Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Srpen 2012

14. Kapitola - Pád

31. srpna 2012 v 11:29 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci
14. Kapitola
Pád

"Konec hodin! Všichni se hlaste v laboratorní třídě!" zakřičel učitel a přistál i s vyděšeným klukem. Kluk se ještě třepal a z jeho křídel strachy odpadávala pírka.
Zbytek létajících andělů se vrátilo zpět do školy oknem.
"tak jdeš už?" Ozval se za mnou hlas. Velmi známí hlas.
"Lian!" Lian prolétla nade mnou a vyndala mi ještě poslední větvičku z mých vlasů. Pousměju se na ní a vzlétnu. Prolétnu oknem a opět uvidím hlouček andělů uprostřed chodby. Unaveně se chytnu za hlavu.
Už zas?!
Moc nezaváhám a letím za nimi. A jako první se mi všimne Antonio.
Už zas?!
Naštvaně se na mě podívá a otočí se ke mně zády.
"Teď už mě zdržovat nebudeš," utrousí potichu. Odrazí se a poletí střemhlav dolů. Po chvilce už ho zakrývá jen černočerná tma. Znervózněla jsem.
Co se tam jenom děje?
Všichni přihlížející natahovali krky dolů, aby aspoň něco z Antonia zahlédly. Dolů se ale nikdo neodvážil letět.
Ach jo!
Zase kolem prolétla holubice s hlasem, jako když letí raketa! Ten zvuk je až k nevydržení. Všichni zklamaně svěsí hlavu a doletí do své třídy. Já tu ale ještě čekám, kdy vyletí. Ale dole se to ani nehnulo. Začala jsem se o něj bát. Nemám sice Antonia dvakrát v lásce, ale je to anděl. Anděl, který též musel skončit podobnou smrtí jako já. Možná, že si z nás jenom utahuje. Možná že chce, abychom se o něj báli. Možná nás chce jen pořádně vystrašit. Je to přeci kluk, ten si většinou dělá z holek legraci.
"Slečno." Vyděšeně se otočím.
Za mnou zrovna letí učitel s ježatými bílými vlasy.
"Slečno. Už je hodina. Šup. Šup." Chytne mě za rameno a dotlačí do laboratoře. Zavře dveře a pustí mě. Nezbývá mi nic jiného, než si sednout do lavice. Pan učitel začne na tabuli psát vzorce a ukazovat lahvičky s andělskými tekutinami. Mě by to bavilo, ale nemůžu se soustředit. Pořád musím myslet na Antonia.
Podívám se na podlahu a vytáhnu z kapsy zelenkavý list. Proč mě ten list tolik fascinuje?
Počkat! Mohla bych se zeptat pana učitele chemie, jestli něco neví o tom listu se zlatými žilkami. Zvednu ruku.
"Copak je Anano?"
"Pane učiteli, co je tohle to za list?" Pan učitel přijde blíž a já mu list podám. Učitel si ho chvilku pozorně prohlíží a potom řekne:
"Vypadá to jako normální list stromu, ale ta tekutina uvnitř je na sto procent ryzí zlato."
Takže nic užitečného mi neřekl. Vezmu si zpátky list a přitom neustále se soustředím na zvonění. List schovám do kapsy a lokty položím na lavici tak, abych mohla každou chvíli si chytnout uši, až prolétne zvonění. Ale nevydržím tady tak dlouho sedět, vyskočím z lavice a vyběhnu ven. Ještě slyším, jak se učitel ptá:
"Kam šla? Asi na záchod."
Ježíši. To je trapárna.
Zastavím se uprostřed chodby. Chvíli ještě uvažuji, jestli se tam mám vydat či ne. Ale nesmím zapomenout na svůj rod. Jsem přeci Ochranný anděl. Já mám ochraňovat ostatní. Možná, že to se ve mně probouzí moje andělské já. Já mám ochraňovat kohokoliv a kdykoliv. Tak prč nezačít zrovna teď? A anděla, kterého ani nemám ráda.
Kruci! Já si tady sama se sebou vybavuju a tam dole se může něco dít. Neměla bych mluvit o svém rodě a ani o sobě. Měla bych jednat. A možná co nejrychleji…
"Tak už tam dolů leť!"
"Lian. Co tu děláš?"
"Létám. Tak už leť, jestli máš výčitky svědomí."
"No dobře," přikývnu a spustím se dolů.

Draci ohnivý a vodní Jing a Jang

29. srpna 2012 v 11:12 | Amy Sanilová |  Obrázky

Draci všeho druhu

29. srpna 2012 v 11:11 | Amy Sanilová |  Obrázky

5. Kapitola 3/3

29. srpna 2012 v 10:55 | Amy Sanilová |  Děvče z ledu

Co na to mohla Astra říct? Sedla si na černou točící židli a z ní se dívala na svého NEVLASNÍHO bratra. Nemohla tomu uvěřit. A nedokázala to držet v tajnosti napořád. Nikdy žádné tajemství neměla, i když neměla ani kamarádky. Ale teď nebyly důležité ony. Teď byla důležitá ona. Protože byla drak. V hlavě jí pořád zněla slova - Jseš jediný druh na světě -, ale nedokázala tomu uvěřit. Ale byla to pravda. Byla tou příšerou s šupinatým tělem a křídly, která loví nějaké princezny jako z pohádek. Ale toto pohádka nebyla.
"Hej, As! Mluvím s tebou! Ty snad spíš s otevřenýma očima?!" zakřičel Rok a zamával Astře před očima.
"Nech mě bejt!" Rok se urazil a odkráčel z chodby do svého pokoje na druhé straně. Astra si odfrkla a zavřela za Rokem dveře svého pokoje. Obrátila se dveřím zády a držela ruce v pěst, aby nevybuchla vzteky. Dlouho jí to ale nedrželo a nakopla jednu nohu stolu. Zaječela a naštvaně si začal držet zraněný palec. Do jejího pokoje přišel její táta.
"Děje se něco?"
"Ne. Proč?"
"Že tu tak hulákáš."
"Nic se neděje. Jen se cítím nějak jinak. Teď…."
"…když jsi zjistila, že si drak. To chápu," skočil jí pan Pilis do řeči.
Astra zavrtěla hlavou. "Ne. Teď, když mám zarudlý palec."
Pan Pilis se pobaveně usmál a jen zavrtěl hlavou. Úsměv mu ale rychle vyhasl, protože si na něco vzpomněl. "Chceš se zítra vydat a poznat jiné draky?"
Astra nejevila žádný zájem ani obdiv. Najednou se rozrazily dveře a za dveřmi stál Rok.
"Cože?! Drak?! Jiné draky?! Co to má znamenat?!!"
Astra ze sebe vydala menší úšklebek na tátu, jakoby chtěla říct: Tak to jsem zvědavá, co mu povíš.
"Já blbec! Zapomněl jsem o tom nemluvit. Roku, pojď se mnou prosím tě do tvého pokoje," řekl pan pilis a odvedl Roka z pokoje.
"Tak a teď jsem zvědavá, co mu poví," řekla si pro sebe Astra a otevřela učebnici zeměpisu. Ať je aspoň k něčemu užitečná.

5. Kapitola 2/3

29. srpna 2012 v 10:54 | Amy Sanilová |  Děvče z ledu

Zaslechla, jak se otevřely hlavní dveře od bytu. Vylezla z pokoje a slezla po schodech. Už z pátého schodu viděla tátu, jak si navlíká bundu. Všiml si jí.
"Jdu pro Roka." Astře při těch slovech napadla otázka.
"Tati? A Rok je taky drak?"
"Ano. Je Vodní drak. Našel jsem ho na ostrově. Někdo ho tam odložil. Proto si nejste podobní. Nejste sourozenci. Ale neříkej mu nic o dnešku, ať se mu nic nestane."
"Dobře," řekla Astra a její táta za sebou zavřel dveře.
Tak a co teď? Jsem tu doma úplně sama. Dostala jsem nápad!, pomyslela si Astra a nasadila svůj ryšavý pohled. Ďábelsky se usměje, jedno obočí nazdvihne a druhé oko přivře.
Vběhla po schodech nahoru do svého pokoje a sklouzla se po židli ke stolu. Pod stolem měla šuplík. Vysunula ho a vytáhla velký papír A3. Z pouzdra vytáhla tužku a gumu a začala kreslit.
Astra milovala kreslení, malování či vybarvování. Ve škole o tom nikdo nevěděl, jinak by zaručeně vyhrávala v různých malířských soutěžích. Astra mohla malovat, kdy chtěla. Nevadil jí hluk a měla to vždycky rychle hotové.
I tady. Po patnácti minutách měla dílo hotové.
Vzala ho do obou rukou a přiměřila ho ke slunci. Byla se svým dílem naprosto spokojená. Nakreslila mámu Sienu ve svatebních šatech jako z té fotografie, jejího tátu v obleku a sebe uprostřed. Ve svatebních šatech s kyticí růží v rukou vypadala jako družička.
Nezapomněla na žádný detail. Odstínovala obličeje, lem šatů a i pozadí. Měla to být jejich svatba, kde bude i Astra. Věděla, že se jí to nikdy nesplní, ale ráda byla zabalená do snů a přání. Svůj výtvor přilepila izolepou k proskleným dveřím.
Astra zpozorněla. Zdálo se jí to, nebo vážně zaslechla otevírání hlavních dveří? Dveře se se skřípotem zavřely. Astra vyběhla z pokoje a sešla dolů. Na chodbě si vysvlíkal bundu její táta s Rokem vedle sebe.
"Ahoj. Už jste zpátky?"
"Jak to, že jsi nebyla ve škole?!"
"Udělalo se mi špatně, Roku."
"Nekecej! Ještě ráno jsem ti pomáhal vytáhnout nějakou fotku!"
Astřin táta se na dceru nechápavě podíval. "O čem to mluví, Astro?"
"O ničem," vyhrkla rychle Astra a snažila se, aby to znělo co nejvěrohodněji. Naštěstí se o to pan Pilis moc nezajímal a šel do kuchyně. Rok vyběhl po schodech nahoru.
"Týýýýýjóóóóó," vydechl úžasem a když k němu Astra doběhla, díval se na dveře jejího pokoje. "Proč tam nejsem já?"
"Protože jsi strašná otrava, proto."
"Ale já tam chci být taky. Tak proč tam nejsem?!"
Protože nepatříš do naší rodiny, pomyslela si Astra, ale nahlas se to říct neodvážila.
"To je naše máma? Zeptal se a ukázal na tvář Sieny. Astra chtěla říct ne, ale nechtěla mít další problémy.
"No tak…určitě." Copak já můžu za to, že jsi adoptovanej?, pomyslela se a zavřela se v pokoji. Ale Rok dveře otevřel.
"Co to s vámi jenom je?! Ty mi odpovídáš vyhýbavě a táta pořád jen odchází! To jste se přes poledne nějak pomátli?!"

5. Kapitola 1/3

28. srpna 2012 v 10:51 | Amy Sanilová |  Děvče z ledu
5. Kapitola

Astra běžela po parkovišti. Nechtěla se zastavit. Nechtěla se dívat tátovi do očí. Ne, to nechtěla. Ale ze všeho nejvíce jí štvalo, že se to dozvěděla tak pozdě. Proč to před ní táta tajil tak dlouho? A navíc.

Ona a drak? To těžko. Ona být drakem nesměla ani ve snu. Už jen ta představa jí děsila.

Zastavila se, opřela si ruce o kolena a snažila se popadnout dech. Přitom jí létalo hlavou: Proč ona a proč právě drak? To na tom nejvíce nepochopila.

Siena. To jméno bylo v její hlavě. Musela myslet na fotografii, kterou nechala napospas dvojčatům ve škole. Pak se pro ni musí vrátit. Ne protože chtěla, musela se pro ni vrátit. Vždyť fotografie jsou jediné, co Astře po ní ještě zbylo. A zrovna k tamté měla velký citový vztah. Udělala by cokoliv na světě, jen aby tu fotku dostala zpátky. Jen ta fotka může rozhodnout, jak Astra bude pokračovat. Zahodí svůj talent a výjimečnost? Anebo příjme své poslání draka?

Ale Astra má být drak? Této větě nerozuměla už vůbec. Jak má zasedat v nějaké radě a být jediný drak svého druhu? Hlavou se jí vířily myšlenky jako ve vodním víru. Občas si Astra myslela, že je na dně, ale teď, když je drak, si připadala ještě osamělejší. Připadala si jako na dně toho nejhlubšího místa v oceánu. Takhle přišla na svět a takhle zemřela její matka, která byla krásná, jako namalovaný obrázek Leonarda Da Vinciho. A to taky byla stvůra.

Astra si sedla na zem, nohy skrčila a na kolena si položila hlavu. Po chvilce ucítila něčí ruku na pravém rameni. Ani se nemusela ohlížet. Dobře věděla, že je to ruka jejího táty. Oba chvilku mlčeli. Astra nechtěla tátovi nic říct a pan Pilis nevěděl, jak jí něco říct. Poplácal jí po rameni.

"Jdeš?"

"A kam?" zeptala se mrzutě Astra a vzhlédla. Její táta se rozhlédl po celém parkovišti, aby měl jistotu, že je nikdo neuvidí ani neuslyší.

"Pojď," vybídl jí skoro neslyšně a pomohl Astře vstát. Ještě jednou se rozhlédl a proměnil se.

Před Astrou stál během mrknutím oka třímetrový červený drak. Hlava draka vypadala jako šipka. Dým se valil z nozder, které ležely po stranách hlavy. Tam to nejužší. Oči byly větší než lidské, šedé barvy, zakryté velkými rudými vrásky. Na temeni hlavy rostly velké a mohutné rohy. Šedé jako oči a dlouhé asi dvacet centimetrů, odhadovala Astra. Bylo jich pět. Dva rohy rostly nad očima, jeden byl výš a nad ním, mezi hlavou a krkem rostly další dva. Krk draka nebyl, ale silný. Za krkem se rýsovalo mohutné a silně tělo, které pokrývalo šupiny rudé barvy. Přední a zadní končetiny zakončily dlouhé ohnuté drápy. Drak mohl lézt po čtyřech i po dvou. Nebyl tlustý, takže mohl v pořádku a lehce vzlétnout. Křídla ležela skrčená na drakově těle, ale jakmile je roztáhl, mohla Astra spatřit křídla, které měly v rozpětí asi čtyři metry. Křídla se rozdělovala na dvě části. A obě se spojovaly velkým ostrým drápem. Drakovi šedé oči pohlédly na Astru.

Ona radši o krok ustoupila.

"Pojď, nasedni si na mě," vybídl jí drak. Astra se nejdřív bála se na draka vůbec podívat. Sebrala odvahu, přiblížila se k drakovi a jemně se dotkla jeho kůže. Z dálky vypadala, že je hrubá, silná a drsná, ale když se jí Astra dotkla, pocítila hladkou a jemnou kůži. Příjemná jako srst, ale s šupinami. Opřela se nohou o spodní stranu drakových zad a vyhoupla se na jeho hřbet lehkým způsobem, jako by nasedala na koně. Astra zavřela oči a roztáhla paže do stran, jakoby chtěla vzlétnout. Když se nic nedělo, otevřela oči. Všimla si, že drakovi oči se dívají přímo do těch její. Přiblížila se k dračí hlavě a v těch jeho očích poznala mírumilovný pohled pana Pilise.

Kývl na ni.

Rozpřáhl křídla a mrštil s nimi nahoru a dolů. Hned po prvním mávnutí se tělo odlepilo od země. Drak letěl čím dál výš až za chvilku Astra i se svým tátou vletěly do mraku. Astra pevně svírala tělo velkého zvířete, které bylo znakem krutosti a odvahy. Ale ani jedno z nich Astra neměla. Žádná odvaha, krutost nebo odhodlání.

"Je to úžasné," vydechla a rukou se dotkla jednoho mraku. Který náhodně plul kolem. Drak prolétl velkým mrakem před nimi a Astře se ocitl pohled na jejich dům. Rudý drak přistál a změnil se stejným způsobem v pana Pilise.

Odemkl dveře a oba vešli do haly. Astřinín táta zamířil do obýváku a lehl si na tmavě modrou pohovku. Astra se vydala nahoru po schodech, které stály uprostřed haly. Vyšla nahoru a zahnula doprava. Otevřela dveře svého pokoje a rozhlédla se po něm. Po její levé straně stála velká poschoďová postel. Nahoře spávala ona a dole Rok, když chtěl jít spát. Jinak mít pokoj na druhé straně horního patra.

Vedle postele byla skříň, kam si Astra ukládala své oblečení. Naproti Astry se tyčilo okno, kde se přes závěsy snažilo dostat slunce. Pod oknem se opíral na čtyřech nohách její bílý stůl.

Po Astřiné pravé ruce visely její obrázky. Přiblížila se k nim a prohlížela si je. Většinou to byly obrázky s přírodní krajinou, portréty jejího táty a různé vizáže. Ale uprostřed této krásy visel jeden obrázek, který byl jiný než ostatní. Astra si vzpomněla na dobu, kdy ho malovala.

Bylo jí pět let - možná i míň - probudila se uprostřed noci. Vyděšená, zpocená a vystrašená. Běžela do ložnice svého táty, ale on tam neležel. Byla vyděšená k smrti. Běžela celá zpocená ven z bytu a tam to spatřila. Velkého rudého draka, který bojuje s dvěma sněžnými monstry. Jakmile otevřela dveře, překvapeně se na ni všichni tři podívali a ona si všimla, jakým přátelským pohledem se na ni drak díval. Pak se vzbudila v tátově náruči. Její táta jí hladil po hlavě a tvrdil, že jsem měla jenom nějaký zlý sen.

Teď už ale Astra věděla, že to nebyl sen, ale skutečnost. Teď už věděla, že to, co nakreslila, je ve skutečnosti její táta v dračí podobě.

10. Kapitola 2/2

21. srpna 2012 v 12:43 | Amy Sanilová |  Vampire High School

Po chodbě se radši držím upírů z naší třídy, abych se zas a opětovně neztratila. Kolem mě projde Viktor, naštvaně se na mě podíval a odkráčel. Všimnu si, že kulhá. To bude asi moji vinou.
Patří mu to!
Tak, Viktora máme zmáknutýho, teď ještě musím smazat tu fotku z Jimova iPhonu, než se to dozví celá škola.
Holky a kluci mají tělocvik zvlášť, což mi dost vyhovuje. Ale ne zas tak moc. Musím přijít na způsob, jak se k tomu iPhonu dostat. Zatímco přemýšlím, dojdu do šatny, kde se převlíkaly ostatní upírky. Byla to dlouhá a tmavá chodba a po stranách stály lavičky s háčky. Chtěla jsem jít co nejdál, ale do cesty mi vstoupila Bysta. Jo, ta holka, se kterou jsem o přestávce kouřila.
"Nechceš jít k nám? Máme parádní místo."
"Tak jo. Proč ne?" odvětím a půjdu za Bystou, která mě dovede k lavičce, nad kterou se tyčilo velké okno. Ostatní upírky seděly na parapetu okna a nohy měly na lavičkách.
A v tom jsem dostala nápad!
Mohla bych je využít k tomu, aby odlákaly Jimovu i Viktorovu pozornost, abych mohla smazat tu fotku.
Já jsem vážně génius!
Položila jsem kabelu na lavičku a sedla si vedle holek na parapet. Ale všimla jsem si, že ostatní holky mají na sobě bílé tílko a modré šortky. Všechny čtyři. I Bysta a Enza a ještě nějaké dvě brunetky.
"To má být jako sportovní úbor?" zeptala jsem se a ukázala na tílko.
Enza přikývla.
"A nevíte, kde ho mám já?"
"Nejčastěji se to dává do skříněk. Kombinaci učitelé znají, takže ti to tam klidně mohli strčit."
"Díky Enzo," poděkuju ve spěchu a zamířím ke skříňkám. Jsou na štěstí všude na chodbách v řadě, ale bylo těžší najít tu svou ve tmě. Naštěstí jsem si na tu svoji nalepila černou lebku, což mi dost pomohlo jí rozeznat od ostatních. Natočila jsem kód a skříňka se otevřela.
A hele! Modrá taška s úborem. Rozhlédla jsem se, a co nevidím?
Toho blonďatého krásného kluka, se kterým jsem se do školy přijela. Jak se jenom jmenuje?
Gor!
Setkali jsme se na letišti, kde musel vyzvednout své sestřenice.
Páni! V té uniformě mu to tak sluší. Schovám se za dveřmi skříňky a bedlivě ho pozoruju.
Jé. Ty jeho blonďaté vlasy, ten jeho pohled, ta radost! Ale probudil mě zvuk, jako když se s velkou silou prásknou dvířka skříňky. Leknutím ucuknu, ale naštěstí mě dvířka netrefila do hlavy. Rozhlédla jsem se po chodbě, a koho to zas nevidím?
Vedle mě stojí Drakí se zkříženýma rukama na prsou a pohrdavým pohledem ve tváři. Všimla si, že se dívám na Gora a podívala se tím směrem. Pak hbitě položila svůj dlouhý nehet prsteníčku na mé bradě. Její tvář byla tak blízko té mé, že jsem viděla i její ďábelské oči s velkýma rozšířenýma panenkami, které se na mě dívají.
"Drž se od Gora co nejdál holka. Jinak pak budeš mít práci co dělat se mnou," řekla těmi svými černými a plnými rty a stáhla svůj prst dál ode mě. Pak se přitočila ke Gorovi, který se zrovna za rohem bavil se svými kamarády. "Jo a jinak. Vím, že jsi krysou po učitelce a hulila ve skladě," otočila se ještě na mě a zezadu Gorovi zakryla oči rukama.
"Drakí."
"Jak to, že mě vždycky poznáš?" mluvila tak klidně, jako by se před chvilkou mezi mnou a jí nic nestalo.
"Jen ty máš tak přitažlivou vůni."
"Hm. Zapřemýšlím o tom. Co děláš dneska po východu slunce?"
"Jdu s tebou na párty."
"Šikovnej upírek," pochválila ho Drakí a dala mu pusu! Na jeho rty! Takže on a ona spolu chodí?! No to mi oholte vlasy! No to si teda umím vybrat kluka. Drakí - dcera Hraběte Drákuly - chodí s Gorem?! Ale jeho jsem chtěla já.
Nebreč!, poručila jsem si, nebreč ti povídám Alice! Za to ti žádný kluk nestojí.
Ale on je tak hezký.
Tak si najdi někoho jiného a teď bys měla jít do šatný se připravit na další hodinu.
Máš pravdu svědomí.
Rozběhla jsem se k šatně a hbitě se převlékla. Naštěstí včas, protože když jsem si zavázala tkaničku od bot, zazvonilo na hodinu. Dovnitř přišla malá učitelka s červenými vlasy a fotbalovým balónem v pravé ruce. Červené vlasy měla na krátko ostříhané, že vypadala jako kluk nebýt malých a lesklých náušnic a dámské teplákové soupravě Upíras. To je naše nejpopulárnější značka oblečení a taky nejdražší značka oblečení. Mám od té sportovní značky kabelku, a je vážně šik! Ale teď zpátky k učitelce.
Vytáhla z kapsy píšťalku a přiložila jí k puse. Přes celou šatnu se ozval uši trhající zvuk.
"Takže holky! Tady nejsme na žádné módní přehlídce, takže od vás nechci, abyste se chovaly jako topmodelky. Začneme klasickým fotbálkem," pronesla dost hlasitě a klíčem odemkla dveře tělocvičny. Byla obrovská jako stadion!
Učitelka vešla na tartar, který byl po celé tělocvičně.
Fotbalové branky byly už připravené. Stačilo jenom…
"Dámy. Seřaďte se do dvou družstev. Tady máte balón a můžete začít hrát," vyzvala nás učitelka a hodila mi balón.
Seřadily jsme se rychlostí šneka, dokud učitelka zase nezapískala na píšťalku, ať si pospíšíme. A víte, kam mě poslaly hrát?
Do brány!!!!!
Prej já musím chytat míče a přímé kopy, nebo co to je za blbost. Kdo tuhle hru vymyslel?!
Byla jsem v týmu s Enzou proti Bystě.
A já mám být v bráně?! To ať mi políbí můj upíří zadek!! Ale nemohla jsem proti tomu nic dělat. Jediné bylo jít do brány a doufat, že se mě balón ani nedotkne. Ale myslím, že ostatní jsou na tom stejně. Celá hra probíhala jednoduše. Jediné upírky, které aspoň běhaly, stříhaly góly. Jedna nám a druhá tomu druhému týmu. Po zápase učitelka zase pískla na píšťalku a vyzvala všechny upírky, Ať přijdou blíž. Učitelka si sedla na balón a my kolem ní udělaly kruh.
"Takže dámy. Učila jsem i spoustu upírek před vámi, to znamená, že vím, jak neradi sportujete. Ale od toho jsem tady já, abych z vás udělala sportovní ženy."
Několik upírek se usmálo, jako by tomu nechtěly věřit.
No dobře, byla jsem to jenom já. Učitelka se na mě pohrdavě podívala a otevřela pusu, že něco řekne, ale místo ní řeklo za své zvonění, které jí přerušilo. Unaveně učitelka vzdychla.
Všechny holky se začaly rozbíhat do šatny, aby se převlékly. Učitelka vzala balón do ruky a šla přes šatnu zpátky do sborovny. Já jsem už naštěstí byla hotová a chtěla jít, ale jak šla učitelka cestou ven, chytila mě za paži a táhla po škole.
"Co vám je?"
"Mě? Nic. Ale co je spíš tobě Urno Strasová."
Nechápavě jsem se zastavila a podívala se na učitelku. Ta po mě jen hodila okem a vlekla mě dál po schodech do prvního patra. Najednou mi to došlo, když se zastavila učitelka u dveří a zaklepala.
Byla to ředitelna.

10. Kapitola 1/2

19. srpna 2012 v 20:43 | Amy Sanilová |  Vampire High School

10. Kapitola
Bez problémů si vezmu kabelu a s Jimem a Viktorem se přestěhujeme do další třídy.
"Co že máme teďka"
"Věda. Chemie. Fyzika," odpověděl jí Viktor a Jim podotkl:
"Jestli budem muset kvůli tobě jíst zeleninu, tak se radši probodnu."
"Přece to nemůže být tak zlé, Jime. A Viktore? My budeme mít tři předměty v jedné hodině? To je nějaké čudné, ne?"
"Bejt tebou Urno, dávám si pozor na učitele," pohrozí mi prstem Jim a zamíří ke dveřím, které měly cedulku s panáčkem v černém plášti a upířími zuby.
"Jo jasné. Co to bude teďka za monstrum?"
"Moc se nesměj. Na tuto hodinu máme učitele z matiky."
"Draka?"
Viktor přikývl.
Jak se mi díval přes rameno na Jima, jak zavírá za sebou, zeptá se:
"Už jsis to rozmyslela?"
"Co?"
"No přeci víš,…" ukázal na mě a na sebe.
"Tak to teda ne! Už jsem ti řekla, že nemám na kluky náladu. A nebudu jí mít nikdy!"
Viktor byl mou reakcí zaskočen. "Proč mě nechceš? Protože jsem ošklivej? Protože jsem hloupej?"
"Ne! Není to kvůli tobě tobě, ale kvůli mně! Já prostě nemám zájem o kluky!"
"Ty se zajímáš o holky?"
"Ne!!" vybuchla jsem jako sopka, která zničila Pompeje. "Ne, nejsem lesba! Jen zrovna nemám náladu ani čas na nějaký vztah. S KLUKEM!!!"
"No jo. Už jsem to pochopil."
Toto je trdlo jak něco!
Jdeme dál po chodbě už mlčky, když v tom mě někdo popadne zezadu za pravé rameno a trhne k sobě. Leknu se, a když sebou cuknu, vypadnou mi z rukou knihy. Spadnu na zadek a ze shora se na mě culí Jim.
Tak to kluci už přehnali! S takovou ta sopka zničí i Řím, jestli si nedají pokoj.
"Hi hi. Měla by ses vidět. Tvářila ses jako nějaký vyděšený děcko!" řehtal se Jim, až se válel po podlaze a držel si břicho. Prásknu knihou o podlahu, posbírám zbytek knih a vstanu. Viktor se díval na Jima a taky se za břicho popadal. Naštěstí mě nikdo nevidě, chodba byla prázdná. Což je zvláštní, protože je přestávka. Nebo snad ne?
Začnu běžet po chodbě až na jejich konec, kde na dveřích visí cedulka s nápisem LABORATOŘ. Otevřu dveře a zjistím, že třída je prázdná. Ale vždyť Viktor říkal, že…že je to tady. A když to není tady, tak kde?
Zavřu dveře a jdu po chodbě zpátky ke stále se chrochtajícím Jimem a Viktorem. Chytnu Viktora za límeček uniformy a přitáhnu k sobě. Ale na rozdíl od Jima jsem neškubla tak moc, aby spadl.
"Hej! Co je Urno?"
"Kde máme hodinu? Říkal jsi, že jsme v Laboratoři, ale tam nikdo není."
Viktor se pousměje a místo odpovědi se ke mně přiblíží a políbí mě. Jim rychle vytáhne iPhon a vyfotí nás. Já se snažím vzpírat, ale Viktor mě drží těsně u těla. Asi budu zvracet! Cítím, jak si jazykem omotává mé upíří zuby.
Tak a dost!!!
Odstrčím silně Viktora, až spadne na zem. Hřbetem ruky si otřu pusu, jako bych chtěla celý polibek otřít na ruku. Jim se zase začne hystericky popadat za břicho a doplazí se k Viktorovi.
"Tak to se ti povedlo," řekl bez jediného nádechu a oba se začnou smát a ukazovat na mě. Drze si dám ruce v bok a vší silou kopnu Viktora mezi… a odkráčím si. Po pár metrech zahlédnu už ostatní žáky procházet se po chodbě. Trocha společnosti mi prospěje. Naštěstí zahlédnu tu blonďatou upírku, se kterou jsem se štěkla na toaletách po hodině Ekonomiky. Upírka za sebou zavře dveře s nápisem SKLAD.
Co tam asi chce dělat?
Pomalu se přiblížím ke dveřím, opřu se zády zeď, aby to vypadalo nenápadně, a zaposlouchám se.
"Čau. Přineslas to?" uslyším ženský hlas.
"To víš, že to mám. Sháněla jsem to všude možně," odpoví ta blonďatá upírka. Ale zajímalo by mě, co má mít. Dveře mají naštěstí skleněné okénko, přes které můžu sledovat, co se děje uvnitř.
Vevnitř jsem zahlédla spoustu dřevěných bedýnek. Na nějaké seděla blonďatá upírka a vedle na vyšší krabici seděla upírka s hranatým obličejem, trochu silnější s černými havraními vlasy,
které se ztrácely v černém pozadí celé školy. Blonďatá upírka něco hledala v batohu, vytáhla malou krabičku a podala jí upírce s černými vlasy. Ta krabičku přebrala a vytáhla z ní bílou dřevěnou ruličku.
Cigarety!
Normálně bych začala hysterčin, ale taky bych jednu ráda dala. Zaklepala jsem na dveře a zahlédnu přes okénko, jak obě holky vyděšeně strnuly a okamžitě schovávaly krabičku do batohu. Otevřu dveře a obě si s lehkostí oddychly.
"Co tu chceš?" zeptala se mě hrubě blondska.
"Všimla jsem si vás a i těch cigaret."
Obě vyděšeně pohlédly na sebe, pak na mě.
"Ale neřeknu to na vás, protože nejsem žádná správňačka. Ale pod podmínkou, že se podělíte."
Obě nemusely dlouho přemýšlet a hned blondska nabídla krabičku. Zavřela jsem dveře, sedla si vedle nich na zem a vzala si z krabičky jednu.
"Nemáte zapalovač?"
"Sedíš přímo na něm," odpoví mi neutrálně černovláska. Rozhlédnu se, vstanu z krabice a otevřu ji. Vyskytl se mi pohled asi na sto krabiček se sirkami. Každá vedle té druhé. Tvořilo to zajímavou mozaiku.
Jednu jsem vytáhla a zatlačením vyjmula šuplík se sirkami. Vybrala jsem jednu sirku, škrtla jsem s ní o kraj krabičky. Modrá hlavička na sirce se zabalila do malého ohnivého plamínku. Cigaretu jsem si strčila do pusy a přiložila hořící hlavičku na konec cigarety. Automaticky si dám ruku okolo cigarety a plamínku, a zapálím. Druhou rukou sundám zapálenou cigaretu z pusy.
"Chcete taky?"
Obě holky přikývly a strčily si cigaretu do pusy. Zapálím je a sirku uhasím potřesením paže. Srčím si cigaretu do pusy, pak jí zase vytáhnu a vydechnu obláček kouře.
"Jsem Urna, a vy?" Nepodám ruku na uvítanou, protože vím, že bych jí pak musela stáhnout.
"Jsem Bysta. A to je Enza," představila se blondska a představila i černovlasou kamarádku.
Přátelsky jsem na Enzu kývla a vyfoukla obláček dalšího dýmu.
"Ty to na nás neřekneš, že ne? Nebo jseš vážně taková mrcha, která slíbí a nic nedodrží?"
"Myslíš jako ty?" zeptala se blondska Bysta Enzy.
"Holky! Nejsem až taková mrcha. A navíc, jak jsem si zapálila cigaretu, šla jsem do toho s vámi. Když vás prásknu, prásknu tím i sebe," přerušila jsem je v jejich krátké hádce a dám si levou nohu přes pravou. Enza ale potáhla cigaretu moc a rozkašlala se přes celou místnost. Praštím Enzu několika jemnějšími údery do zad.
"Copak? Neumíš hulit?" zeptala se zostra Bysta a potáhla cigaretu míň než Enza.
"Neměly bychom už jít?" zeptala jsem se zvědavě. Bysta vyděšeně vytřeštila oči.
"Máš pravdu. Holky, uhaste cigára, musíme do třídy."
"Dej si voraz, Bysto!"
"Máme učitele matiky, Enzo. A nemyslím si, že bude šťastný, když přídem pozdě," připomněla jí Bysta, vytáhla z tašky popelník a nastrkala tam cigaretu. To samé jsem udělala já i Enza.
Zvedly jsme se, vzaly aktovky a vyšly nenápadně na chodbu. Já jsem šla poslední a zavřela za sebou dveře. Nevím, kde je učebna na Vědu a tak dále, proto se radši budu držet těch dvou. Bysta zahla ke dveřím, na kterých byla cedule: MATEMATIKA.
Takže ne Laboratoř, ale Matiky.
Bysta otevřela dveře, počkala, až obě projdeme, pak za sebou zavřela. Opět jsem si sedla do třetí lavice vzadu u okna. Zatímco holky se přestěhují úplně do zadu se svými kámoškami. Rozhlédnu se po třídě.
Našla jsem je! Třetí lavice od zadu u dveří.
Tam seděli. Oba dva.
Byli natočeni dozadu ke svým kámošům, vybavovali se a přitom po mě pokukovali. Vím moc dobře, o čem si povídají. To bych věděla i bez netopýřího sluchu.
O mě a Viktorovi.
Viktor s Jimem tam předváděli naši pusu.
Asi budu zvracet! I když nemám co.
Do třídy vešel učitel a bouchl knížkami o stůl. Všichni žáci se postavili, i když ještě nezvonilo. Učitel naznačil, abychom se posadili a začal vyučovat.
"Věda je velmi zábavná věc, která zjišťuje spousty věcí."
Sice z toho co říkal, jsem nerozuměla ani Ň, ale aspoň je to zábavné. Věc, která zjišťuje věci. Možná mluví o Globusu. Tam zjišťuju, jaké jsou ceny. A taky je to věc, o které něco zjistím. To mi připomíná, že už jsem tam dlouho nebyla. Musím tam brzo zajít a něco nakoupit.
"Dnes se ale budem zabývat Chemií. Tak, poví mi někdo, co to ta chemie je?"
Nikdo ze třídy se nehlásil. Učitel si vzdychl.
"Urno! Třeba ty!"
Co?!
"Já?"
"Ano, ty."
No to je teda paráda. Proč zrovna já? A co mám říct?
"Chemie je věc…, která se zajímá o jiné věci," vykoktám ze sebe.
Několik upírů ze třídy se pousmálo.
"Ne. To byla Věda. Toto je ale Chemie a Chemie je věda, zabývající se různými látkami."
Překvapeně na učitele pohlédnu. To asi jeho větám nebudu rozumět celou hodinu.
Zazvonilo.
Všichni se automaticky zvednou a začnou uklízet na lavici. Učitel ale rychle doběhl ke dveřím a opřel se o ně.
"Nikam nepůjdete! Teprve hodina začala!" zakřičel a všichni se mrzutě vraceli do lavic. Po zbytek hodiny začal pořádný masakr. Učitel nalil dvě tekutiny do lahvičky, která vybouchla a dokonce tam chytily i papíry od pana učitele.
Když zazvonilo a učitel nás pustil, všichni jsme si pořádně oddychli. Jsem ráda, jsem taky nechytla. Mám menší pocit, že už bude poslední hodina.
A zas mám pravdu!Poslední je tělocvik! To jsem zvědavá, jak to zvládnu.

Modří draci

14. srpna 2012 v 18:31 | Amy Sanilová |  Obrázky

Deník mladé mrtvolky

14. srpna 2012 v 18:25 | Amy Sanilová |  Novinky

Středa 27. 9. 19:45
Milý Eduarde (nelíbí se mi tě oslovovat Milý deníčku, tak ti budu říkat Eduard)
Jmenuji se Izraela. Izraela Idisovská, ale všichni mi říkají Izzi. Je mi šestnáct let a žiju se svým tátou a mámou v rodinném domě s malou zahradou. Moje máma pracuje v jedné stavební firmě. Je hodná, milá a hezká blondýnka. To já jsem zdědila po otci své červenočerné vlasy. On pracuje jako doktor, ale mě se moc nevěnuje a místo aby se se mnou bavil, chodil do hospody, ale jinak celý den ordinuje. Já mám proto radši mámu. Narodila jsem se 13. 12. a za pět měsíců mi bude sedmnáct.
Koneč!
Ale ani do té doby se nedožiju. Ležím v posteli, snažím se zhluboka dýchat, ale aspoň žu přemýšlet a psát. Bohužel jsem chytila nemoc, na které ještě nebyl vymyšlen lék, a doktor mi odhadnul aspoň týden života. Proto si tě píšu. Chci si před smrtí příst svůj život, prohlédnout si fotky rodiny, kamarádů a přátel. Je to smutné, že jediné, co můžu dělat, je čekat na smrt. Čekat, až si pro vás přijde a vezme na neznámé místo, mezi neznámé mrtvé lidi. Ale zase se smrtí vyléčím, ale zase ztratím mámu. A to mi nejvíc drtí srdce. Že neuvidím mámu. Nebudu v jejím pevném objetí. Nebudu muset poslouchat její kázání ohledně mých večírků a mého kluka, kterého nemá ráda, protože byl na ni drzý, když se mě zastával.
Máma.
Jen po ní se mi bude stýskat. Pardon, že budeš mít trochu rozmazané stránky. Nedokážu se se svou smrtí smířit. Má máma mě každou chvíli chodí kontrolovat a každou chvíli se mě ptá, zda necítím v pokoji smrt. Ona si totiž myslí, že když je někdo na pokraji smrti, začínají se mu dít zvláštní věci. Třeba vidí zemřelé, které k němu promlouvají. Já na tyto věci nevěřím, ale co jiného mám tedy dělat? Na té nemoci je nejhorší, že to vám úplně ohrnuly nohy, ruce se pohybují rychlostí hlemýždě, vaše reflexi zpomalí a svět se s vámi začne každou chvíli točit. A ta bolest v krku. Nedokážu nic polykat. Máma mi musí udělat kaši nebo čaj, protože nedokážu ani nic rozkousat. Pak vaše orgány přestanou úplně fungovat, celé tělo se vypne a nakonec máte víčka tak těžká, že nakonec zavřete oči a už se neprobudíte. Toto mi vyprávěl doktor.
Ne, táta to nebyl!
Byl to jeden velmi dobrý doktor, který mi pověděl, že se s takovými pacienty setkal a pověděl mi, co o příznacích této nemoci ví. Děsí mě toto všechno, s čím vším se musím potýkat. Je to pro mne prokletí
Někdo zaklepal na dveře. Určitě to bude máma. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupila blonďatá žena s velkou starostí v očích. Chvíli počkej.
20:30

Tak jsem zpátky.

Máma se mě zeptala, jak se cítím. Tak jsem jí odpověděla, že je to stále horší a horší.

A to je pravda! Když máte smrtelnou nemoc, je vám, jako by vás uvnitř něco žralo. A já vím velmi dobře proč.

Smrt si bere po kousíčkách mou duši.

Máma mi nalila do skleničky vodu a dala mi tabletu proti bolesti, i když dobře víme, že to nepomůže. Už je pozdě večer, měla bych jít spát. Snad to zítra přežiju.

Dobrou noc, Eduarde.