Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

11. Kapitola - Sen

29. června 2012 v 6:16 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci
11. Sen
Netušila jsem, že když jsem neviditelná, můžu procházet zdmi. Ale létat je vážně něco, co by měl každý zkusit. Právě jsem před dveřmi mého starého domova. Ale teď co? Mám se zviditelnit anebo se jim nesmím ukázat? Uvidím, jak si zatím vedou, potom bych se jim možná i mohla zjevit. Ale co jejich city a neštěstí? Budou mít šok, že je jejich dceruška anděl. No, uvidíme. Proklouznu skrz dveře, ovšem neviditelná, a půjdu se podívat do obýváku. Máma s tátou se váleli na gauči a koukali na televizi. Tímhle mě teda hodně urazili. Po pohřbu se dívat na televizi je teda urážka. Ale… Oni se dívají na dnešní Televizní zprávy. Je tam reportáž o mém pohřbu! Půjdu lehounce k nim. Připravím se sednout na pohovku, ale tím úplně proklouznu a s tvrdým žuchnutím se propadnu pohovkou.
"Áaaa!!" takový řev jsem ze sebe ještě nevydala. Lekla jsem se. Rychle jsem si dala ruku před pusu a lehla jsem si pod pohovkou. Zdola jsem je sledovala. Nevypadalo to, že by mě slyšeli. Ale moje máma se přitočila, jako by mě vyslyšela! Ale jsem přeci neviditelná! Přece mě nemůže vidět a ani slyšet.
"Neslyšel jsi něco, Lukáši?"
"Myslíš to menší vypísknutí? Jo, slyšel jsem ho."
"Znělo to jako…"
"Anička?"
"Ale ona je mrtvá," jde vidět, že máma má opět slzy na krajíčku.
"Nebyl to Leo?"
Jak mě mohli slyšet? Zatím se nehýbu, nebo by mě mohli i vidět? 'Ale Leo je u babičky', pomyslí si máma.
"Tady se děje něco divného," poznamená moje máma nahlas a podívá se na pohovku. Ale… Vždyť se mi dívá přímo do očí! Teď je to jasné! Oni mě slyšeli! Ještě pořád neviditelná a s rukou v ústech se postavím před ně. Pomalu si odkryju ruku z úst a snažím se promluvit. Ale nejde to! Jako bych neměla hlasivky. Vydám ze sebe jen malé vypísknutí. "Pomoc! MYŠ!" zakřičela máma a postavila se na pohovku.
"Prosím tě, kde by se tady vzala myš?"
"Já jsem tu myš slyšela!" Pomoc, poprosím potichu. Toto asi nebyl moc dobrý nápad, ale co mám teď dělat? Matte!! Co to dělám? Když hulákám v mysli Mattovo jméno, nemůže mě slyšet.
"Ale může."
"Áaaa. Matesi! Nestraš mě takhle."
"No tak pardóón," omlouval se Matt, který se před pár vteřinami objevil za mnou.
"Já už šílím, úplně tady slyším hlasy," přitočí se má máma k tátovi. Ona nás slyší?Nemůže. Pokud vím, tak nesmí, pomyslí si Matt. Co to teda má znamenat?Netuším. Pojď, jdem do tvého pokoje,pomyslí si Matt a vezme mě lehce za ruku. Nemusí ani otvírat dveře mého pokoje. Normálně prolétneme dveřmi a já se smutně rozhlédnu po pokoji. Ale toto není můj pokoj! Co se s ním stalo? Je tu jenom jedna, Leova postel. Jiný koberec, míň skříní, větší televize. A na Leově stole můj nejnovější notebook, který jsem měla dostat na své třinácté narozeniny!
"Co se to tu děje?"
"Vypadá to, že jak jsi umřela…jako by tvoji rodiče udělali pro Lea dokonalé království."
"Ale proč?"
"Já nevím. Zkus se jich potom zeptat."
"Kolik je?" matt se podívá na levou ruku.
"Půl jedenáctý."
"Jak takhle dlouho vydržím? Vždycky nevydržím ani do devíti."
"Andělé nepotřebují spát."
"A jak teda čerpají svou energii?"
"Sluncem. Slunce je zdroj energie."
"A co večer?"
"Přes den nashromáždíme tolik energie, že bychom mohli vydržet celou noc."
"Pšt!" upozorním ho a začnu poslouchat. Máma zívla.
"No ni, jdu spát. Dobrou zlato."
"Dobrou," máma zabouchla dveře ložnice. Uslyšela jsem ještě, jak odkrývá deku a pomalu se do ní zakrývá. Matt se ke mně přitočí a kývne. Nastal čas. Nastal čas naposledy se rozloučit s rodiči. Chce se mi brečet.
"Nic si z toho nedělej," konejší mě "Můžeš je opustit, ale oni neopustí tebe. Budeš je mít neustále tady," sáhne mi na tu část, kde bych měla srdce. Jeho slova se mi zdála tak sladká, něžná a tak heboučká. Jak mě konejší a uklidňuje, mu nikdy nezapomenu. "Tak běž, a naposled," dodá ještě a začne mizet.
"Počkej! Mám se jim ukázat jako anděl nebo člověk?" řekne a pomalu zmizí. A jak se mám dostat do její mysli? Přistoupila jsem k ní. Ležela klidně na posteli, ale z jejího pohledu nešla vidět radost. Bylo mi jí strašně líto. Nedokázala jsem se dívat, jak se moji rodiče trápí kvůli mně. A teď se dívám na mámu a asi to bude naposledy. Naposledy, co jí vidím v opravdovém světě. Zavřu oči a silně se soustředím. Jemně otevřu oči. Ale kde to jsem? Kolem mě je jenom tma. Podívám se dolů na nohy, které stojí na černočerné tmě. Jak tu můžu stát? Všimla jsem si, že nedaleko ode mě je ležící postava. Máma. Rychle k ní přiběhnu. Schovám si křídla i svatozář a kleknu si k ní.
Přitočím si její obličej k sobě. Ona pomalu otevírá oči. Chvilku se na ně podívá a pak na mě vyvalí oči. Já se na ni mile usměju. Máma se rychle postaví a poodstoupí.

