Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

2. Kapitola 1/2

2. června 2012 v 16:41 | Amy Sanilová |  Děvče z ledu
2. Kapitola

Astra byla před barákem a hledala klíče. Už chtěla dát klíč do otvoru, ale potom se rychle otevřely dveře a za něma stál Astřin táta. Nevypadal naštvaně, a ani šťastně, ale on měl svůj vlastní pohled, který vypadal jako by žral duši své objeti. Astra si připadala provinile. Co jsem udělala?
"Kde jsi byla?"
"Ve škole." Dodá Astra a vejde do chodby.
"Tam je ale zima, co?" zeptá se astry táta a pozorně se na svou dceru podívá.
"Co máš za lubem, táto?"
"Už jsem ti pětkrát volal, a měl jsem o tebe strach. Kde máš mobil?" Astra nechá sklouznout aktovku po rameni a začne v ní hledat. Po chvilce vytáhne mobil a zjistí, že má pět nepřijatých hovorů od táty. Zastyděla se.
"Moc se ti omlouvám, tati. Slibuju, že už se to nestane."
"No to můžu jen doufat." Řekl ještě pan Pilis. Astra si sundala bundu, vyzula si boty a vešla do obýváku. Dobře věděla, že její táta si chce s ní promluvit. Posadila se na koberec před pohovkou a čekala, až si její otec usedne na gauč před ní. Pan Pilis se na Astru nevěřícně podívá.
"Ty jseš ale ponaučená. Sama už víš, že máš průšvih, a stejně tady na mne i na trest čekáš. Ale já tě trestat vůbec nechci, protože vím, že by to bylo zbytečné. Co se stalo, stalo se. Už to nespravím, ale slib mi, že už budeš zodpovědnější. Ale ještě mi pověs, co tě trápí?" Astřin otec se jí zeptal pomalu a mírně. Ale ona mu nemohla říct, co všechno se stalo. On totiž neví nic o tom, že je jeho dcera ve škole šikanovaná, že si nosí svou fotografii mámy a táty, a že se většinu času schovává na školní půdě. Tak co mu má teda říct?! Astra mlčela jako špalek a nic jí v té chvíli nenapadlo. Pan Pilis věděl, že ona má svoje tajemství a respektoval to. Proto to velké tich v bytě přerušil.
"Dobře. Nemusíš mi nic říkat, já to chápu, ale chci ti pomoct. Dobře vím, že ty nemocná nejsi. Tak co si udělat menší mejdan?"
"Tati. Na oslavu vážně nemám náladu."
"Já nechci dělat oslavu. Já totiž aspoň vím, čím tě zaručeně rozveselím." Mrkl na Astru její táta a šel balit. Astra neměla teď náladu něco dělat. V hlavě měla jenom obrázek mámy a táty, který drží v rukou dvojčata.
"Tak pojď. Ať ti neujedu." Zavtipkoval. Astra nevěděla, co má dělat. Proto radši šla do taťkova pokoje. Její otec seděl na zemi a balil věci do velké kabely.
"Co máš naplánovaného?"
"Že si uděláme lepší den. Běž se teple obléct, mám plány na dnešní dopoledne." Astra se na tátu podívá. Ale nezbývalo jí nic jiného, než ho poslechnout.
"Ale potřebuju zjistit, kam jdem, abych věděla, jak se obléct."
"Hlavně si vem, termo, na horách nemůžeš mít bikinky."
"My jedem na hory?!" Usmála se šťastně Astra a šla se chystat.
Za chvilku už seděla v autě se svým tátou.
"Tak. Co má na dnešek naplánovaného?"
"Nejdřív lyžovat, potom bychom mohli jít bruslit, pak zaskočit do sportovního klubu a tam si dát pár koleček. A potom bychom si odpočinuli v cukrárně na zmrzlině. Co tomu říkáš?"
"Vau. Teda. Musím uznat, že vážně víš jak mě rozveselit."
"Už žiju s tebou čtrnáct let. Musím přeci něco vědět o své dceři, která se mi nikdy nic nesvěří."
Astra už byla připravená na skvělej adrenalin.
"Tak. Nasaď si lyžáky a obuj si lyže." Poučil jí táta a za chvilku už se vezli oba lanovkou nahoru. Na vrcholku kopce na sebe jenom kývli a postrčili se hůlkami. Bylo krásné počasí. Sníh už přestal sněžit a svítilo krásně slunce. Ideální terén na lyžování. Jenom krásný lyžařský slalom mohl astru uskutečnit šťastnou. Sjela dolů a dělala malé obloučky. Jela pomalu a opatrně. Její táta už na ni čekal u lanovky. Dojela k tátovi a za chvilku už byli oba na vleku.
"Co tomu říkáš?"
"Jsem úplně v ráji. Na kolik hodin jsi koupil sky pas?"
"Jen na dvě."
"Mám ještě pár otázek."
"Jakých?"
"Co bude s Rokem?"
"Co sním?"
"Družina je jenom do čtyř. Pochybuju, že to stihneme."
"Něco uděláme. Já si myslím, že to Rok přežije."
"Tati? Minule, když jsme Roka nechali samotného, málem podpálil dům. Kdybychom tam nepřišli a nevypli pojistky, skončil by náš dům v plamenech."
"Nepřeháněj." Řekne pan Pilis a začne přemýšlet. "Máš pravdu. Budem si potom muset pospíšit." Dodal Astřin táta a lanovka se znenadání zastavila.
"No, dobře. To stíháme." Přitočila se Astra k tátovi. Hmm. Co kdybych na tátovi zkusila svou rychlost? "Hele, tati. Dáme si závod?"
"Proč?"
"Protože ten, kdo bude dole první, platí občerstvení."
"A jaké?"
"Po lyžování piju vždy horkou čokoládu a ty si dáváš kafe."
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad."
"Ale copak? Máš strach?" Tohle na Astřininýho tátu vždy zabralo. Vlak se opět dal do pohybu. Astra netrpělivě čekala, jaká bude reakce.
"Dobře. Dobře Astro, ale víš, že prohraješ,"
pošeptal Astře do ucha a na poslední větě si dal záležet. Astra na něj bez váhaných okolností kývla. Věděla, že se svou nenormální rychlostí vyhraje. Stejně tady neměla ani korunu. Jak vyjeli nahoru, ještě před závodem Astra poznamenala:
"Jo a nešetři mě. Tentokrát vyhraju. Jasný?" pan Pilis jen přikývl a byl připraven na závod.
"Připravit! Pozor!… Teď!!!" Po posledním slově Astra vyrazila jako střela. A to ještě nenasadila svou rychlost. Její táta jí během prvního obloučku předběhl.
Astra se ale ještě nevzdávala. Soustředila se na svou rychlost. Rychleji. Rychleji! Požádala Astra v duchu a snažila se zrychlit. Ale jela z kopce velmi nebezpečně. Neudržela rovnováhu a nabourala do skokánku postavený ze sněhu. Ale ještě nezastavila. Trefila železnou tyč a přepadla. Udělala salto a během chvilky narazila do kupy sněhu a zastavila se. Její táta už na ni u lanovky čekal. Jakmile uviděl svou dceru o pár metrů vedle něho, sundal si lyže a běžel za ní.

"Astro, jak se cítíš?" Astra v pořádku vstala a jako by jí nesledovali všichni lyžaři u lanovky, si oprášila kalhoty.
"Jo. Jo. Jsem v pohodě."
"Vážně?"
"Jo, určitě," přikývla a její táta tedy pokrčil rameny, nasadil si zpátky lyže a postavil se do fronty. Astra se rozhlédla za sebe. Zrovna z kopce přijel nějaký snowboardař celý v bílé kombinéze a přitom nespouštěl oči z Astry. I pře hustý sníh, který sice nepadal hustě, ale bylo obtížné zahlédnout detaily, Astra viděla mužské oči, které jí pozorovaly zlověstným pohledem. Ten pohled se Astře vůbec nelíbil. Vůbec. Odvrátila pohled od divného snowboardaře pohled a nastoupila s tátou na lanovku.
"Vážně ti nic není?"
"Ne. Jsem v pohodě."
"Vypadáš, jako by tě něco trápilo."
"Ne. Jsem vážně v pohodě." Ne, to vůbec nejsem.
"Jo a jinak. Platíš občerstvení."
"Ne, to neplatím."
"Proč? Byl jsem první."
"To byl. Ale nezapomeň. Za prvé, já nemám peníze, a za druhé, řekla jsem, že bude platit ten, kdo bude dole PRVNÍ."
"Ha. Ha. To je dobrý. Tak jsem vyhrál a za to budu muset zaplatit. Tak to je dobrý."
"Že jo. To mám po tobě."
"Ale dneska nepůjdeme do té restaurace."
"Proč?"
"Protože si stejně potom zaskočíme do cukrárny."
"Já jsem si myslela, že chceš potkat tu servírku Gabrielu," táta se chvíli zamyslel a Astra čekala, že jí řekne něco jako: mě nějaká holka nezajímá, protože mám jenom tebe. A navíc, Astra při takovýhle lži pak viděla tátu, jak balí Gabrielu. Já si myslím, že ona nemá zájem.

"Dneska nepracuje. Asi si vzala dovolenu. Co s tím mám dělat?"

"Tati?! Ty se už nezajímáš o Gabču? Co se to s tebou stalo?"
"Nestalo se vůbec nic. Nic," potom už dál jeli mlčky. Astra se po výstupu otočila. Uviděla znova toho snowboardaře, který si ji neustále prohlížel. Její táta se už na nic neptal a vyrazil. Astra za ním. Za druhou otočkou však tátu ztratila z dohledu. Snad už bude dole. Pomyslí si Astra a zastaví se. Ohlédne se nahoru na vrchol hory.
Ten snowboardař jí pozoroval malým dalekohledem! Tady se děje něco divného. Radši pojedu dolů. Zrychlí tempo a nasadí menší rychlost. Nechce se znovu ohlédnout. Nechci toho tipka už vidět! Pomyslí si a snaží se ho vymazat z mysli. Na chvilku na něj zkusila zapomenout a soustředit se jenom na slalom. Chvíli se to Astře podařilo, ale už si nepřipadala tak šťastně, jako na první sjezdovce. Už se jí jelo lépe, ale když projížděla kolem lesa, těsně vedle ní neuvěřitelně projel ten tajemný snowboardař a zatarasil jí cestu. Astra se na něj odvážně podívala.
"Co vám je?!" Muž však nic neřekl a během zlomku vteřiny jí vzal na ramena. Astra s lyžemi na nohou na jeho ramenech. Muž, který jí nesl, musel mít teda velkou sílu. A ještě je k tomu na prkně. Fuj! Ale kam mě to nese? Muži se snowboard rozplyne pod nohama a muž půjde k tmavému lesu. Vyhlídne si nějaký suchý keř a Astru položí na zem. Ta si rozepne lyže a postaví se na své nohy.
"Takže, o co tu jde?!" zaječí na muže, ale ten dělal, jako by Astra nic neřekla. Popadne jí kolem pasu a položí ji na zem před keřem. Co se tu děje? Muž jí ze zadu za něco neviditelného popadne a zatáhne. Au! Co blbne? A navíc, proč mě bolí něco neviditelného na zadku?
"Au! Pitomečku! Pusť mě!" muž si jí nevšimne a zatáhne znovu. Astra už chtěla něco říct, ale místo toho před sebou uviděla bělomodrý záblesk, který trval jenom pár vteřin a potom ten keř zbělal. Zmrzl! Podívala se na muže, ještě celá vystrašená. Muž jenom zavrtěl hlavou, přičaroval si zpět svůj snowboard a odjel z lesa. Co se stalo? Proč se choval tak divně? Jedno ale vím. O tomhle nikdy před nikým nic neřeknu. Nikdy. Je to až nechutný. Vstala, oprášila se, vzala lyže a vyjela z lesa. Co se tam vůbec stalo? Pomyslela si, ale to už byla dole u lanovky. Kde je táta? V této době by už tady určitě byl. Snad se mu nic nestalo. Ale já si myslím, že táta by chtěl, abych jela nahoru a nečekala na něj. Astra nastoupí a přitom se snažila tátu najít. Hledala pána se žlutou bundou s černými pruhy. Nikde nebyl. Už byla skoro nahoře, když zahlédla toho muže. Zrovna se bavil s dvěmi pány, kteří vypadali úplně stejně! Měli stejnou béžovou kombinézu s bílým pruhem, modrá přilba, černé brýle a bílí snowboard. Vždyť jsou si podobní jako vejce vejci! Astra vyjela nahoru a rozhlédla se. Žádné známky po jejím tátovi. Podívala se dolů. Ti tři muži si přestanou mezi sebou povídat a sjedou z kopce. Astra se odrazí a pojede za nimi. Za jednou otočkou se zastaví a přes stromy je pozoruje. Ti tři se zastaví a rozhlédnou se. Dva z nich ostražitě pozorují okolí a tomu třetímu se prkno rozplyne. To samé se stane i těm dvou a všichni se pomalu schovají do lesa. Astra dojede za nimi a sundá si lyže. Vykročí do lesa a lyže s přilbou schová pod hromadu jehličí. Pomalu se blížila k šustění a slyšitelným krokům. Za keři byli ti muži spolu se svými úplně stejnými kolegy. Všichni se snažili držet v zajetí Astřininýho tátu. Pan Pilis se jim snažil vykroutit, ale snowboardaři měli pevný stisk. Co má dělat? Co má dělat?! Mám to říct policii, nebo někomu na sjezdovce? Ale jak by mi mohli pomoct? Pomyslela si. Nevěděla, co má dělat, nebo koho požádat o pomoc. Nevydržela se ale dívat na svého tátu, jak se jim snaží utéct. Rozhlédla se nejistě okolo a odkryla se ze svého úkrytu. Hrdinsky se postavila. Muži nejdřív vypadali překvapeně a s údivem Astru pozorovali. Jako by se snažili se jí dotknout, jestli je doopravdy skutečná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tento článek?

Ano, je skvělí 32.2% (47)
Moc ne, něco tam chybí 21.2% (31)
Tak napůl 21.9% (32)
Vůbec! Je strašný 24.7% (36)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama