Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

3. Kapitola - Škola volá. HNUS!!!

6. července 2012 v 13:35 | Amy Sanilová |  Odhalení mořské panny
Škola volá. HNUS!!!

Toto je ale doopravdy hnus, je pondělí! V pondělí je vždy nejvíce práce. O půl druhé odpoledne končíme, o tři čtvrtě jsem doma a mám pět minut na jídlo. Ve dvě mám fotbal, který končí ve čtyři, a od čtyř do pěti jsem v posilovně. Musím si hlídat postavu. Co s tím? Pak ale od pěti chci zkusit obludu, jak funguje. Hele! Mám nové jméno pro svůj ocas - OBLUDA, to je co? No nic, jdu pomalu po chodníku do školy. Nic mimořádného se dnes neděje. Jen jsem ráno zjistila, že jsem mořská panna. Počkat! Kapička vody! Já na ni myslím! Sakra! Každičký krok mě bolel, nohy se neustále přibližovaly, jako by se sami už chtěly proměnit. Odhrnu rukávy své mikiny a kouknu se na lokty. Vylézaly mi tyrkysové šupiny!! Au. Ty jsou tak nepříjemné. Neustále si je musím škrábat. AU Au Au. Rozhlédnu se po okolí. Naštěstí v této chvíli tady nikdo není. Přede mnou je zrovna ideální strom na schování. Rozběhnu se, i když s velkou námahou, a vylezu nahoru. Přímo na poslední větev. Nechám nohy viset dolů. Sedla jsem si a zavřela oči. Zkusila jsem teď nemyslet na bolest rukou a škrábání rukou. A myslela jsem na něco jiného. Krávy? Proč zrovna chci myslet na krávy?!
Ještě, že to divné už zmizelo. Seskočím ze stromu a vyběhnu do školy v pohodě a bezpečí. Šla jsem se do šatny převléct a vyšla jsem až nahoru do druhého poschodí. Moje kamarádky ale musely něco vycítit, protože jakmile vstoupím do třídy a sednu si do druhé lavice u dveří… No, a já sedím c Nykeou, která se ke mně vrhla a zeptala se, co mi je?
"Ale nic."
"Co to říkáš? Vždyť jseš celá zelená." Pustila jsem aksnu a rozběhla se na záchod se podívat do zrcadla. Před sebou jsem viděla sebe. Drzou a odvážnou černovlásku. Ale bylo tu i něco, co mě znervóznilo. Měla jsem sice červený nos a líčka, a kdo by neměl, zkuste si jít do zamračeného počasí a být neustále fit! Ale mám na obličeji i něco jinačího. Na čele se mi objevoval zelený prášek. Nevím, jak bych to popsala, ale muselo to být jen nějaký barvivo v prášku. Přejela jsem si prsty po čele. Musel to být nějaký prášek, protože jsem tu zelenou z čela setřela. Opláchla jsem se a podívala se na Nyku. Ta si mě prohlížela přes růžové obroučky svých brýlí. Cukla a rychle se mi podívala na ruce, které byly ještě mokré. Začalo mi rychleji bušit srdce. Co když zjistí, že jsem mořská obluda?!
"Připadáš mi nějaká… jiná," řekla a podívala se mi přímo do očí. "Mě to můžeš říct," dodala a pohladila mě po vlasech. Podívala jsem se na zem. Mám jí to říct? Anebo ne? Co když to někomu vyklopí? Nebo se mě začne bát? Ale když jí to neřeknu, neustále mě bude takhle podezřele pozorovat. Co mám dělat? Radši jí to neřeknu. Vždyť ani nevím, v co se měním. O své podobě nevím nic.
"Jsem jen trochu nervózní z té písemky," odvětila jsem a sáhla na čelo.
"To je kvůli té blbé písemky co nám dala Cikáda?"takhle se jmenuje naše učitelka přírodopisu. Ve skutečnosti se jmenuje Cikádová, ale je tak hrozná, že jí celá škola říká Cikáda.
"Tobě se to řekne. Ty máš ze všeho samé jedny, ale já bojuju aspoň o dvojku."
"A učila ses vůbec, Andy?"
"Víš, že já nemám čas se učit," hlavně teď, když jsem mořská obluda.
"Tak pojď. Pomůžu ti," řekla a chytla mě za ruku. Zbytek přestávky jsem nedělala nic jinýho, než opakovala stavbu těla Kapra obecného. Zazvonilo.
"Já si myslím, že bys to mohla dát. Když tak něco ode mě opíšeš," zavřela učebnici a postavila se. To já jsem nemohla. Zase mě začaly bolet nohy. Ještě že mám dlouhé rukávy, takže Nyk nic neviděla. Paní Cikádová vyšla ze dveří kabinetu. Co na ní nejvíce nesnášíme? Je asi o hlavu menší než jakýkoliv puberťák z druhého stupně. Ale hlas má hodně pisklavý na rozdíl od své velikosti.
"Tak děti, otevřeme si testové sešity a napíšeme si písemku," řekla svým otravným hlasem. A jako vždycky celá třída začal prosit, bědovat a sprostě nadávat. Ještě že si nevšimla, že jsem nestála. Ale bohužel si toho všimla Nyka.
"Ježíši, ty vždycky máš taký strach z těch písemek. Zachvíli s takovou dostaneš srdečný infarkt." To je z něčeho jiného Nyko. Proč ti to nemůžu říct?
"Ty mě tak znáš," to je jediné na co jsem se zmohla?! Jsem hrozná. Andy Zotová, největší trapka ze školy. A budoucí kriminálnice, na které budou brzo testovat její podobu biologové. Nyka mi zamávala před očima. Že bych měla zavřené oči? Ale jakmile jsem je otevřela, vyskytl se mi pohled zblízka na učitelku, která se na mě dívala. Její upřený a strašidelný pohled mě občas strašil i v nočních můrách. I moje nejděsivější noční můry by radši utekly strachy.
"Andy Zotová," buďto jsem usla, nebo jsem jen zavřela oči. "Ty mi tady nebudeš spát, Zotová!" Co si ta Cikáda dovoluje! Jak se otočí zády ke mně, ukážu jí fakáče. Pár kluku, co mě sledují, působivě zapískají. Úča se zpět otočí ke mně a já si ruce položím vzorně na lavici.
"Paní učitelko, musíte mou kamarádku omluvit. Je jen trochu nervózní z té písemky," vložila se do toho Nyka.
"Slečno Amstrová! Ty se do toho nepleť, Nikolo!" vyděšeně se na Nyku podívám. Nikdo jí už neříká Nikola. Jinak začne dělat přesně to, co dělá teď. Rudne vzteky. Rychle jí chytím za čelo. Úplně vaří, jak uvnitř, tak navenek.
"Nyk! Klid. Klídeček. Buď pěkně v klídku," chlácholím ji a cítím, jak povoluje otěže. Cikádová odešla ke svému počítači
"Tak, chce se někdo vyzkoušet ze savců?" písemka z ryb a ústní zkoušení ze savců, to je prostě celá Cikádová.
"Já. Já chci jít," vidím, že Nyka už je zase v dobré formě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama