Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

5. Kapitola - Naštěstí doma 1/2

6. července 2012 v 13:36 | Amy Sanilová |  Odhalení mořské panny
Naštěstí doma

To byla zase písa. Ale mohla bych jí dát na dvojku. Snad si nikdo nevšiml, jak mi při písemce narostl ocas. Ale Nyka se mi zdá zaražená. Od té písy se mě potom už na nic neptala. Že ona zjistila, kdo jsem a začala se mě bát?! To je zase den!! Co mám s tím teď dělat? Podívám se na dvouručičkové hodinky a spočítám si, kolik je hodin. Už bude odpoledne a hodiny ukazují devět hodin. Tak to by už mohlo být pět hodin odpoledne. Za chvíli by měl přijít taťka. Snad mi poradí.
"Andy! Zlatíčko, otevři."
"Už jdu!" zavolám a otevřu mu.
"Vem si něco na sebe a pojď."
"A kam?"
"Půjdeme na loď. Pojď, půjdeš si to vyzkoušet," mile se na něj usměju. On jako jediný ví, na co myslím. Vezmu si nějaké věci na sebe a zamknu byt. Venku zase pršelo. Tak co se dá čekat v Islandu? Slunce se ukáže jen vzácně, ale vody je tu neustále dost. Tím hůř pro mořskou obludu, jako jsem já. Táta pracuje jako kapitán staré, středověké lodi. Je pro turisty, kteří si chtějí užít trochu dobrodružství jako piráti. Ale pro mě je to dost ujetý, a navíc, teď už turisti nechodí tak daleko od Evropy, takže pracuje jako rybář. PS: další důvod proč jsme na mizině. Vůbec bohatí nejsme. Máme oba dva vysílačky, které jsme našli v popelnici, a fungují na baterky. Používáme je jako mobily. Ale jinak to u nás vypadá jako ve dvacátém století. Nemáme počítač, televizi sice máme, ale vždy se stane zázrak, když začne fungovat. My dva prostně nemáme ni důležitého v této době. Nastoupili jsme na pirátskou alod.
"My jsme tu sami?"
"Přeci nebudu ukazovat lidem svou dceru. Tak pojď."
"A kam zas?" zeptám se, ale potom uvidím taťku, jak jde do kajuty. Jdu odhodlaně za ním. Projdeme starou a suchou uličkou s ubytováním pro piráty a rovnou až v zadu se zastavíme. Před kapitánovou kajutou. Táta vytáhne hrst klíčů z kapsy a odemkne. Dřevěné linoleum, stůl a nádherný červený trůn. I když to není trůn ale židle, vypadá to tu celkem dobře. Táta se posadí na židli. Vedle sebe má dvě svíčky, které vypadají jako ze zlata, a tu svíčku drží lidská ruka. Teda mě to aspoň jako ruka připadá. Táta se pro levý svícen natáhne a zohne ho. Náhle se pode mnou otevře podlaha a já se sklouznu někam do neznáma. Ucítím nohy, až se dotknou země. Otevřu oči. Přede mnou jsou zázraky techniky! Je tu všechno! Skener, počítače, takové ty věci, kterými se skenují otisky nebo vzorky, nevím, jak se to jmenuje. Ale jsou tu i mikroskopy, a různě´é vědecké věcičky. Upřela jsem pohled na stůl. Za ním, na točící židli, sedí táta. Takže pod všechny těmi kajuty se schovává laboratoř!
"Odkud tohle to máš?"
"No víš, jak jsem tě pak dostal, a ty jsi chodila do jesliček, stal jsem se mezitím nejlepší počítačový génius, prostě miliardář. Ale jak ses už učila chodit, koupil jsem si toto a stall jsem se obyčejným rybářem. Abych vás obě uchránil před lidmi i televizí."
"Takže ty jsis vzal laboratoř a na ty milióny jsi nepomyslel?!"
"Mohlo by to být nebezpečné."
"No jasně," odfrknu si. Ale s tou laborkou… no, kdybych o tom někomu řekla, stejně by mi nevěřil. Tato laboratoř byla velká místnost a jedna strana místnosti měla velké prosklené zdi. Přes ně jsem se dívala na otevřené moře, nebo spíše oceán
"Tak si tě vyzkoušíme," navrhne a zapne si počítač.
"Doufám, že nebudeš chtít vzorky vlasů, šupin a krve?"
"Jen klid. Toto by mě nezajímalo. Tak se svleč a hop do vody," vysvleču se do naha, a ještě před taťkou, a lehnu si na lehátko, které mi táta ukázal. Lehnu si na něj a roztáhnu se.
"Dobrá. Toto lehátko tě vyhodí z mojí lodi do vody. Tam se proměníš a já budu na tebe mluvit skrz bedny. Prostě uslyšíš, co ti říkám. Ju?"
"Ju" Ucítím podivný tlak pod sebou a i s lehátkem se ocitnu ve vodě pod lodí. Zadržím dech a zavřu oči. Pekelně se snažím myslet na vodu, ale žádné změny necítím.

"Andy! Už můžeš otevřít oči," uslyším taťkův hlas a pomalu otevřu oči. Čekala jsem, že uvidím pod vodou rozmazaně. Že mě začnou štípat z té soli, ale nic. Pod vodou vidím mnohem lépe než na zemi. Zkusím se nadechnout a… a vyšlo to!! Mohla jsem v pořádku dýchat! Chytnu si krk a ucítím žábra. Nechutné! Podívám se na nohy.

"Čau obludo! Chyběla jsem ti?"

"Co je to za nesmysl, povídat si s ocasem?"

"Ty mě tati slyšíš?"

"Tebe by slyšel každý," zkřížím si drze ruce na prsa a ucítím velmi hladkou látku, ze které mám ušitou zelenkavou podprsenku

"Vau!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama