Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

1. Kapitola - Úvod

6. července 2012 v 13:28 | Amy Sanilová |  Odhalení mořské panny
Odhalení mořské panny
1. Kpaitola


"Zlatíčko, pojď. Přisedni si ke mně." Co má táta za lubem? Pomalu a opatrně si sednu na pohovku vedle něho.
"Co máš na srdci?" táta sebou podezřele trhne.
"Ale nic. Co by se mnělo dít?" takhle nervózního jsem ho ještě neviděla.
"Doufám, že mi už konečně řekneš, o co tady jde," řekla jsem mu už naštvaně, protože mi kvůli tomu vypnul sportovní utkán ve fotbalu.
"Dobře. Jde o to, že v blízké době na svém těle poznávat jeho druhou tvář. Budeš na svém těle pozorovat různé změny. Které se ale nebudou týkat dospívání, jako u ostatních děvčat."
"Tati. Je mi patnáct let. O pubertě jsi mi říkal už v deseti. A vsadím se, že bys mě kvůli pokračování nepřerušoval, a řekl bys mi to naráz. Jo, a ještě jedna věc."
"Jaká?"
"Řekneš mi už konečně, co mi to tu chceš říct!?"
"Jseš mořská panna." Vyhrkne nečekaně.
"Budu radši, když zase budeš jen slovně uhýbat."
"Je pravda, co jsem ti řek. Jseš mořská panna!" Nejsem z toho ani rozhozená.
"Tati? Že jsis dal trochu moc vína, než ti doktor předepsal, že?"
"Včera jsem si kvůli tobě nedal ani skleničku. Byl jsem tehdy hodně mladý, a byl jsem námořníkem…"
"Kdy? Včera? Tati, námořníkem se doteď živíš, a včera jsi určitě nebyl mladší, než dnes. Proto nemáme ani na pořádný byt, nemáme mobily, a jediné, co máme je malinká televizka, kterou jsme našli funkční ještě v popelnici. Buď rád, že za námi ještě nepřišla sociálka."
"Přestaň mě přerušovat! Já mluvím o době, kdy se mi úplně změnil život!"
"To bylo, když jsi včera ráno chytil signál na televizi a asi patnáct minut ses díval na televizní zprávy?"
"Přestaň už! To byla doba, kdy jsem potkal tvou mámu!!"
"Co?! Mámu? Tu jsem ani neviděla!" Byla to pravda. A já si neustále myslela, že mě táta adoptoval.
"Tak mě už konečně poslouchej… Jednou jsem se plavil se svými kolegy po oceánu, a házeli jsme přes loď sítě, abychom se mohli potom dobře najíst. Jenže se zatáhly mraky a začal se zvedat vítr. Všichni kolegové mi tam nechali sítě a běželi připevnit lana. Moře se rozbouřilo, a já jsem měl vytáhnout všechny ty sítě. A bylo to mnohem těžší, ne že pršelo, foukal studený vítr a loď se houpala z vlny na vlnu, ale protože jsme něco chytili. Bylo to hodně těžké a ještě se nám to bránilo. Myslel jsem si, že to bude ale pořádný macek, a jakou to budeme mít skvělou večeři, ale to jsem se mýlil. Neustále jsem se snažil ten úlovek přitáhnout k sobě, ale neměl jsem na to dost sil. Zavolal jsem proto jednoho z mých nejbližších kolegů, aby mi pomohl ty sítě vytáhnout. Tak jsme se, se sítěmi prali oba, ale ani tak jsme to nemohli vytáhnout. Nevím, jestli jsme se s těmi sítěmi prali minuty, nebo už i hodiny. Nakonec se moře uklidnilo, přestalo pršet a vítr se sklidil. Ostatní lidé, kteří si nás všimli, jak se pěkně dlouho tady trmácíme, pomohli nám. Ale ani tak to nešlo. Potom mě něco napadlo. Mechanické chapadlo…"
"Tati? Nevymýšlíš si náhodou? Námořníci sice žili už dávno, nějak v devatenáctém století, ale mechanické chapadlo? Trochu si pleteš minulost a současnost, ne?
A stejně, my nemáme ani na nějakou malou televizku, tak jak vy můžete chapadlo mechanické?" Utrousím suše, aby to táta trochu urychlil.
"To chapadlo byl nejnovější kousek. A my jsme měli dobrého kapitána, který šel s dobou. No nic. Jdu pokračovat. Takže, díky mechanickému chapadlu jsme jednoduše ty sítě vytáhli. A v jedné síti bylo to, co jsme nemohli vytáhnout. Na podlaze ležela krásná, mladá mořská panna.
'Je to mrtvé?' zeptal se jeden chlupatej kolega.
'To není TO ale ONA.' Dodal jsem, uchvácen její krásou. 'Ona je mořská panna.'
'Za to by bylo peněz a fotek v novinách, úplně to vidím.' vychvaloval se kolega, který mi jako první pomáhal ty sítě vytáhnout.
'Hele! Kdo ti přivlastnil tuhle tu mořskou krásku?!'
'Jo? A kdo jí teda přivlastnil tobě!?' A jak bylo na naší lodi zvykem, začala rvačka. Já jsem si přisedl k té krásce a odhodil jsem z ní zbytky sítě. Žila ještě. Dýchala. Ona nebyla ryba, ani TO, a ani člověk. Ohrnul jsem její červené vlasy z obličeje. V té chvilce jsem zjistil, že jsem se do ní zamiloval. Žádný odpor jsem k ní neměl, jen obdiv. Z blízka jsem jí obdivoval.
Byl jsem připravený, že až se ostatní nebudou dívat, pustím jí zpět domů. Právě že jsem byl tak mladý, bylo mi asi tehdy osmnáct či devatenáct let. A poprvé jsem se zamiloval. Hodně jsem slyšel různé historky o těchto bájných bytostí, ale všichni, kromě mě, jim nevěřili. Mně se ty historky moc líbily, a poslouchal jsem je čím dál víc, ale vážně jsem nečekal, že se jednou s nimi potkám. A teď ten čas přišel. Ale nebyl jsem na to připravený. Netušil jsem, jestli může dýchat jak pod vodou, tak i na souši. Tak jsem jí vzal do náruče, a šel jsem k přídi lodi. Její vlasy byly hebké a přitom husté na dotek. Ale její mořský ocas, místo nohou, byl pokrytý slizkými a nechutnými šupinami. Toho jsem se chvíli bál chytnout, ale já jsem měl oči jenom na její tvářičce. Už jsem jí chtěl zpátky do moře hodit, ale všimli si mě kolegové.
'Co to tam dělá?! Hej!! Mladej! Co to tam pácháš s naším úlovkem?!'
'To je naše kořist!'
'Není! Já jsem jí ulovil, takže já budu rozhodovat, co s ní bude!' řekl jsem a ostatní usoudili, že mám pravdu.
'Tak ať teda rozhodne náš kapitán.'
pronese nakonec jeden námořník a skočí pro kapitána. Naštěstí ten kapitán býval mým spolužákem a i kamarádem.
'To právo má jedině on, co s tou mořskou pannou bude, jen jenom na něm. On jí ulovil, rozhodnutí je teda na něm.' Šťastně se na kapitána usměju a přikývnu. Ten jim to teda pěkně natřel. Potom kapitán přistoupí ke mně blíž a prohlídne si krásku v mém náručí. Pak mu ale úsměv z tváře zmizí.
'Ale vždyť je zraněná!'
'Kde?' Začnu se strachovat.
'Má zlomenou ruku.' Podívám se zkoumavě na pannu.
'Počkej. Vem si jí do kajuty, já tam přijdu s lékárničkou. Zatím ji polož na svou postel.' Udělím, co mi říká a pomalu si jí v kajutě položím na postel. Zachvíli přišel kapitán a začal dělat první pomoc.
'Bude v pořádku?'
'Určitě bude. Jen ať není moc vyděšená.'
'A proč má zavřené oči?'
'Já si myslím, že to je tím, jak se snažila dostat se z těch sítí. Navzájem jste se přetahovali. Zítra by se už mohla vzbudit,' domluvil kapitán a ovázal její ruku obvazy. Ale měl to trochu těžší, protože ona měla hřbetní ploutev i na loktech. Opatrně jí ovázal pravou rukou a nechal nás o samotě."
"A já se teďka vsadím, že asi vím, co jsi s ní dělal."
"Ne nedělal. A nevím, proč musíš pořád myslet sex. Jseš na to moc mladá.
"Jo jasně. Pořád ti nevěřím, ale pokračuj."
"Po několika dnech se probrala. Chtěl jsem vidět její krásné oči a její milý úsměv. Nejdříve se začala nepříjemně vrtět, pohnula rty a pomalu otevřela oči. Potom udělala něco velmi nečekaného. Dala mi facku a rychle slezla z postele. Šlo vidět, že je k smrti vyděšená. Řekl jí, že se nemá čeho obávat, že je tady v bezpečí a že bych udělal cokoliv, jen abych jí ochránil. Ale ona řekla větu, kterou mě zničila. Tím svým melodickým hlasem řekla přesně tohle:
'Jak ti vůbec můžu věřit?!' řekla to tak krutě, tak paličatě, že jsem úplně ztratil slov. Ta věta mě zasáhla jako šíp, šíp lásky. Dodnes si tu větu pamatuju, a dodnes mě ještě pořád ve snech straší. Ale tehdy jsem jí řek, že mně věřit může, skočil bych klidně i do lávy, skočil bych tam kvůli ní."
"Ty si zřejmě užíváš, ale někteří z nás se dost nudí," řekla jsem drze, protože s takovýmhle tempem už bude po zápase.
"Nebuď tak paličatá. Já se snažím ti vysvětlit tvou minulost a… a … máš pravdu."
"Tak to vidíš."
"Měli jsme potom nějakým způsobem tebe."
"Sexem. To vím už i já."
"Kde na to chodíš? Jseš na to moc mladá."
"Tak proč máme už sexuální výchovu?"
"Radši už budu pokračovat. Ona mi začala věřit a zůstala na lodi. O té doby jsem přestal počítat dny a roky. Čas pro mě už neexistoval. Je ona. Jmenovala se Arganika…"
"Tomu teda říkám jméno. No, už je to za námi?"
"Ne! Není!!"
"No jo. Uklidni se. Tak teda pokračuj."
"… Jmenovala se Arganika."
"Jaké měla vlasy?"
"To nikdo neví. Když jsem jí vytáhl ze sítí, měla je hnědé. V kajutě byly rudé, a po vyléčení oranžové. Pře východem slunce zlatě zářivé a před západem černé. Ale po vyléčení chtěla na palubě ještě zůstat, ale někdo nás přepadl. Žádní piráti, ani obchodníci. Toužili po existenci mořských panen. Měli s sebou pistole a nože. Já s Arganikou jsme se stihli schovat do moře. Oba jsme uprchli.
'Ty jsi mi zachránil život, a teď je řada na mně.' Věděla ale, že já jsem člověk a nemohu pod vodou dýchat. Odvezla mě k nějakému opuštěnému ostrovu. Tam jsem jí řekl něco, co nikomu jsem ještě neřekl.
'Miluju tě.'
'Já tebe taky. Taky tě tak miluju. Ale, nemůžeme být spolu.' Byl jsem úplně zaslepený láskou. Nechtěl jsem jí už nikdy opustit.
'Proč?'
'Po mně už několik měsíců pátrají nějaké tajné základny, které si mě chtějí nechat. Jsi v nebezpečí, když jsi se mnou. Zkus na mě zapomenout. Navždy.'
'Navždy?' Myslel jsem, že se rozpláču. Z té noci si nepamatuju absolutně nic. Ale ráno už tam nebyla. Probral jsem se až na cizí lodi. Z tama mě přenesli do Irska. Pak jsem dostal práci, jako počítačový génius. A díky ní jsem dostal jednu laboratoř, kde neustále se prováděla rekonstrukce. Snažil jsem se jí vybavit tak, aby odpovídala doby moderní technologie.
Ale ona se po roce vrátila. A ještě krásnější, než jsem jí viděl naposled. Vynořila se přesně na místě, kde jsem se s ní musel rozloučit. Nevím proč, ale celý ten rok jsem tam chodil a čekal, jestli jí opět nezahlédnu. A teď je tady. Přímo přede mnou. Ale vypadal smutně. A starostlivě.
'Myslím, že jsme oba byli moc mladí. Neměli jsme se nikdy setkat.' Její hlas byl i přes velký smutek milý.
'Proč? Když tě vidím, cítím se jako znovuzrozený. A teď… Co se děje?' Na tváři se jí zaleskla slza.
'Neustále od něčeho utíkám… a nemyslím si, že bych dokázal ochránit nás oba.'
'Mě nemusíš chránit. To já bych se správně měl starat já o tebe.'
'O mně vůbec nejde, ale o ní.' Dodala smutně a ukázala mi malé, roztomilé miminko, které spalo.
'Narodilo se teprve včera. Celičký rok to trvalo. Ale… Je tvoje. Má jméno Andy…"
"Tak to brzdi, táto! Tuto cvokárnu už poslouchat nechci. Hoď tam taky jiný cédé."
"Kdybys mě aspoň nechala domluvit. S tebou je to vážně k nevydržení. Takže. …Má jméno Andy…"
"Brzdi ještě, tygře. Jak ty ses mohl dostat do takovéhle šlamastiky?!"
"Ta šlamastika mi přinesla tebe. To je to hlavní."
"Já jsem říkala, že to půjde až k sexu."
"Jestli to slovo ještě uslyším, přestanu ti to vyprávět dál."
"Sex. Sex A ještě jednou sex."
"Tak jinak. Jestli ještě jednou uslyším to slovo se třemi písmeny, tak ti to řeknu ještě jednou a se všemi podrobnosti. A pak ještě jednou. A pak znova." Jde vidět, že si to táta užívá. Ale radši mlčím. I jednou mi to vystačí na celá staletí. Nebo dokonce i na tisíciletí. Táta si všimne, že nic neříkám a spokojeně se pro sebe zasměje. Ha. Ha. Ha. Koukejte, jak jsem převezl svou dceru. Ha. Ha, toto si určitě teďka potají myslí.
"Vidím, že jsi v naprostém transu. No, tak se mi to líbí," otevřu pusu a už chci něco říct, ale taťka se na mně podezíravě podívá. Ví, že tento pohled mě vždy umlčí. Nemám z něj strach. Ale nechci to slyšet znovu. Ještě, že tam nepopisuje, jak se s tak zvanou Arganikou líbal. Toto vážně nemám zapotřebí.
"Převzal jsem od Arganiky malou, lidskou holčičku.
'Prosím, dávej na ní pozor. I ona bude pronásledována. Proměna by mohla přijít po patnácti letech v den, kdy jsme se poprvé setkali. Prosím, varuj jí předem. Ahoj.' Řekla ještě a znova se ztratila v mořských hlubinách. Já jsem tam jenom tak stál. 'Ahoj.' Rozloučil jsem se s ní a pohlédl jsem na miminko v mé náruči. Otevřela oči. Jako bych viděl její oči. Tmavé a kouzelné…"
"Už je konec?"
"Ne není!" Podívám se na hodiny. Teda jestli se tomu dají říkat hodiny. Je to kulaté, má to dvě ručičky a stojí." Ručička sekundová odjela na dovolenou na smetiště, a minutky s hodinkami si daly pětiletou pauzu. Ale už jim asi koupíme letenky na jeden parádní ostrov. Určitě se tam budou mít fajn. Jako v nebi. Pojedou tam vlakem. A průvodčí jim označí letenky a jejich životy. Pak zjistí, že ten průvodčí je Smrtka a dál to už znáte. Pojedou tunelem po moři a na konci tunelu uvidí světlo. A už jsou na ostrově. Říkala jsem, že jim tam bude pěkně jako v nebi.
"Andy? Posloucháš mě vůbec?"
"Co?"
"Radši už nic." Jenom tak mávne rukou. "Proč se na ty hodiny díváš?"
"Vzpomněla jsem si na ten příběh. O tom, jak oba pošleme na krásný ostrov."
"Kde se budou cítit jako v nebi."
"Jo. Pamatuju si, že jsi mi jí hodně krát vyprávěl. Když jsem byla ještě malá. Sliboval jsi, že už jim ty letenky koupíš."
"A ty ses pořád ptala: Tati? Kdy už ty hodiny pošleš na smrt?"
"Vidíš. A pořád tu ještě jsou. Vím, že jsem se ptala, z čeho ty letenky zaplatíme."
"A já neustále na to: dočkej času, jako husa v klasu." Usměji se. Táta mi pořád vyprávěl pohádky o smrti.
"Ale ty nejstrašidelnější jsi mi vyprávěl jenom v noci."
"No jo. Doufal jsem, že potom nebudeš spát a já bych tě pak celou dobu strašil. Ale nějak to nevyšlo. A ty jsi spala jako zabitá."
"Ale když jsi mi vyprávěl klasické pohádky jako Sněhurka a Pět prasátek…"
"Ale i tam byla smrt. Ale když ty jsi u pohádek se šťastným koncem celou noc brečela. Vykřikovala jsi: Proč si je ta smrt nevzala!"
"Jo. Neměla jsem ráda pohádky se šťastným koncem."
"Potom jsem ti začal vyprávět svoje vymyšlené pohádky.
"A když skončila dobře, celou noc jsi nemohl spát. Tak tati, má ten cvok haus už konec?"
"Po pravdě ty už to dál znáš. Tak, nějaké otázky?"
"Jo. Projevovaly se mi ty schopnosti v dětství?" Taťka chvíli přemýšlí.
"Hmm. Ne. Žádné mořské změny jsem na tobě neviděl. Teda jestli si dobře vzpomínám." Takže táta nemá vůbec žádný důkaz!
"A je to dneska přesně patnáct let?"
"Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera." Takže ano. Já jsem dnešek prožila úplně obyčejně. Teda až do doby, než začal táta vyprávět. A ještě v něčem byl nenormální. Za prvé - fungovala televize, za druhé - byl dnes skvělí zápas, a za třetí - dvouručičkové hodiny začali fungovat. Sice jsou pozadu asi o deset hodin, ale je to velký pokrok.
"Věříš mé historce, Andy?" Vůbec.
"Ale jo," utrousím jenom. Na více se už nezmůžu. Táta spokojeně půjde dělat večeři, a já se potichu vytratím z domu. Půjdu do jednoho krámku a koupím si kapesní nožík.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tento článek?

Ano, je skvělí 32.2% (47)
Moc ne, něco tam chybí 21.2% (31)
Tak napůl 21.9% (32)
Vůbec! Je strašný 24.7% (36)

Komentáře

1 Katarina Katarina | Web | 29. března 2012 v 19:15 | Reagovat

Super povídka doufám že bude pokračovat :)

2 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 5. července 2012 v 2:32 | Reagovat

Možná by to chtělo nějaký úvod, takto je to ze začátku vzato hrozně hopem. Nápad s mořskou pannou se mi líbí, ale pozor na překlepy, máš jich tu poměrně dost. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama