Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

2. Kapitola 2/2

6. června 2012 v 7:13 | Amy Sanilová |  Děvče z ledu
2. kapitola 2/2

Šli k Astře neskutečně pomalu a ani si nevšimli, že pustili pana Pilise. Mrkl na svou dceru a vykřikl:
"Teď se otoč!" vykřikl z plných plic, a i když Astra nevěděla, co si o tom myslet, otočila se mužům a tátovi zády Za sebou uslyšela rány, výkřiky, vyděšený řev a halekání. Potom jenom ucítila něčí ruku na svém rameni. Astra se nechápavě otočila. Ve sněhu leželo asi pět úplně stejných mužů. Vypadali pěkně zničeně. Astra si vyděšeně nasadila na hlavu helmu a nazula si lyže. Její táta už na ni čekal u lanovky. Astra k němu dojela a nastoupila.
"Co se to stalo?" vyhrkla nečekaně Astra a tím zaskočila svého tátu.
"Kde?"
"No u toho lesa. Co se tam stalo?"
"Ale nic. Zapomeň na to."
"Na to se nadá zapomenout. Jeden z nich mě napadl a táhl za něco neviditelného na mém zadku!" Pan Pilis se pobaveně usmál. Pak jen zavrtěl hlavou.
"Zapomeň na to. Normálně na to zapomeň." Tak, když mi táta nechce říct, musím si to zjistit sama.
"Jak dlouho tu ještě budem?" zkusila to opět Astra. Pan pilis se podíval na své kapesní hodinky.
"Už máme jen patnáct minut. Tak si to naposledy sjedeme a jdeme dál." Astra přikývla a na vrcholu kopce rychle vystoupila.
"Teďka budu rychlejší!" křikla na tátu a jela rychle dolů.
"To se ještě uvidí," řekl si pan Pilis a odrazil se. Astra se zatím plně soustředila na cestu. Nebo snad ne? Proč mi to táta nechce říct? Co přede mnou skrývá? Astra dojela dolů. Její táta dorazil za ní o vteřinku později. Vyzuli lyže, vrátili sky pasy a šli na parkoviště k autu.
"Tys mě nechal vyhrát, že?" zeptala se ho Astra, když si pan Pilis vyzouval lyžařské boty. Pan Pilis na to nic neřekl, jen přikývl.
"Proč se mnou nemluvíš?" Zase jenom přikývl. "Tati!" Pan Pilis se lekl.
"Astro! To mi nesmíš dělat." Vyzul si lyžáky a i s lyžemi je hodil do kufru auta. Oba nasedli a jeli.
"Co je další na seznamu?" pan Pilis se podíval na malý papírek.
"Jedeme bruslit."
"Jupí!" zaparkovali na jiném parkovišti před velikou skrytou halou. Astřin táta vytáhl z kufru brusle pro sebe a pro svou dceru. Vešli do prázdné hlavní haly. Vedle byla malá přihrádka s budkou, ve které seděla mladá hnědovlasá paní s brýlemi. Zrovna si četla noviny.
"Dva lístky na hodinu. Jeden dospělí a jedna čtrnáctiletá dcera," řekl automaticky pan Pilis a čekal, až si ho prodavačka všimne. Ta na chvíli odtrhne oči ze čtení a podívá se na pana Pilise.
"Dnes máme pět let naší bruslařskou zónu, takže máte pětiprocentní slevu." Pan Pilis se na ženskou nechápavě podívá. Prodavačka mu řekne částku a Astřin táta zaplatil. Potom projdou chodbou a ocitnou se v šatně. Zatímco si Astra zavazuje brusle a zapíná přezky, její táta si neustále něco opakoval.
"Prej že máme pětiprocentní slevu. Je to výhodná nabídka. Jestli ta ženská ještě jednou něco promluví, tak přísahám, že jí spálím na popel," zaslechla Astra tátové klení. Bez řečí zaklapla poslední přezku a vyjela na led. Ani se nemusela cvičná kolečka a hned udělala elegantní piruetu. Její táta nešikovně vjel na led a přitom máchal rukama, jako by chtěl vzlétnout. Ale udržel rovnováhu a dal si cvičné kolečko po celé délce stadionu. Až aspoň trochu si zabruslil, chytil Astru za ruku a jeli v blízkosti mantinelu. Moc lidí zrovna na stadionu nebylo, což hodně vyhovovalo Pilisovým. Jediný sport, který Astra milovala ze všeho nejvíce, bylo právě krasobruslení. Většinou trénovala za barákem na rybníčku. Teď by mohl být dost zmrzlý. Astra se pustila svého táty a jela doprostřed stadionu. Zastavila se otočkou. Přitom si Astry všimlo několik očí, které jí začali pozorovat. Astra znervózněla. Neměla ráda, když jí někdo pozoroval. Zavřela oči a odrazila se. Udělala ve vzduchu otočku a než přistála, rozkročila nohy. Tím dopadla měkce na led a začala na bruslích couvat. Cítila, jak jí pozoruje čím dál víc zvědavých očí. Začali si něco šuškat.
"Ta holka je dobrá,"uslyšela ženský hlas.
"Jsem zvědavej, od koho se to naučila," zaslechla muže. Otevřela oči. Před ní, ale úplně na druhé straně stadionu stál mladý pár. Žena, asi o hlavu menší než její partner, pořád něco šuškala. Astra slyšela každičké slovo. Proč je slyším dost nahlas a zřetelně, když jsou na druhém koci stadionu? Takovýhle citlivý vzduch Astra ještě nikdy neměla. Jediné, co měla, byla hlava plná starostí, ty starosti byly tak těžké, že neudržela rovnováhu a spadla tvrdě na zadek. Au. Zakřičela Astra v duchu. Přidržela se o mantinel a s námahou vstala. Ostatní lidé si jí už více nevšímali a začali si bruslit po svých. Okolo bruslařského stadionu byly mantinely se skleněnými vitrínami. Astra se jednou rukou přidržela a vstala. Opírala se levou rukou a druhou měla sevřenou v pěst. Znenadání se v ní probudil vztek a zlost. Ale nevěděla proč. Ještě chvíli zhluboka dýchala, ale potom, jak chtěla vyjet, se podívala na levou ruku. Na skle se ukázala námraza. Jen tak a z ničeho nic byl skleněný mantinel pokrytý velkou vrstvou ledu. Co se to děje? Pomyslela si nešťastně, ale snažila se toho nevšímat. Tento den byl i bez toho dost deprimující. Dojela k tátovi a koutkem úst se ho zeptala:
"Tati? Dokáže člověk zmrazit sklo," jejího tátu ta otázka zaskočila. Neudržel rovnováhu a přepadl na led. Astra si k němu dřepla a pomohla mu vstát, ale zase někoho uslyšela:
"Ta rodina je fakt hodně divná. Oba neustále padají." Astra pustí tátu a rozhlédne se. Nikdo zrovna kolem neprojížděl. Astra se podívala na pár, který si taky šeptal, když spadla před chvilkou. Opět ta žena něco šuškala kolegovi do ucha. A Astra uslyšela každičké slovo! Ale… jak to?! Nelíbilo se jí, neustále se sama sebe vyptávat. Chtěla znát odpověď, ale nevěděla od koho! I když, její táta by o tom něco mohl vědět, ale on se to odmítá přiznat. Jako na těch lyžích. Pan Pilis vstal, oprášil ze sebe trochu sněhu a jel dál. Astra se hi držela jednou rukou a stále nic neříkala. Nevěděla, jak na to jít.
"Tati, ještě pořád jsi mi neodpověděl na mou otázku," pan Pilis se na svou dceru nechápavě podíval.
"Jakou? Ty jsi něco říkala?" Astra se plácne do čela.
"Jo, říkala. Ptala jsem se, jestli dokáže člověk zmr…"
"Hele, podívej! Už musíme jít." Skočil jí do řeči a jel k šatnám. Astra začala mít podezření. Její táta před ní něco tají a za každou cenu to nechce přiznat. A to se Astře nelíbilo. Co tají? Proč mi to nechce říct? Proč přede mnou skrývá něco, co se mě vyloženě týká?!!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tento článek?

Ano, je skvělí 32.2% (47)
Moc ne, něco tam chybí 21.2% (31)
Tak napůl 21.9% (32)
Vůbec! Je strašný 24.7% (36)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama