Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

5. Kapitola - Naštěstí doma 2/2

6. července 2012 v 13:37 | Amy Sanilová |  Odhalení mořské panny

"Kdyby ses koukla do zrcadla, uviděla bys nádhernou, mladou a kouzelnou mořskou pannu, která má delší vlasy a mnohem hezčí hlas."
"Teď jsem vůbec nepochopila, co jsi mi říkal."
"Víš, že nádherně zpíváš, že?"
"To prý ano ale…"
"A máš i delší vlasy. Když se změníš na mořskou pannu, zdelší se ti vlasy asi o deset centimetrů," udělá krátkou pauzu a ještě mi řekne: "No ta. Vyzkoušej si ji." Trochu se posunu dopředu. Au! Hodně to bolí. Hlavně uprostřed ocasu, kde mám kolena, tam to nejvíce bolí.
"Co to ještě umí?"
"Třeba můžeš… momentálně teď mě nic nenapadá. Ale myslím, že bys mohla ovlivňovat živel vody.
"A jak?" pokusím se plavat rychleji ke sklu, ale bolest nepřestane.
"Ty… tak to ti holka nepovím. To já nevím," jen na něj kývnu.Miluju potápění, takže jsem ze cvyku nevyšla. Teďka zkusím těžší kousek. Salto dozadu. Gymnastiku přímo nesnáším, ale pod vodou je to snadné. Zakloním se dozadu a pomůžu si mrsknutím ocasu. Co to všechno ještě dokáže? Švihnu pořádně ocasem a začnu rychle plavat. Prudké zatáčky jsou sice těžké. Za to ale pěkně umí ocas zrychlit.
"Tati? Smím se sama proplavat oceánem?"
"Teď jsem zase nerozuměl já tobě."
"Jestli můžu plavat daleko odsud."
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad."
"Prosím tatínku," začnu ho chlácholit a udělám svoje proslulé psí oči. Taťka protočí panenky, ale kývne na to. Ještě mu zamávám a v plné rychlosti mu zmizím z dohledu.
Asi o několik metrů zahlídnu opravdivý ráj na Zemi. Nebo asi ve vodě. Přede mnou jsou druhy ryb, které září několika barvami duhy. S okouzleným pohledem sleduju asi padesát druhů ryb, které si jenom tak plavou mezi skalisky. Vidím tu i spoust překrásných rostlin. Také září barvami duhy. Já se ale schovám za jeden velký kámen a pozoruju je. Opřu si ruku o kámen a hned jí dám. Au, to studí! Teprve teď si uvědomím, že já úplně ležím na mořském dně. Teda ne úplně ale už jen pár centimetrů. Schválně se pokusím zjistit, jestli je to dno vážně studený. Nejdřív na zem položím ruce a potom si opatrně lehnu. Nestudí to. Vůbec to nestudí. Tak proč ten kámen ano? No nic, teď to radši nebudu řešit. Hned se zase radši schovám za kámen, než ty ryby vyplaším. Zachvíli si dodám odvahy a vpluju mezi ně. Ony si mě ale ani nevšimly. Klidně pluly dál, a když tak mě obcházely. Podívám se nahoru. Páni. To musí být pěkně hluboko. Jediné, co jde vidět, je slunce. Vlastně jenom to slunce přináší aspoň trochu světla. Vzpomněla jsem si na jeden dokument o potápění, a tam potápěči museli mít ty potápěčské baterky, aby mohli na dně něco zahlédnout. Ale já to nepotřebuju. Nevím proč, ale vidím i v takové tmě skvěle.Odvrátím zrak na rostliny. Cikáda nám nikdy neříkala, že v oceánu rostou květiny nejrůznějších tvarů a barev. Počkat! Něco se tu děje. Něco se sluncem. Podívám se nahoru. Světlo stíní nějaká malá loďka. LOĎ! LIDÉ! A JÁ! To není ani trošku dobré. Rychle se pokusím zmizet, ale zasekla jsem se o ostrý kus kamene. A pořádně jsem se zasekla, nemohla jsem dál plavat! Vidím, že potápěči už chtějí skočit do vody. Musím začít jednat! A co nejrychleji! Škubnu ještě celým svým tělem a konečně se osvobodím. Schovám se daleko za skalisky. Au. Co mě to tak bolí? Podívám se na ocas a tam, kde jsem se zasekla, utrhla jsem si asi kůži. Pár šupin! Pár namodralých šupinek! Ohlédnu se zpět na převis. Moje šupiny se lesknou jako zlato. Toho si zaručeně všimnou. Sleduju, jak potápěči se spouští dolů na dno. Jsou tři. Jeden má nějaký sáček, druhý očividně nemá v rukou nic, ale ten třetí má kameru! Ten, co nic nenese, si jako první všimne mých ztracených šupin. Kouknu se na ocas. Na pravé straně ocasu mám trochu větší škrábanec. Ze kterého mi teče ještě krev. Krve se zase tolik nebojím, ale ona postupuje směrem nahoru. Jestli si jí všimnou, může hrozit, že mě prozradí.

"Experte, ty bys nám mohl říct, od koho to je," Leo se na kolegu podívá.
"Je to velký kus. To muselo rybu hodně bolet. Takže předpokládám, že ryba bude mít teď spousty krve," no tak to je naprostá paráda. On asi ví o mořském životě úplně všechno. Musím rychle zmizet. A co nejrychleji. "Leo, co to je?" řekne ten, co našel moje šupiny
"To je asi od nějaké ryby," odpoví ten muž se sáčkem. Vezme si šupiny a vloží je do sáčku.
"To by mohl být náš nejnovější hit. Zjistíme od jaké ryby to je, a pořádně to natočíme," řekne muž s kamerou
"Experte, ty bys nám mohl říct, od koho to je," Leo se na kolegu podívá.
"Je to velký kus. To muselo rybu hodně bolet. Takže předpokládám, že ryba bude mít teď spousty krve," no tak to je naprostá paráda. On asi ví o mořském životě úplně všechno. Musím rychle zmizet. A co nejrychleji. Přestanu je poslouchat a vpluju vpřed, dál od nich, více do středu oceánu. Ale jak jsem asi metr od kamene, spadne na mě síť a přitiskne mě k zemi. Snažím se vstát, ale je to, jako by tam byly okovy.
"A pak že mořské panny jsou jenom povídačky," uslyším Lea, který doplave až ke mně a se svým kolegou s kamerou se mi podívá do tváře. Ďábelsky se usměje a spolu se mnou doplavou na loď. Tam mě hodí jako pytel brambor. Každý potápěč chytne síť a zamotají mě do pasti ještě víc. Potápěči si sundají svou výbavu a začnou si mě prohlížet.
"Nikdy by mě nenapadlo, že ještě někdy uvidím mořskou pannu. A ještě k tomu Zotovou."
"Jak víš, kdo já jsem?" zavrčím na Lea a neustále se snažím sítě zbavit.
"Nenamáhej se Andy. Divím se, že ti táta úplně všechno neřekl. Jdem na to, hoši! Naše práce je u konce." Radši se proměním nazpět v člověka, ale neustále jsem tu uvězněna. Když je tak pozoruju, rychle se začnu osahávat, jestli mám oblečení. Uf. To je úleva. Mám štěstí.
"Dobrá, co se mnou chcete dělat?"
"Uvidíš," tón jeho slov mě znervózňuje. Všichni tři si šli odnést výbavu do kajuty. Teď mám šanci! Ze zadní kapsy kalhot jsem vytáhla kapesní nůž. Schválně jsem si ho koupila ještě v neděli, když jsem tátův příběh vyslechla. Ale vůbec nechápu, odkud se mi dostalo to oblečení. Je sice moje, ale já jsem si ho vysvlíkla. Teď to radši nechci řešit. Začnu se dívat, co je v nožíku. Kleštičky na nehty, nůž a něco jako háček, kterým se otevírají zamčené dveře. Pěkně špionská věc koupená u ťamanů. Aktivuju nožík a uříznu síť. Ale jakmile jsem už lezla ze sítě ven, všimli si toho mí pronásledovatelé, kteří vyšli z kajuty s elektrošokem. Rychle skočím do vody a proměním se. Vyděšená a unavená pluju jako o život a ani nevím, kam pluju. Snad správným směrem. Po pár kilometrech zpomalím a zaposlouchám se, jestli neuslyším motor. Naštěstí nic. Ještě chvíli počkám a pak vypluju na hladinu. Vystrčím jenom hlavu a rozhlédnu se. Naštěstí nic. Vystrčím hlavu více a přitom jsem pořád ve střehu. Nic. Rozhlédnu se, jestli tady někde nezahlédnu pevninu. Ale…Nikde země není! To jsem musela plavat hodně daleko. Co ale teď budu dělat? Neznám cestu domů a už vůbec se nechci setkat s tamtěmi. Můžu se někoho zeptat. Ale koho? Ryb? To pochybuju. Tak koho?! Potopím se a neustále přemýšlím, jak se dostat do Islandu. Nemůže to být daleko. Doufám.
"Ahoj. Tebe jsem tu ještě neviděla," ozve se hlas za mnou a já se otočím. Přede mnou je mořská panna. Asi stejně stará jako já. Má zelené vlasy zapletené do francouzského copu. Podprsenka i ocas stejně bílý odstín.
"Kdo jsi?"
"Ema. A ty?"
"Jsem Andy."
"Aha. Jako Andrea?"
"Ne! To jméno nesnáším. Ne, já jsem Andy s éčkem. Jako Endy. Takhle mi všichni říkají."
"Ty nejsi odsud."
"Já jsem z Islandu," dodám a Ema udělá výraz nevinné chudinky.
"Tak to jsi plavala hodně daleko, holka. Jseš u pobřeží Irska," nejsem zaskočena, už jednou se mi stalo, že jsem neodhadla vzdálenost. Právě teď se to stalo poprvé.
"Tak mi aspoň pověs, kterým směrem se mám vydat."
"Na sever, to je jasný jako facka."
"Kdybych věděla, kterým směrem je sever."
"Otočíš se zády ke mně a pořád rovně. Potom bys už mohla vidět pevninu.
"Díky moc, Emo. Zatím!" rozloučím se s bílou mořskou pannou a začnu řídit její pokyny. Pořádně zaberu. Asi po několik hodin se setmělo. Když zapadne slunce, už vůbec nic nezahlédnu. Kam teď? Táta bude mít o mne strach. Vypluju na hladinu a rozhlédnu se. Pořád žádná souš. Ale aspoň něco vidím. Hvězdy silně září a ještě k tomu je úplněk. Rozhlédnu se po hvězdách. Souhvězdí a každá hvězda mě vždy fascinovaly. Milovala jsem ty legendy o různém souhvězdí. Třeba tam! To je souhvězdí Velké medvědice a vedle je Malý vůz. A tam! Tam je souhvězdí Draka. Ale mě nejvíce fascinovala Polárka. Počkat! Polárka je v souhvězdí Malého vozu. A Polárka může sloužit jako mapa! Vždy míří na sever. No jasně! Teď už stačí jenom tu Polárku sledovat. Na hvězdné obloze svítí nejvíce. Už nemůžu být daleko. Nepotopím se, nechci Polárku zpustit z očí. Po pár metrech uvidím konečně zemi. Snad je to Island. Vyškrábu se na souš a lehnu si. Proměním se zpět v člověka a únavou usnu.
"Ne. Příště už můžeš zapomenout na volné potápění," uslyším ještě taťkův hlas, ale oči neotevřu. Táta mě vezme do náruče a odnese mě domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama