Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Květen 2012

Upíři

30. května 2012 v 18:58 | Amy Sanilová |  Obrázky

Má slohová práce- Skrytá princezna 1. Kapitola

30. května 2012 v 18:20 | Amy Sanilová |  Povídky
Skrytá princezna

V jedné daleké zemi žil král, který měl třináct princezen. Nejstarší byla Kamila. Bylo jí pouhých deset let a neměla ráda svůj život bohaté princezničky. Radši byla schovaná ve zbrojnici, a dívala se na meče. Její otec se jí snažil vyhovět, ale svou dceru nikdy nechtěl vidět v bitvě. Jejich království bylo malé ale velmi úrodné. Ale leželo mezi dvěma velkými zeměmi, které mezi sebou neustále válčily. A většinou to schytala i ta malá země. Ostatní královské dcery byly slušně vychované, a štítily se bitev. Ale Kamila ne, ona většinou stála na kopci a dívala se, jak se pod ní zabijí lidé. Přála si jediné, vyzkoušet si být bojovnice, hlavní generálkou ve válce. Doufala, že jednoho dne se dočká a přání se jí splní.
O PĚT LET POZDĚJI
Kamila seděla na kopci a dívala se na nebe. Pod ní byl kráter hluboký asi třicet metrů. Kdyby jí ujela noha, mohla by spadnout a rozdrtit se na malé kousky. Ale to Kamile nevadilo.
"Kamilo!" uslyšela, známí hlas své druhé nejstarší sestry.
"Co chceš, Miselo?!" obořila se na ni. Za Kamilou stála vysoká hnědovlasá dívka v růžových šatech. Dívka v šatech se urazila.
"Když dovolíš, sestřičko, je už nachystána večeře. Ale my pořád nemůžeme nic jíst, protože se naše nejstarší se stra zas někde fláka."
"No a co s tím mám dělat já? Na to už mi asi nic neodpovíš, co? Sestřičko."
"Tak se omlouvám, že jsem asi jediná ze sester, která je tak ochotná dojít pro tebe!" osopila se Misela a drze dupla. "Tak dělej! Jinak půjdu a řeknu to tátovi." Kamile nezbývalo nic jiného, než se vrátit do zámku. Nechtěla, aby se do té debaty zapletl její otec. To si opravdu nepřála.
Vstala a odkráčela si. Misela upoutala svou pozornost na její oblečení.
"Můžeš mi laskavě říct, proč máš nějaké staré kalhoty?! V takovém oblečení nemůžeš jít ke králi!"
"Náhodou. Jsou velmi pohodlné a praktické. A navíc! Je to lepší, než nosit ty hadry, kterým vy říkáte šaty!" vyjela Kamila po sestře a vkročila do vstupní brány paláce. Před ní se tyčila dlouhá chodba se zlatými sloupy a nádhernými obrazy na stropě. Kamila se ale ani neohlédla a putovala dál. Po pár metrech zahnula do leva a rozrazila velké dveře pokoje. Nebyl její, ale všech třinácti královských dcer. Nevrle se vydala ke své posteli. Vedle ní měla jenom skříň, ve které byly uložené její oblečení. Otevřela ji a před Kamilou se objevily věšáky s šatnami nejrůznějších tvarů a barev. Kamila měla jenom jedny šaty, které měla radši než ostatní. Odtáhla stranou věšáky s šaty, aby našla svoje nejlepší. Byly schované až úplně vzadu. Natáhla se pro ně a vyndala je ze skříně. S radostným úsměvem si je prohlížela. Byly celé černé, krátké po kolena a s volenkami, které byly roztržené a vlály na sukni. Přehodila si je přes sebe a čílka.
"Vypadá to, že tam byly trochu déle, než bylo třeba," řekla si pro sebe a podívala se na sebe do zrcadla. V zrcadle stála patnáctiletá okouzlující dívka v černých šatech na ramínka. Kamila se šťastně usmála, pak si ale uvědomila, co právě dělá.
"No to není možný! Bohové, pomozte mi! Už se začínám v zrcadle líbit! Já jsem prokletá, já to vím."
"Ale nejsi," ozval se hlas za ní a Kamila se otočila. Za ní stála nejmladší sestra. Liena. Nejmladší sestře byly teprve dva roky.
"Co ty o tom víš?" zeptala se Kamila, a začala si své blonďaté vlasy česat do culíku.

9. Kapitola - Pochopi to

12. května 2012 v 13:56 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci
9. Pochopit to

Lidé z pohřbu se už vraceli domů. Nebo spíše se jen jedna vracela. Miluše Branzová. Měla pocit, jako by pro ni všechno připadalo neskutečné. Smrt její milované a jediné vnučky jí zasáhl jako šíp. Vyděsilo jí to, co se tu všechno děje. Byla to pro ni velká tragédie. V černých šatech s bílým kapesníčkem u tváře si Aničku představila před sebou. Teprve teďka se jí vybavily vzpomínky na Anin život. Viděla, s čím se Anička musela celých třináct let potýkat. Ve školce se jí posmívali, odstrkovali jí ostatní děti, protože se jim zdála divná. A ve škole to s ní bylo horší. Starší žáci si z ní utahovali, ztrapňovali jí a ničili ji. Ale podobné to měla i v rodině. Ve své rodině byla jako vzduch. Jako neviditelná. Jak se narodil Leo, začali jí dokonce i odstrkovat. Proč zavazí, proč nedává pozor, a proč nepomáhá. Všichni se o Lea starají i teď. Celá rodina se neustále ohlížela za Leem. Všichni se dívali a kochali jeho roztomilou tvářičkou, jeho vroucí prosby a při všech chybách ho omlouvali. Naopak Aničku jenom přehlíželi. Sváděli to na ni a mučili ji. Začala být páté kolo u vozu. Jako dneska s tím mobilem. Na dnešek ale Miluše nechtěla ani pomyslet. Zatřepala hlavou, aby vymazala všechny nepěkné vzpomínky na Aničku. Ale kdyby se ohlédla a podívala by se nahoru, uviděla by dvě postavy letící stejným směrem. A jedna z těch postav byla i Anička.

8. Kapitola - Pohřeb

12. května 2012 v 13:36 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci
8. Pohřeb

S Matesem jsme letěli k hřbitovu. Nevím proč, ale začala jsem mít strach. Křídla jsou úžasná, ale špatně zatáčejí. Ještě, že se držím Matta. Na hřbitově jsem zahlédla dav lidí v černém oblečení. S Mattem jsem si sedla na stříšku altánku, pod kterým byly svíčky a kytice. Sedla jsem si na kraj střechy a nohy nechala vidět směrem dolů. Když jsem se podívala pozorně, všimla jsem si mámy jak pláče. Byla taky v černém a u nohou měla Lea. Je to můj pohřeb!!
"Ne. Ne. Ne! To nemůže být pravda!" vykřikla jsem, ale pak jsem si rychle zakryla pusu rukou, a doufala, že mě nikdo neslyšel.
"Protože jsme neviditelní, nikdo nás nemůže slyšet. Klidně jim můžeš vyřvávat do ucha, jak chceš, ale oni neuslyší nic," Matt je velmi dobrý anděl. A asi je zvyklý, že svoje rodiče nevídá a už pěkně dlouho, ale já ne. Přímo pod námi je moderátorka s kamerou.
"Smrt mladé, třináctileté Aničky Branzové je velmi podivný, a teď, na místním hřbitově, kde její příbuzní dávají svíčky a květiny, aby se s ní naposledy rozloučili. Nyní tady mám Lukáše Branza, tátu od zemřelé. Pane Branzi, jak se to stalo?" domluvila moderátorka a naměřila mikrofon přímo tátovi k puse. On brečí? Toto nevydržím!! Asi začalo pršet, protože mám nějak mokrou tvář. Ne, to není déšť. To jsou slzy.
"No tak…naposledy jsem jí viděl v době, kdy se to stalo. Šla směrem k městu. Nevím proč. A já s kolegy jsme zrovna honili zloděje, který ukradl peníze z banky. Byl to mladý Ron Agdar. Kluk mojí holčičky. V jedné ruce měl pytel s penězi a v druhé měl ukradenou pušku. Tou namířil na ni a zabil ji," táta si vytáhl kapesník a začal popotahovat. Když jsem uviděla jeho slzy, zas mě to chytlo u srdce. Taková tragédie.
"Proč Ron Agdar zavraždil svou přítelkyni, ještě není známo. Pachatel stihl utéct, když policie se snažila ošetřit mladou Aničku. Zavolali záchranku, ale ta jim na místě řekla, že Anička už zemřela. Ještě dýchala, ale byla celá od krve, měla prasklou lebku a po chvilce se jí dočista zastavil tep. Pak se ale stalo něco, co překvapil celý svět. Po dvou minutách už mrtvá dívka začala mluvit. Pane Branzi, řekněte nám podrobnosti," vyzvala ho a naměřila na něj mikrofonem, jako by ho tím chtěla zabít netrpělivostí.
"Já nevím, co říkala. Mně se to zdálo jako nějaké huhlání, ale srozumitelně jsem slyšel, jak říká číslo šest." Co to myslel tím číslem šest? To už jsem byla ale v nebi.
"Myslím, že z toho bude pěkný malér," ještě že tu Matt je. "Ale mě se po rodičích taky hodně stýská, jen jsem si zvykl je nevídat. Ale existuje noc, ve které si můžeš s nimi promluvit, a potom, jak se vzbudí, budou si myslet, že to byl jenom sen."
"A kdy ta noc nastane?"
"Ta noc je jen jednou za dvacet let, ale ta nejbližší je dnešní noc."
"Takže já můžu tuto noc si s něma promluvit přes sen?"
"Správně. Málem jsem zapomněl. Dneska můžeš rodiče až do večera vidět. Můžeš jít k vám domů, sednout si mezi ně a naposledy si užít svůj typický starý život."
"Ale oni mě neuvidí. Budou mnou procházet. To potom budu zase jako vzduch."
"Ale můžeš se podívat, jak to nesou. Jak nesou tvou smrt."
"Počkat! Co se ale stane, když se to dozvědí rodiče od Nely, a co tví rodiče a učitelky? Co pak? Já myslela, že potom půjdu zpátky do školy," při té otázce se Mates zarazil.
"O to by se měl postarat Beny." Tak letíme? "A kam? Kam letět?"
"Někam. Třeba mi ukaž nějaké ty triky, jako čtení myšlenek, anebo to, jak se dostanu do toho podmořského světa."
"Tak pojď," vybídne mě. Já se postavím a trošku zatřepetám křídly.