Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

5. Kapitola 1/3

28. srpna 2012 v 10:51 | Amy Sanilová |  Děvče z ledu
5. Kapitola

Astra běžela po parkovišti. Nechtěla se zastavit. Nechtěla se dívat tátovi do očí. Ne, to nechtěla. Ale ze všeho nejvíce jí štvalo, že se to dozvěděla tak pozdě. Proč to před ní táta tajil tak dlouho? A navíc.

Ona a drak? To těžko. Ona být drakem nesměla ani ve snu. Už jen ta představa jí děsila.

Zastavila se, opřela si ruce o kolena a snažila se popadnout dech. Přitom jí létalo hlavou: Proč ona a proč právě drak? To na tom nejvíce nepochopila.

Siena. To jméno bylo v její hlavě. Musela myslet na fotografii, kterou nechala napospas dvojčatům ve škole. Pak se pro ni musí vrátit. Ne protože chtěla, musela se pro ni vrátit. Vždyť fotografie jsou jediné, co Astře po ní ještě zbylo. A zrovna k tamté měla velký citový vztah. Udělala by cokoliv na světě, jen aby tu fotku dostala zpátky. Jen ta fotka může rozhodnout, jak Astra bude pokračovat. Zahodí svůj talent a výjimečnost? Anebo příjme své poslání draka?

Ale Astra má být drak? Této větě nerozuměla už vůbec. Jak má zasedat v nějaké radě a být jediný drak svého druhu? Hlavou se jí vířily myšlenky jako ve vodním víru. Občas si Astra myslela, že je na dně, ale teď, když je drak, si připadala ještě osamělejší. Připadala si jako na dně toho nejhlubšího místa v oceánu. Takhle přišla na svět a takhle zemřela její matka, která byla krásná, jako namalovaný obrázek Leonarda Da Vinciho. A to taky byla stvůra.

Astra si sedla na zem, nohy skrčila a na kolena si položila hlavu. Po chvilce ucítila něčí ruku na pravém rameni. Ani se nemusela ohlížet. Dobře věděla, že je to ruka jejího táty. Oba chvilku mlčeli. Astra nechtěla tátovi nic říct a pan Pilis nevěděl, jak jí něco říct. Poplácal jí po rameni.

"Jdeš?"

"A kam?" zeptala se mrzutě Astra a vzhlédla. Její táta se rozhlédl po celém parkovišti, aby měl jistotu, že je nikdo neuvidí ani neuslyší.

"Pojď," vybídl jí skoro neslyšně a pomohl Astře vstát. Ještě jednou se rozhlédl a proměnil se.

Před Astrou stál během mrknutím oka třímetrový červený drak. Hlava draka vypadala jako šipka. Dým se valil z nozder, které ležely po stranách hlavy. Tam to nejužší. Oči byly větší než lidské, šedé barvy, zakryté velkými rudými vrásky. Na temeni hlavy rostly velké a mohutné rohy. Šedé jako oči a dlouhé asi dvacet centimetrů, odhadovala Astra. Bylo jich pět. Dva rohy rostly nad očima, jeden byl výš a nad ním, mezi hlavou a krkem rostly další dva. Krk draka nebyl, ale silný. Za krkem se rýsovalo mohutné a silně tělo, které pokrývalo šupiny rudé barvy. Přední a zadní končetiny zakončily dlouhé ohnuté drápy. Drak mohl lézt po čtyřech i po dvou. Nebyl tlustý, takže mohl v pořádku a lehce vzlétnout. Křídla ležela skrčená na drakově těle, ale jakmile je roztáhl, mohla Astra spatřit křídla, které měly v rozpětí asi čtyři metry. Křídla se rozdělovala na dvě části. A obě se spojovaly velkým ostrým drápem. Drakovi šedé oči pohlédly na Astru.

Ona radši o krok ustoupila.

"Pojď, nasedni si na mě," vybídl jí drak. Astra se nejdřív bála se na draka vůbec podívat. Sebrala odvahu, přiblížila se k drakovi a jemně se dotkla jeho kůže. Z dálky vypadala, že je hrubá, silná a drsná, ale když se jí Astra dotkla, pocítila hladkou a jemnou kůži. Příjemná jako srst, ale s šupinami. Opřela se nohou o spodní stranu drakových zad a vyhoupla se na jeho hřbet lehkým způsobem, jako by nasedala na koně. Astra zavřela oči a roztáhla paže do stran, jakoby chtěla vzlétnout. Když se nic nedělo, otevřela oči. Všimla si, že drakovi oči se dívají přímo do těch její. Přiblížila se k dračí hlavě a v těch jeho očích poznala mírumilovný pohled pana Pilise.

Kývl na ni.

Rozpřáhl křídla a mrštil s nimi nahoru a dolů. Hned po prvním mávnutí se tělo odlepilo od země. Drak letěl čím dál výš až za chvilku Astra i se svým tátou vletěly do mraku. Astra pevně svírala tělo velkého zvířete, které bylo znakem krutosti a odvahy. Ale ani jedno z nich Astra neměla. Žádná odvaha, krutost nebo odhodlání.

"Je to úžasné," vydechla a rukou se dotkla jednoho mraku. Který náhodně plul kolem. Drak prolétl velkým mrakem před nimi a Astře se ocitl pohled na jejich dům. Rudý drak přistál a změnil se stejným způsobem v pana Pilise.

Odemkl dveře a oba vešli do haly. Astřinín táta zamířil do obýváku a lehl si na tmavě modrou pohovku. Astra se vydala nahoru po schodech, které stály uprostřed haly. Vyšla nahoru a zahnula doprava. Otevřela dveře svého pokoje a rozhlédla se po něm. Po její levé straně stála velká poschoďová postel. Nahoře spávala ona a dole Rok, když chtěl jít spát. Jinak mít pokoj na druhé straně horního patra.

Vedle postele byla skříň, kam si Astra ukládala své oblečení. Naproti Astry se tyčilo okno, kde se přes závěsy snažilo dostat slunce. Pod oknem se opíral na čtyřech nohách její bílý stůl.

Po Astřiné pravé ruce visely její obrázky. Přiblížila se k nim a prohlížela si je. Většinou to byly obrázky s přírodní krajinou, portréty jejího táty a různé vizáže. Ale uprostřed této krásy visel jeden obrázek, který byl jiný než ostatní. Astra si vzpomněla na dobu, kdy ho malovala.

Bylo jí pět let - možná i míň - probudila se uprostřed noci. Vyděšená, zpocená a vystrašená. Běžela do ložnice svého táty, ale on tam neležel. Byla vyděšená k smrti. Běžela celá zpocená ven z bytu a tam to spatřila. Velkého rudého draka, který bojuje s dvěma sněžnými monstry. Jakmile otevřela dveře, překvapeně se na ni všichni tři podívali a ona si všimla, jakým přátelským pohledem se na ni drak díval. Pak se vzbudila v tátově náruči. Její táta jí hladil po hlavě a tvrdil, že jsem měla jenom nějaký zlý sen.

Teď už ale Astra věděla, že to nebyl sen, ale skutečnost. Teď už věděla, že to, co nakreslila, je ve skutečnosti její táta v dračí podobě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tento článek?

Ano, je skvělí 32.2% (47)
Moc ne, něco tam chybí 21.2% (31)
Tak napůl 21.9% (32)
Vůbec! Je strašný 24.7% (36)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama