Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Deník mladé mrtvolky

14. srpna 2012 v 18:25 | Amy Sanilová |  Novinky

Středa 27. 9. 19:45
Milý Eduarde (nelíbí se mi tě oslovovat Milý deníčku, tak ti budu říkat Eduard)
Jmenuji se Izraela. Izraela Idisovská, ale všichni mi říkají Izzi. Je mi šestnáct let a žiju se svým tátou a mámou v rodinném domě s malou zahradou. Moje máma pracuje v jedné stavební firmě. Je hodná, milá a hezká blondýnka. To já jsem zdědila po otci své červenočerné vlasy. On pracuje jako doktor, ale mě se moc nevěnuje a místo aby se se mnou bavil, chodil do hospody, ale jinak celý den ordinuje. Já mám proto radši mámu. Narodila jsem se 13. 12. a za pět měsíců mi bude sedmnáct.
Koneč!
Ale ani do té doby se nedožiju. Ležím v posteli, snažím se zhluboka dýchat, ale aspoň žu přemýšlet a psát. Bohužel jsem chytila nemoc, na které ještě nebyl vymyšlen lék, a doktor mi odhadnul aspoň týden života. Proto si tě píšu. Chci si před smrtí příst svůj život, prohlédnout si fotky rodiny, kamarádů a přátel. Je to smutné, že jediné, co můžu dělat, je čekat na smrt. Čekat, až si pro vás přijde a vezme na neznámé místo, mezi neznámé mrtvé lidi. Ale zase se smrtí vyléčím, ale zase ztratím mámu. A to mi nejvíc drtí srdce. Že neuvidím mámu. Nebudu v jejím pevném objetí. Nebudu muset poslouchat její kázání ohledně mých večírků a mého kluka, kterého nemá ráda, protože byl na ni drzý, když se mě zastával.
Máma.
Jen po ní se mi bude stýskat. Pardon, že budeš mít trochu rozmazané stránky. Nedokážu se se svou smrtí smířit. Má máma mě každou chvíli chodí kontrolovat a každou chvíli se mě ptá, zda necítím v pokoji smrt. Ona si totiž myslí, že když je někdo na pokraji smrti, začínají se mu dít zvláštní věci. Třeba vidí zemřelé, které k němu promlouvají. Já na tyto věci nevěřím, ale co jiného mám tedy dělat? Na té nemoci je nejhorší, že to vám úplně ohrnuly nohy, ruce se pohybují rychlostí hlemýždě, vaše reflexi zpomalí a svět se s vámi začne každou chvíli točit. A ta bolest v krku. Nedokážu nic polykat. Máma mi musí udělat kaši nebo čaj, protože nedokážu ani nic rozkousat. Pak vaše orgány přestanou úplně fungovat, celé tělo se vypne a nakonec máte víčka tak těžká, že nakonec zavřete oči a už se neprobudíte. Toto mi vyprávěl doktor.
Ne, táta to nebyl!
Byl to jeden velmi dobrý doktor, který mi pověděl, že se s takovými pacienty setkal a pověděl mi, co o příznacích této nemoci ví. Děsí mě toto všechno, s čím vším se musím potýkat. Je to pro mne prokletí
Někdo zaklepal na dveře. Určitě to bude máma. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupila blonďatá žena s velkou starostí v očích. Chvíli počkej.
20:30

Tak jsem zpátky.

Máma se mě zeptala, jak se cítím. Tak jsem jí odpověděla, že je to stále horší a horší.

A to je pravda! Když máte smrtelnou nemoc, je vám, jako by vás uvnitř něco žralo. A já vím velmi dobře proč.

Smrt si bere po kousíčkách mou duši.

Máma mi nalila do skleničky vodu a dala mi tabletu proti bolesti, i když dobře víme, že to nepomůže. Už je pozdě večer, měla bych jít spát. Snad to zítra přežiju.

Dobrou noc, Eduarde.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katarina Katarina | Web | 14. října 2012 v 17:57 | Reagovat

Abych se přiznala tak mi vyhrkly slzy do oči! Jinak moc hezký úvod!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama