Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Červen 2012

Elfové 2. část

29. června 2012 v 7:09 | Amy Sanilová |  Obrázky

11. Kapitola - Sen

29. června 2012 v 6:16 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci
11. Sen
Netušila jsem, že když jsem neviditelná, můžu procházet zdmi. Ale létat je vážně něco, co by měl každý zkusit. Právě jsem před dveřmi mého starého domova. Ale teď co? Mám se zviditelnit anebo se jim nesmím ukázat? Uvidím, jak si zatím vedou, potom bych se jim možná i mohla zjevit. Ale co jejich city a neštěstí? Budou mít šok, že je jejich dceruška anděl. No, uvidíme. Proklouznu skrz dveře, ovšem neviditelná, a půjdu se podívat do obýváku. Máma s tátou se váleli na gauči a koukali na televizi. Tímhle mě teda hodně urazili. Po pohřbu se dívat na televizi je teda urážka. Ale… Oni se dívají na dnešní Televizní zprávy. Je tam reportáž o mém pohřbu! Půjdu lehounce k nim. Připravím se sednout na pohovku, ale tím úplně proklouznu a s tvrdým žuchnutím se propadnu pohovkou.
"Áaaa!!" takový řev jsem ze sebe ještě nevydala. Lekla jsem se. Rychle jsem si dala ruku před pusu a lehla jsem si pod pohovkou. Zdola jsem je sledovala. Nevypadalo to, že by mě slyšeli. Ale moje máma se přitočila, jako by mě vyslyšela! Ale jsem přeci neviditelná! Přece mě nemůže vidět a ani slyšet.
"Neslyšel jsi něco, Lukáši?"
"Myslíš to menší vypísknutí? Jo, slyšel jsem ho."
"Znělo to jako…"
"Anička?"
"Ale ona je mrtvá," jde vidět, že máma má opět slzy na krajíčku.
"Nebyl to Leo?"
Jak mě mohli slyšet? Zatím se nehýbu, nebo by mě mohli i vidět? 'Ale Leo je u babičky', pomyslí si máma.
"Tady se děje něco divného," poznamená moje máma nahlas a podívá se na pohovku. Ale… Vždyť se mi dívá přímo do očí! Teď je to jasné! Oni mě slyšeli! Ještě pořád neviditelná a s rukou v ústech se postavím před ně. Pomalu si odkryju ruku z úst a snažím se promluvit. Ale nejde to! Jako bych neměla hlasivky. Vydám ze sebe jen malé vypísknutí. "Pomoc! MYŠ!" zakřičela máma a postavila se na pohovku.
"Prosím tě, kde by se tady vzala myš?"
"Já jsem tu myš slyšela!" Pomoc, poprosím potichu. Toto asi nebyl moc dobrý nápad, ale co mám teď dělat? Matte!! Co to dělám? Když hulákám v mysli Mattovo jméno, nemůže mě slyšet.
"Ale může."
"Áaaa. Matesi! Nestraš mě takhle."
"No tak pardóón," omlouval se Matt, který se před pár vteřinami objevil za mnou.
"Já už šílím, úplně tady slyším hlasy," přitočí se má máma k tátovi. Ona nás slyší?Nemůže. Pokud vím, tak nesmí, pomyslí si Matt. Co to teda má znamenat?Netuším. Pojď, jdem do tvého pokoje,pomyslí si Matt a vezme mě lehce za ruku. Nemusí ani otvírat dveře mého pokoje. Normálně prolétneme dveřmi a já se smutně rozhlédnu po pokoji. Ale toto není můj pokoj! Co se s ním stalo? Je tu jenom jedna, Leova postel. Jiný koberec, míň skříní, větší televize. A na Leově stole můj nejnovější notebook, který jsem měla dostat na své třinácté narozeniny!
"Co se to tu děje?"
"Vypadá to, že jak jsi umřela…jako by tvoji rodiče udělali pro Lea dokonalé království."
"Ale proč?"
"Já nevím. Zkus se jich potom zeptat."
"Kolik je?" matt se podívá na levou ruku.
"Půl jedenáctý."
"Jak takhle dlouho vydržím? Vždycky nevydržím ani do devíti."
"Andělé nepotřebují spát."
"A jak teda čerpají svou energii?"
"Sluncem. Slunce je zdroj energie."
"A co večer?"
"Přes den nashromáždíme tolik energie, že bychom mohli vydržet celou noc."
"Pšt!" upozorním ho a začnu poslouchat. Máma zívla.
"No ni, jdu spát. Dobrou zlato."
"Dobrou," máma zabouchla dveře ložnice. Uslyšela jsem ještě, jak odkrývá deku a pomalu se do ní zakrývá. Matt se ke mně přitočí a kývne. Nastal čas. Nastal čas naposledy se rozloučit s rodiči. Chce se mi brečet.
"Nic si z toho nedělej," konejší mě "Můžeš je opustit, ale oni neopustí tebe. Budeš je mít neustále tady," sáhne mi na tu část, kde bych měla srdce. Jeho slova se mi zdála tak sladká, něžná a tak heboučká. Jak mě konejší a uklidňuje, mu nikdy nezapomenu. "Tak běž, a naposled," dodá ještě a začne mizet.
"Počkej! Mám se jim ukázat jako anděl nebo člověk?" řekne a pomalu zmizí. A jak se mám dostat do její mysli? Přistoupila jsem k ní. Ležela klidně na posteli, ale z jejího pohledu nešla vidět radost. Bylo mi jí strašně líto. Nedokázala jsem se dívat, jak se moji rodiče trápí kvůli mně. A teď se dívám na mámu a asi to bude naposledy. Naposledy, co jí vidím v opravdovém světě. Zavřu oči a silně se soustředím. Jemně otevřu oči. Ale kde to jsem? Kolem mě je jenom tma. Podívám se dolů na nohy, které stojí na černočerné tmě. Jak tu můžu stát? Všimla jsem si, že nedaleko ode mě je ležící postava. Máma. Rychle k ní přiběhnu. Schovám si křídla i svatozář a kleknu si k ní.
Přitočím si její obličej k sobě. Ona pomalu otevírá oči. Chvilku se na ně podívá a pak na mě vyvalí oči. Já se na ni mile usměju. Máma se rychle postaví a poodstoupí.

"Mami, neměj ze mě strach." Vypadá, jako by nevěřila, že umím mluvit. Pomaloučku se ke mně přiblíží a pohladí mě po tváři, jakoby chtěla zjistit, že je hmotná. V této chvíli jsou slova zbytečná. Obejmu jí. "Moc se mi po tobě stýskalo."
"Já absolutně nevím, co se tady děje."
"Já jsem to taky zezačátku nepochopila."
"Kde to jsem?"
"To bych se spíš měla zeptat já tebe, mami."
"Proč?"
"Protože já jsem ve tvém snu, a je na tobě, kde budeme."
"Ach Aničko. Mě to tak moc mrzí," dodala máma a silně mě objala.
"To nemusí."
"Musí! To ty jsi mě zavolala na den tvých narozenin a … a já jsem na tebe byla tak hrubá."
"Ale proč? Vždycky mi ráno píšeš, odpoledne mi zavoláš. Tolik ses starala tak proč ne teď?"
"Protože tam byli."
"Kdo?"
"Hlava České Pošty," klekla si a rozbrečela se. U České pošty pracuje a nic mi naříkala, že přijdou ti lidé z Prahy. Proto byla tak naštvaná, proto na mě byla tak zlá.
"Tebe vyhodili, že ano?" řeknu klidně a přivolám si svou andělskou podobu. Ohnu se k ní a nazdvihnu jí bradu, aby se mi podívala do očí. "Řekni mi, kdo teď podle tebe jsem?" máma se postaví a s otevřenou pusou hledí na moje křídla. Ale potom můj zrak se přenesl na mámu. Máma si všimne, kam se dívám a podívá se též za sebe. V dálce svítilo světlo.
"Co se děje?" zeptá se mě máma a chytne za ruce.
"Začíná den."
"Ne, ne! Ještě nemůže být takhle brzo!"
"Mami, klid. Já jsem ti chtěla říct, že tebe i tátu, i celou rodinu mám ráda. Jsem ráda, že jsem tě mohla naposledy vidět," dodám vážně a pustím se jí.
"Ne, Né! Nemůžeš jen tam mi zmizet."
"Zmiznu stejně, jako jsem se tady objevila a stejně na mě brzo zapomeneš."
"Na tebe? Nikdy!"
"Tak proč jsi dočista změnila můj pokoj!!"
"Chtěla jsem, aby ani moje druhé dítě nedopadlo stejně jako moje holčička." Už nemůžu tu být déle, ale její slova mě zahřála u srdce. Zatřepetám se křídly a otočím se k ní zády.
"Jo a jinak," přitočím se k ní "Ta myš a to vypísknutí v obýváku bylo ode mě. Měla jsem tě ráda. Sbohem," a zmiznu z jejího snu.

Elfové

28. června 2012 v 8:11 | Amy Sanilová |  Obrázky

Duchové

27. června 2012 v 13:39 | Amy Sanilová |  Obrázky

9. Kapitola 1/2

27. června 2012 v 7:21 | Amy Sanilová |  Vampire High School
9. Kapitola

Cože!? Zvoní?! Ne. Ne. Ne! Kde je učebna Ekonomiky?! Rychle popadnu tašku a běžím po chodbě. Postupně se dívám na jmenovky, které visí na dveřích, ale nikde nemůžu najít slovo Ekonomika. Proč jí nemůžu najít?!!! Jsem teď tak vyděšená, že se ani nemůžu soustředit!
"Urno!" zakřičí na mě někdo zezadu. Půjdu za tím voláním po schodech před hlavní bránou školy. Tam už ostatní žáci na mě netrpělivě čekali. A ani nechyběl Jim a Viktor. To Viktor na mě volal?! Mile se na něj usměju. On mi úsměv opětuje, ale pořád se na mě díval prosebným pohledem. Ale já vím, co to znamená. On po mě neustále jede. Páni! Nevím proč, ale je to krásný pocit. Naštěstí nejsem až úplně poslední, chybí ještě učitel. Kabelu si sundám z ramena a dám si ji na zem. Zatím si sednu na schody a pokusím se popadnout dech. Ale po chvilce uslyším, jak za mnou někdo jde. Prudce se otočím, až mě rozbolela hlava. Možná je to tím, že jsem ještě nejedla a přitom i zvracela, i když přesně nevím z čeho. Naštěstí jde za mnou jen ředitelka Drupírová. Ach. To jsem si ddychla.
"Upíři, vstávat!" zakřičí na mne a já se radši postavím. Už mi i tak není moc dobře. "Upíři. Vítám vás na hodině Ekonomiky. A protože Ekonomika znamená zemědělská práce, máme učebnu venku na zahradě. Ale protože k Ekonomice není moc učiva, budete mi pomáhat na zahradě se záhonky. Avšak dnes žádná Ekonomika, pojďte se mnou na pozemek. Pojďte!" všichni ze třídy začali zase remcat. Vypadá to, že oni nemají moc rádi Ekonomiku. No, alespoň nebudeme sedět v lavicích. Všichni jsme se vydali za ředitelkou na zahradu, která mi hodně připomínala hřbitov. Ne ale vážně! To bude asi tím, že je to hřbitov. Suché stromy v dálce stály na rozpadnutí, protože se do nich navážela mlha. Mlha, která byla po celé délce hřbitova. Cítila jsem, jak ta studená mlha se mi dotýká mých chladných nohou. Všude, kam se podíváte, neuvidíte nic jiného než hrobečky.
Malé, zapadlé, zničené a taky prorostlé mechem. Vedle téhle… krajiny byla malá dřevěná budka. Tam jsme zrovna mířili. Měla jsem z tohohle místa husí kůži. Nad trávou byla hustší mlha, na starém a popraskaném stromě houkala něčí sova, byla tma a ještě k tomu na nebi zářil úplněk. Někdo za mnou šlápl na starou větev, která praskla. Prudce se otočím. Připravená každou chvíli zaútočit.
"Copak? Snad se nebojíš?" řekla holka, která na větev před chvilkou šlápla.
"Ne, nebojím. Jsem přeci upír:"
"Nepovídej," dodala ta holka znovu a začala se potichu smát. Vůbec jsem netušila, co tím myslí. Copak nejsem upírka?! Ale jsem. Je to jenom nějaké jiné, ale já upírka jsem!!! Paní ředitelka odemkla dřevěnou budku a vytahovala z ní lopaty.
"Upíři! Vemte si každý jednu lopatu a před každým hrobem vykopejte velký obdélník. Pak dostanete další pokyny." Teď jsem to moc nepochopila. Proč máme kopat před hrobem? No, tak dobře. Vyhlídnu si jeden hrob u starého stromu. Fuj! Všude se tu potuluje nějaká havěť! Včetně žížal. Blé! Podívám se po ostatních spolužáků. Holky začaly taky vyvádět před hlínou, a štítily se i chytit lopaty. A kluci? Ti začali před holkami naparovat a vytahovat se. Ale holky to moc nenadchlo. Vytáhly si z kabelek peníze a zaplatily klukům za vykopání jámy. No teda! Podplácet někoho za práci je sprostý. Za mnou se ukáže Jim.
"Za pár drobných bych ti to mohl udělat." Zamračím se. Mohla jsem vytáhnout z peněženky pár drobáků, ale nejsem taková káča.
"Běž otravovat jinou holku. Holky si to dokážou udělat sami. Bez kluků, kteří to dělají jen pro peníze nebo pro pusu," utrousím.
"Jestli bys mi dala pusu, bylo by to zadarmo."
"Tak to abych si koupila dezinfekci."
"Ty jseš ale píp…píp"
"Žádné sprosté narážky," vykřikla ředitelka, která zrovna kolem prošla. Jak se šla podívat na ostatní, podívala jsem se paličatě na Jima.
"Píp…píp? Co to prosím tě mělo být?"
"Já jsem aspoň na rozdíl od tebe říďu viděl."
"Píp…píp? Pěkný no."
"Viď že jo."
"Radši mi dej už pokoj a běž otravovat nějakou jinou upírku," řeknu mu ještě a Jim se sprostými nadávkami odkráčí. I když to vůbec nemám ráda, nic jiného mi nezbývá. Vykopu tak přiměřeně kulatý obdélník. Když už to mám, posadím se na zem a otřu si čelo."Upíři! Když už to máte hotové, můžete tu hlínu zpátky do jámy nasypat." Jak to ředitelka dořekla, všichni začali sprostě nadávat.
"Co?! Takže jsme to dělali zbytečně?!"
"ne nedělali. Tím jste se naučili, jak kopat. Zítra už byste mohli mít něco těžšího." Všichni začali vzdychat. Schválně se podívám na ten svazek holek, co podplácely kluky. Dají si ruce v bok a počkají. Kluci okamžitě vycítí příležitost a už běží za holkama. K té, která dala ruce v bok, přišel Jim.
"Za pusu ti to udělám," upírka na nic nečeká a podá mu pár drobáků. "Ne za peníze, ale za pusu." Řekne a ukáže si na líčko. Holka se na Jima překvapeně podívá. Nic neřekne, jenom přikývne. Pusu?! To jsem mu ale řekla já! Kdybych tu nebyla, požádal by o peníze. Schválně se zpátky podívám na ten svazek holek. Několik kluků uslyší Jima. Zrovna chtěli holky požádat o prachy, ale jak uslyšeli slovo "pusa" úplně změnili názor. A jde vidět, že holky z toho nejsou moc nadšené. Pousměju se. Sledovat takové dohadování o pusu je sice trochu nechutný, ale srandovní. Ta holka s Jimem nejdříve nesouhlasila, ale pak se podívala na lopatu na zemi. Jako zázrakem na pusu kývla! Jak jsem říkala, je to srandovní je sledovat. Ke mně žádný upír nepřišel. A kdyby jo, tak odejde s červeným líčkem. Nemá dolejzat. Rychle nasypu hlínu zpět do jámy, uklidím lopatu do budky a skočím si na záchod umýt ruce. A nebyla jsem jediná. U vedlejšího umyvadla stála ta holka, která podplatila Jima pusou na líčko. Zrovna si tady hystericky omývala obličej. Když jí zahlédnu, rychle si opláchnu ruce, než mě uvidí v zrcadle.
"Ty!!" zakřičí na mě, když jsem chtěla otevřít dveře a odejít. Nic na to neřeknu a snažím se nereagovat. "Hej ty!! Mluvím s tebou. To ty jsi Jimovi řekla, že se dá podplácet pusou?!!" nic na to neřeknu, protože kdybych souhlasila, mohla by mě zlostí zabít. "Zeptám se tě znova. To ty jsi mu řekla o podplácení?!!!"
"Na to mohl přijít i on, ne?" řeknu v klidu, zatímco mi srdce hlasitě bije do hrudníku.
"Takže ano! Já nejsem blbá. Podplácení penězi je jedna věc, ale podplácet polibky je až osobní. Co to je za nesmysl u vás?!"
"U nás se totiž nepodplácí za práci! U nás se to musí odpracovat."
" Tak co tady děláš?! Sem chodí jen bohaté a velmi populární upírky! Někdo slavný a hezký. Jenže ty nejsi ani jedno! Jen…skunk!"
"Tak a dost!! Celý den neposlouchám nic jiného, než že smrdím. Ale čím?! Ta otázka mě trápí už od doby, co jsem překročila práh téhle školy a vážně se mi to nelíbí. Tak už laskavě řekni, čím ti ten smrad připomíná, abych se ho mohla zbavit a žít úplně obyčejný život upíra!" Ta holka vytřeští oči, z kterých jde vidět, že začala mít ze mě strach. Miluju své dlouhé a nudné proslovy, které za pár vteřin opět zapomenu.
"Ty chceš odpověď a já taky. Tak já začnu a ty mi pak odpovíš na mou, jasný?" řekne v klidu blonďatá upírka a já nepřátelsky přikývnu. "Dobře, smrdíš jako něco cizího."
"No, to mi moc nepomohlo. Jsem z Británie, takže nevoním zrovna po fialkách."
"Ne, ne. To je dobré. Já jsem zase z Německa. Ale s tebou… nevím, jak se mám vyjádřit… smrdíš prostě jinak, než ostatní upíři. Víc ti povědět nemohu, ale něco ti řeknu. Takovouhle voňavku jsem už někde cítila, ale nemůžu si vůbec vzpomenout kde. Víc ti k tomu nedokážu říct."
"No dobře. Zkusím něco zjistit od učitelů. A co ty?"
"já?" Jde vidět, že je mnou otázkou zaskočena. "Já? Co je se mnou? Já používám za voňavku playboy."
"Ty jsi mi taky chtěla dát otázku."
"A jo! Už si vzpomínám. Jak jsem říkala, že jsem z Německa a jsem dcerou prezidenta ODS, nebo jak se to jmenuje."
"Z parlamentu?"
"Jo něco takového."
"Tak vůbec nechápu, co to společného se mnou."
"Jo. Ta otázka je: Jak ses dostala na tuhle školu?" řekne to jako učitelka ve školce, co chce dát malému děcku poučení. Schválně si dala záležet na každém slovu. No jo ale já musím myslet na význam té otázky. Co jí řeknu? Že by nic? Ne, ne. To by nešlo. Ona mi odpověděla tak já jí musím taky odpovědět.
"Můj táta tancuje ve velmi zábavném a populárním pořadu."
"Aha a znám ho?"
"Mého tátu?"
"Ach ne. Ten pořad přeci."
"Jo teéén," naschvál se snažím tu větu co nejdál prodloužit, abych měla čas vymyslet další lež.
"Dance. DanceFast!"
"Tancuj. Tancuj rychle?" Jsem poděs. Já to vím. Jsme naprostej magor.
"Jo" a navíc se nezmůžu. "a omlouvám se za to, že jsem Jimovi řekla o podplácení pusou," blonďatá upírka se mile usměje a přikývne.
"To je dobrý. A máš pravdu. Přišel by na to i sám."
"Díky." Usměju se ještě mile a odejdu ze záchodů. Tý vado! Za pár minut jsem byla vystrašená, děsivá a šťastná! To je můj nový rekord! Vau! Tři typy chování za pět minut. Jsem skvělá!!


Zvířádka

13. června 2012 v 13:27 | Amy Sanilová |  Obrázky

10. Kapitola - Učit se vracet domů

8. června 2012 v 11:51 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci
10. Učit se vracet domů

Páni. Lítání je vážně super.

"Že jo."

"Jo." Aňa se Matese mile usmála. Oba přistanou na chodníku, kde Aňa poprvé zahlédla své křídla.

"Tak jo. Dávej mi otázky," vybídne jí Mat a zkříží si ruce na prsou.

"Takže, první otázka je … Proč mi rodiče dělají pohřeb hned ten den? To se mě chtějí takhle rychle zbavit?"

"Ne. Tak to není. Víš vůbec, jak dlouho jsi spala?"

"Ne."

"no vidíš. Spala jsi pět dní."

"Co?!"

"Nezapomeň, že pro anděly tu čas moc neplatí. Toho sis už všimla, ne?"

"A jak bych si prosím tě mohla všimnout," Mat místo odpovědi ukázal na slunce. Bylo už na západě. "Aha."

"Tak, další otázky?"

"Jo, kolik sourozenců vůbec Beny má?"

"Jedenáct. Od jedničky po šestku jsou andělé dobra. Strážní andělé, Zástupcoví andělé, Zvířecí andělé, Rádcoví andělé, Vodní andělé a Ochranní andělé."

"A co oni mají za práci?"

"Strážní, to přeci víš, bojují o člověka, kterého dostanou na povel. Zástupcoví jsou ti, kteří budou hrát živé, jako třeba někteří hrají naše rodiče. Zvířecí se místo o lidi starají o zvířata, jsou úplně stejní jako Strážní, ale tito mají na starost zvířata z celé planety. Rádcoví se někdy přezdívají i jako svědomí. Mluví jen s jedním člověkem a dává mu rady. Vodní se starají o vodu, když se člověk potopí, občas to přežije, protože tam bude Vodní anděl a zachrání. Vypadají pod vodou jako my ve Vestu."

"Ve Vestu?"

"To je město, ve kterém ses probudila."

"Aha."

"Jo a Zvířecí andělé dělají něco podobného, jako ti Vodní. Když člověk v lese zabloudí, andělé ho schovají do svých skrýší a tam se o něj postarají, než ho tu někdo najde."

"Jako ten stařík, co tehdy zabloudil v lese bez jídla a vody a musel počkat velmi chladivou podzimní noc venku. Druhý den ho záchranáři našli. Prý si z té noci nic nepamatuje."

"Zázraky se dějí, zázraky jsme my."

"Co že to?"

"Toto je heslo andělů. Měla by ses to taky naučit."
"A co dělají ten zbytek andělé?"
"Který zbytek? Jo aha, už vím.Od sedmičky po dvanáctku jsou zlí andělé. Virusy, Temní andělé, Zástupcoví andělé, andělé Smrti, Duchovní andělé a andělé Počasí."

"A co znamenají?"

"Virusy jsou ti, kteří přináší neštěstí. Třeba ti rozbije telefon a… prostě přináší neštěstí. Temní andělé hledají nové oběti. Nové lidi, kteří jim budou dělat něco jako otroka. Zástupcoví má tu samou práci, jako to dobří, jen dělají svou práci ve jméně Zla. Andělé Smrti jsou na rozdíl od ostatních spravedlivý. Tito druhy andělů se do osudu lidí moc nepletou. Když někdo umírá, přestřihnou Lidskou niť a duše poletí nahoru. Pro někoho jsou hodní a někteří si myslí, že patří mezi anděly Dobra, ale naopak, řadí se mezi anděly Zla. Duchovní andělé jsou zemřelí, kteří byli v životě prokletí. Jsou to lidé, a když člověk prokleje člověka, už mu to tak zůstane. Ti prokletí lidé straší jako noční přízrak, ve městě, kde zemřel. Tak tam bude tak dlouho, dokud ho někdo neosvobodí, a to smí udělat jenom lidská duše. Ale lidé mají z tohoto druhu andělů strach, proto ti andělé jsou opuštěné duše navždy. A andělé Počasí jsou… no, vždyť víš."

"Tak teď mě nauč ta kouzla."

"Zneviditelníš se, když na to pomyslíš. Čtení myšlenek je taky velmi jednoduchý. Při všem jde o tvoji mysl. Ale ovládat jí je trochu těžší."
"Takže si to vyjasníme. Žijeme v podmořském městě jménem Vest, jsme Ochranní andělé a já musím do andělské školy, abych se tam naučila vašich zvyků. Je to tak?"
"Přesně," únavou si oba lehli na trávu a dívali se na nebe. Nemusím za chvíli už jít? Aňa věděla, že jí Mates odpoví, ale netušila, že myšlenkou. Když se dívala na Matta, nad ním se objevil obláček prachu a v něm byla napsána věta: Ještě chvíli počkej.
"Vau."
"To je co, že?"
"A toto dokážu s každým?"
"S každým, kromě Benyho a jeho rodiny."
"Podívej! Už je noc. Prosím tě, můžu?" Mates zavrtí hlavou.
"No dobrá. Tak běž. Dám Benymu vědět, kde jsi, Aňo."

Kentaur

8. června 2012 v 7:41 | Amy Sanilová |  Obrázky

Jednorožci

8. června 2012 v 7:40 | Amy Sanilová |  Obrázky

Víly 2. část

8. června 2012 v 7:33 | Amy Sanilová |  Obrázky