozenců se rozhodlo, aby ochránili svět nebo zošklivili, aby si vymysleli svoje vlastní náboženství neboli svůj úkol. To bylo před dvěma miliony let, to si asi nepamatuješ, že?" Zeptal se Ben. Aňa jen zavrtěla hlavou.

"A taky kdo by se tak dlouhého věku dožil? Kromě mě, mí rodiče a sourozenci. Každý z hlavních andělů musí střežit tento oheň." Ukázal na noční stoleček.

"tomu ohni se už po tisíciletí říká Jasan. Dokáže fungovat jako nejmodernější počítač, vidí do minulosti i přítomnosti. A dokáže vidět i budoucnost. Budeš ale muset chodit do andělské školy."

"Co?! Ale co moje škola?! Počkat. Řekne mi vůbec někdo, kde to jsem a co se to tu děje?!" Beny jen vzdychl. Ukázal prstem na oba spolužáky. Náhle se všichni tři ocitli v jiném prostředí. Tady to Aňa znala, a velmi dobře. Byli na chodníku, kterým chodí Aňa do školy.
"Jako anděl musíš znát kouzla," dodal Beny. Teprve teď si Aňa všimla, že už nemá mořský ocas. Má zpátky své nohy. Otočila hlavu. Na zádech měla nádherné, bílé a čisťounké křídla. Páni!
"To je co, mít křídla, že?" Beny mi čte myšlenky?
"Anano. To je jedna z vlastností andělů. Až budeš chodit do školy, naučíš se je taky číst."
"A to můžu pak číst myšlenky komukoliv?" Všem smrtelníkům a andělům. Ovšem kromě mě a mé rodiny"
"Když mluvíme o rodině, kde je má? Co se stalo?"
"Beny? Proč to konečně neřekneš?" Řekl Matt, když viděl, jak Beny si začal nervózně okusovat nehty.
"Dobře. Aňo, jak jsi dneska měla den, za to můžou andělé. V každém člověku jsou dva andělé. Dobří Strážní andělé a zlý Strážní andělé. Mezi nimi je vždy velká válka. Když vyhraje Zlý, budeš agresivní, zlý, nepořádný, drzý a dostaneš smůlu nebo nemoc. A když hodný anděl, tak si to dokážeš představit, pravý opak. Je dvanáct druhů andělů. Ty se naučíš ve škole, která bude trvat dva týdny, a pak budeš chodit do lidského světa. Normálně budeš dělat, že jsi člověk. A nikomu nesmíš říct, kdo doopravdy jsi. A to nejdůležitější o čem se budeš zabývat, bude to, že aby anděl mohl bezpečně spolupracovat, nesmí mít rodiče. Pro něj budou rodiče neviditelní a rodiče si budou myslet, že je jejich dítě mrtvé. A zatímco vy budete dělat smrtelníky, budou naši Zástupcovi andělé dělat vaše rodiče. Tak to je i u Matta. Budou vám dávat kapesné, peníze na školné, podpisy a prostě budou v přestrojení, aby nikdo nepoznal vaši identitu. A proto teďka tě Matt vezme na místo, kde svoje pravé rodiče a celou rodinu uvidíš naposledy." Aňa se zarazila. Kam to bude? Já svou rodinu už pak nikdy neuvidím?
"Bohužel," řekl Matt, chytil jí za ruku a vzlétl. Jeho péřová křídla vypadala tak lehká, tak jemná, tak křehká, nevypadalo by to, že by unesly člověka. Ale Mates vzlétl, sice trošku těžko, protože držel Aňu za ruku. Oba asi byli čtyři metry od země. Když to zvládne on, tak já taky.
"Tak to zkus," pobídl jí Beny. V mysli se Aňa zaměřila na křídla. Představila si, jak se křídla pohybují k sobě a od sebe. Zavřela oči a soustředila se silněji. Potom ale ucítila, jak jí Matt pustil. Ale oči nechala zavřené. Čekala na tvrdý pád, ale nic. Až když se to zdálo už podezřelé, otevřela oči. Ničeho se nedotýkala a byla sedm metrů nad zemí! Když se ohlédla, viděla, jak její lehká křídla jemně máchají o sebe.
"Já létám!"
"Vypadá to tak," odpoví jí Matt. Když se Aňa podívá dolů, Beny zmizel.
"Tak letíme," vyzve jí a vezme Aňu za ruku.

"Dem na to, Matte."


7. Kapitola 2/2

2. dubna 2012 v 6:30 | Amy Sanilová |  Vampire High School

Podívám se na hodiny zavěšené na zdi. Sláva. Ještě minuta a zvoní. Já už mám tu stránku dopsanou. Už dlouho. Ale kluci po mé pravé straně ještě furt píšou! Nebo si spíše malují do sešitu a tvrdí, že píšou. Zase mrknu na hodiny. 10.. 9… 8… 7.. 6… 5… 4… 3… 2…1 a. Přesně včas zvoní. Vezmu si věci a vyjdu na chodbu. Vytáhnu z kabely rozvrh hodin a podívám se, co máme teď. MATIKA. Jo to je dobrý. Matika mi tak trošku jde. Vypadá to, že mě dnes už nic nepřekvapí. V matice nás učí učitel. Matematičtí učitelé jsou vždy hodně přísní.
Ale tenhle učitel je obyčejný. Myslím to ale vážně. On je člověk. Na to má teda velkou odvahu. Být ve sborovně s upírama a vlkodlačicí , to je jako návnada, která sama od sebe skočí do vody a nemá strach, že bude sežrána. Nevím proč, ale dostala jsem z té představy chuť na rybu. A když myslím na maso, vybaví se mi pohár s vanilkovou zmrzlinou s mouchami. Úplně cítím, jak studená vanilka se mi na jazyku rozpustí. A už se mi vybavuje moje poslední návštěva se Zenou v kavárně U zubu. Ach. Budu muset s ní dneska na Facebooku pokecat. Crrr! Cože? Ono už zvoní? Rychle musím najít třídu matiky. Uf. Ještě že je hned tady za rohem. Vylítnu dovnitř a už si chystám omluvu, proč jsem přišla pozdě. Ale s údivem zjistím, že ve třídě ještě učitel není. Aaach. Posadím se do té samé lavice a nachystám si učebnici. A čekám, ale později začnu netrpělivostí ťukat nehtem o lavici.
"Sakra ženská nech toho!" Vyjede po mně zase ten kluk, co minulou hodinu se vybavoval s kámošem.
"To říká přesně ten pravej, který si bude muset udělat plastiku nosu, chcípáku!" Vyjedu po něm. Založím si ruce na prsa a spokojeně se dívám, jak jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Ten kluk si jednou rukou chytne chomáčky vlasů a druhou si začne ohmatávat nos.
"Jen klid Jime. Nos máš stejnej." Uklidní ho soused z vedlejší lavice. Takže ten kluk se jmenuje Jim. Hmm. Rovnou už se mohl jmenovat Jerry, ten druhý Tom a začala bych se tady řehtat.
"No. Ty máš přesně co říkat. Zkoušel sis už někdy ostříhat kotlety? Vypadáš jako vlkodlak." Řeknu a začínám být na sebe ještě pyšnější. Jeden si osahává nos a druhý svoje vlasy. KRÁSA. Zrovna v této chvíli vstoupí učitel do třídy a všichni žáci se bez řečí slušně postaví. Vau. Všichni tiše stojí rovně, nemluví a mají ruce za zády. Co se stalo? Copak je člověk pro všechny tak nebezpečný? HaHaHa. Ale směju se jenom v duchu, aby toho neměla před člověkem průšvih. HaHaHa. Malinko se pousměju a zachichotám.
Ale směju se jenom v duchu, aby toho neměla před člověkem průšvih. HaHaHa. Malinko se pousměju a zachichotám.
"Je tu snad něco srandovního slečno?" Upozorní mě učitel. "Posaďte se upíři." Myslím, že tato učebna je jediná, ve které není interaktivní tabule ale jen obyčejná tmavá tabule i s křídami.
"Viktore, pojď nám napsat základní rovnici Pythagorovi věty." Vyzve někoho učitel a posadí se. Schválně čekám, kdo se asi takhle jmenuje. To jsem mohla čekat. Kluk s kotletami. Takže to už je Jim a Viktor. Hmm. Zajímavá dvojce. Zase se tichounce zachichotám. Viktor napsal na tabuli rovnici, ze které jsme absolutně nic nepochopila. a2 + c2= b4.
"Ne! Máš to špatně. a2 + b2= c2. A nesmí to být obrácené" Zakřičí učitel na Vikyho a pak udělal něco neočekavaného. Otevřel normálně pusu a vychrlil na Vikyho oheň. TY KRÁSO! Rychle si chytnu pusu, abych neřekla nic, čeho bych pak litovala. Ale jak jsem se koukla na Viktora, nemohla jsem se udržet a chytla jsem si pusu silněji abych nevybuchla smíchy. Vikymu se nic moc nestalo, jen byl v obličeji trochu přičmoudlejší. Ale taky jsem byla v nejistotě. Sice jsem se potaji chlamala, ale jsem z toho i trošku vyděšená. Odkdy člověk chrlí oheň? OHEŇ. OHEŇ. OHEŇ! Takže je to drak! No, kdyby byl člověk, tak by se žáci ze třídy takhle slušně nechovali a už dávno by byl sežrán v učitelské sborovně. Počka! Tito žáci se k němu slušně chovají, protože se ho bojí. No super! Kdybych se s ním nějak spřáhla, báli by se tito žáci i mě. No. Je mladej. Hezkej sice ne ale je smrtelně nebezpečný. Ne. No, dobře, přemluvila jsem se. Flirtovat s učitelem zrovna není nejlepší nápad.
"Slečno Strasová. Vždyť v mých hodinách spíte. Copak jsou moje hodiny pro vás tak nudné?" Pan učitel stojí přede mnou a rukama se opírá o mou lavici. Mrknu okem k žákům, kteří mě se strachem v očích pozorují. Nebo spíše s nadšením, že ze mě učitel udělá upírskou omeletu? Těžko říct.
"Slečno. Umíte obsahy kuželu?" Copak jsem nějaký Einstein?
"Ne." Odseknu.
"A dělení racionálních čísel?"
"Nejsem žádný genius!"
"umíte aspoň násobilku?" Vztyčím ukazovák a chvíli začnu přemýšlet. Mám s ní menší problémy. Vždy si nosím pravítko s násobilkou ze zadu. Pak ale přikývnu a řeknu:
"Trochu." Učiteli jenom klesne hlava.
"Co vůbec děláte v téhle škole?"
"Na to samé jsem se taky ptala." Páni! Na tu svou drzost jsem fakt pyšná. Crrrrrr. Uf. Konečně zvoní.