"Mami, neměj ze mě strach." Vypadá, jako by nevěřila, že umím mluvit. Pomaloučku se ke mně přiblíží a pohladí mě po tváři, jakoby chtěla zjistit, že je hmotná. V této chvíli jsou slova zbytečná. Obejmu jí. "Moc se mi po tobě stýskalo."
"Já absolutně nevím, co se tady děje."
"Já jsem to taky zezačátku nepochopila."
"Kde to jsem?"
"To bych se spíš měla zeptat já tebe, mami."
"Proč?"
"Protože já jsem ve tvém snu, a je na tobě, kde budeme."
"Ach Aničko. Mě to tak moc mrzí," dodala máma a silně mě objala.
"To nemusí."
"Musí! To ty jsi mě zavolala na den tvých narozenin a … a já jsem na tebe byla tak hrubá."
"Ale proč? Vždycky mi ráno píšeš, odpoledne mi zavoláš. Tolik ses starala tak proč ne teď?"
"Protože tam byli."
"Kdo?"
"Hlava České Pošty," klekla si a rozbrečela se. U České pošty pracuje a nic mi naříkala, že přijdou ti lidé z Prahy. Proto byla tak naštvaná, proto na mě byla tak zlá.
"Tebe vyhodili, že ano?" řeknu klidně a přivolám si svou andělskou podobu. Ohnu se k ní a nazdvihnu jí bradu, aby se mi podívala do očí. "Řekni mi, kdo teď podle tebe jsem?" máma se postaví a s otevřenou pusou hledí na moje křídla. Ale potom můj zrak se přenesl na mámu. Máma si všimne, kam se dívám a podívá se též za sebe. V dálce svítilo světlo.
"Co se děje?" zeptá se mě máma a chytne za ruce.
"Začíná den."
"Ne, ne! Ještě nemůže být takhle brzo!"
"Mami, klid. Já jsem ti chtěla říct, že tebe i tátu, i celou rodinu mám ráda. Jsem ráda, že jsem tě mohla naposledy vidět," dodám vážně a pustím se jí.
"Ne, Né! Nemůžeš jen tam mi zmizet."
"Zmiznu stejně, jako jsem se tady objevila a stejně na mě brzo zapomeneš."
"Na tebe? Nikdy!"
"Tak proč jsi dočista změnila můj pokoj!!"
"Chtěla jsem, aby ani moje druhé dítě nedopadlo stejně jako moje holčička." Už nemůžu tu být déle, ale její slova mě zahřála u srdce. Zatřepetám se křídly a otočím se k ní zády.
"Jo a jinak," přitočím se k ní "Ta myš a to vypísknutí v obýváku bylo ode mě. Měla jsem tě ráda. Sbohem," a zmiznu z jejího snu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tento článek?

Ano, je skvělí 32.2% (47)
Moc ne, něco tam chybí 21.2% (31)
Tak napůl 21.9% (32)
Vůbec! Je strašný 24.7% (36)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama