Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Říjen 2012

6. Kapitola

29. října 2012 v 6:40 | Amy Sanilová |  Děvče z ledu
6. Kapitola

Každé ráno… Každé ráno se probuď jako člověk s úsměvem na rtech, zadrnčel budík a Astra měla pocit, že má na víčkách olova. Uslyšela začátek písničky a poslepu našla rukou mobil a budík vypnula. Ale nevstala.
Jenom se otočila na druhou stranu. Dlouho jí to ale nevydrželo. Otevřela těžké oči, unaveně zívla a protáhla se. Odkryla přikrývku, slezla z postele a šla do koupelny, která stála hned vedle jejího pokoje.
Rozsvítila a rukou si zakryla oči před ostrým světlem. Chvilku tak zůstala, dokud si oči nezvykly na světlo. Odtáhla ruku a šla k umyvadlu.
Když se podívala do zrcadla, vyděšeně uskočila.
Ze zrcadla se na ni dívala dívka s rozcuchanými vlasy do stran a pramínky před obličejem. Měla bledou pleť ba až dokonce bílou jako sníh. Nejvíc jí ale vyděsilo to, co měla na obličeji.
Před očima měla něco jako pásku. Bílou a modrou, vystouplou a tlustou vrstvu ledu, která překrývala oční víčka i řasy.
Vypadala děsivě.
Přejela si prsty po ledové pásce a ucítila chlad, který z ní vycházel. Chtěla si jít vyčistit zuby, ale nedokázala z ledové pásky odtrhnout oči. Je zázrak, že vůbec dokázala otevřít oči. Takhle přece nemůže jít do školy! Vždyť jí ta páska přes oči zakrývá celou půlku obličeje. Možná, že když zavolá svému tátovi… Ne, řekla si, že ještě chvilku počká.
Vyčistila si zuby, učesala se a dalších deset minut se dívala do zrcadla. Kulila oči na svůj odraz. Zavře pravé oko a levým sleduje odraz, jak taky zavřel oko a začne studovat svá oční víčka. Pravé otevře a levé zavře. Udělá to několikrát za sebou.
Dělala by to asi další půlhodinu, kdyby jí nevystrašil zvuk.
Někdo je v domě! Astra vyděšeně nahlédla na chodbu. Jen jedny dveře byly otevřené dokořán.
A zrovna ty od ložnice.
Astra udělá krok z koupelny a najednou ucítí něčí ruku na rameni. Hystericky vykřikla, odmrštila ruku ze svého ramena a spadla na zem tváří ke koberci.
"Co to děláš?" zeptala se jí postava.
Astra už podle stisku ruky věděla, že je to táta. Otočila se k němu a sledovala jeho překvapený výraz ve tváři.
"No. Vypadá to, že ty jsi mě překvapila víc, než já tebe," řekne a podá jí ruku. Astra ruku příjme, její pomocí se postaví a pan Pilis přejede prstem po ledové mazce. "Koukám. Vidím. Pěkně se umíš zřídit."
Astra zavrtěla hlavou. "To ne já… Teda… nedělala jsem nic, co by to mohlo způsobit. Ale rozhodně s tímhle nemůžu do školy."
"Taky tě tam nikdo nenutí," zasmál se.
Astra nechápavě zvedla obočí, ale nedokázala to udělat jako minule, kvůli té mazce. "Jak jako, že mě tam nikdo nenutí? To dneska do školy nemusím."
Pan Pilis přikývl. "Přeci tě nebudu posílat do školy v takovém stavu. A ještě k tomu, když jsi předstírala nemoc."
"Nepředstírala!" vyjela na chvilku Astra. "Vrazila jsem do lavice a vyrazila si dech!"
Pan Pilis se potichu uculí.
"Čemu se zase směje?!" řekla naštvaně Astra, dala si ruce v bok, ale pak se už pomalu uklidňovala. "A když teda do školy nemusím, co budeme dělat?" zeptala se už hlasem malé a poslušné holčičky.
Pan Pilis se na chvilku zamyslel a pravil: "Roka odvedu do školy a tebe buďto naučím používat schopnosti, nebo se už rovnou můžeme vydat k Radě, která sídlí na Dračím ostrově," řekl a podíval se někam za Astru
"A kde je ten Dračí ostrov?" zeptala se a otočila, aby viděla, kam se její táta dívá.
"Dračí ostrov je v jedné obrovské zemi, ale to bys nejdřív musela vidět."
Astra si promnula oko a sfoukla sníh z ruky. "A co bychom na tom ostrově dělali?" zeptala se a otočila ke dveřím, které vedly do pokoje Roka.
"No…," zamyslí se. "Rada by udělala hostinu na tvoji počest a asi by tě velmi ráda vyzkoušela."
"Z čeho?!" skoro zakřičela překvapeně Astra a trhla sebou tak prudce, až se její neupravené a rozcuchané vlasy otočily o 360° dokola její hlavy a chvíli tvořily nádherný kruh vlasů.
"Z čeho?" napodobil Pan Pilis hlas své dcery. "Z čeho by tě tak asi mohli zkoušet, když jsi drak?"
"Aha," uklidnila se a dala zapravdu svému tátovi. Absolutně ale nechtěla být někde s draky, být zkoušená, anebo je jenom poznat. Astra prostě není společenský typ člověka, který se mohl kamkoliv nastěhovat a začít se seznamovat. Ale nechtěla dál tátovi přivádět nové starosti. Bude tam dělat to, co vždycky. Držet se taťky, být po celou dobu zamlklá a pozorovat ostatní dívky se bavit mezi sebou o obyčejných věcech. "A nešlo by to jinak?" zeptala se a pan Pilis se na ni překvapeným pohledem podíval.
"Vždyť jsem ti říkal, že buďto můžeš do školy, anebo bych tě ještě před tím mohl něco naučit."
"Tak bych radši vzala to druhé."
"To jsem taky čekal. Ale nechtěla bys radši odjet se mnou na Dračí ostrov, aspoň se podívat, jak to tam chodí?"
Astra zavrtěla hlavou. "Jen co tam přijdu, okamžitě budou po mě chtít, abych jim ukázala, co umím."
"Jak tě tohle mohlo napadnout?"
"Jednoduše. To samé je i veš kole."
Pan Pilis se usmál a zavrtěl hlavou. "Jasně. Tak ale už se přichystej."
Astra se otočila a chtěla jít do svého pokoje, ale zastavila se a otočila zpět na pana Pilise. "A kam vlastně půjdeme trénovat?" zeptala se, vrátila se do koupelny, vyšla z ní s hřebenem v ruce a začala si česat vlasy.
"No. Řek bych, že nejlepší by bylo si to vyzkoušet přímo tam."
Astra zastavila hřeben. "Ty mě tam vážně chceš dostat, že?"
"Jen klid, nebude to tak hrozné jak si myslíš."
"No dobrá," řekla a začala si dál rozčesávat vlasy z boku. "Tak já tam půjdu, ale mám ještě jeden dotaz."
Pan Pilis si promnul kořen nosu, podíval se na zem a pak pátky na dceru. "Jaký?"
Astra se přestala česat, chovala hřeben do koupelny a vrátila se na chodbu před pana Pilise. "Co přesně znamená ta ledová páska přes oči?"
Pan pilis se pásky dotknul bříšky prstů a přejel jím celou šířku Astřiné tváře. Přestal s tím na konci, vrátil ruku podél těla a řekl: "Znamená to dvě věci. Buďto je to znak, že jsou tvé schopnosti již plně vyvinuté, anebo jsi už tak stará, že se tvůj led rozléhá po celém těle."
Astra se usmála. "Radši bych vzala tu druhou možnost," přikývla.

12. Kapitola

22. října 2012 v 17:59 | Amy Sanilová |  Vampire High School
12. Kapitola

"Kam to vlastně jdeme?" zeptala jsem se Gora, když jsme vycházeli z areálu školy.
Drakí zakoulí očima a udělá grimasu, jako by říkala: "To je ale blb. Ona nic nepochopí."
"Jdeme na oslavu dvojčat."
"Li a La?" zeptala jsem se a pohlédla na krásnou Gorovu tvář.
Usmál se. "Ne. Jsou to Zu a Ze."
"Aha, promiň. Jsou matoucí."
"To bych řekl."
"A co na té oslavě budou chtít dvojčata dělat?"
"Nějaký závody. Prý se všichni promění ve vlky a budou otravovat vlkodlaky z lesů a lidí z měst. Teda, aspoň jsem to slyšel," prohodil Gor a poškrábal se na zátylku.
"Ale abychom se mohli proměnit na jiné zvíře než netopýry, museli bychom mít Síly. A tu dostaneme jen z lidské krve."
"Pálí ti to," prohodila sarkasticky Drakí. "Nejdřív poletíme do města, zabijeme pár lidí a už se ten mejdan může rozjet."
"A to musí všichni?" zeptala jsem se trochu nešťastně.
"Všichni," přikývl Gor a výrazně si zkřížil ruce na prsou.
"Copak, Urno? Bojíš se snad lidí?" zeptala se podezíravě Drakí a na tváři se jí rozjasnil šibalský úsměv.
Zkřížím ruce na prsou jako Gor a odfrknu si. Na toto bych totiž odpovědět nedokázala.
Dorazíme k velkému tunelu, který by nás mohl dovést nahoru na pevninu. Proletíme skrz něj jako netopýři a ocitneme se v nějakém hlubokém a temném lese.
Gor i Drakí znají přesný směr k té párty. To já ne.
Podívám se na oblohu a hledám měsíc. Je na západě, ale dalo se odhadnout, že je úplněk. Děsivá noc pro vlkodlaky. A my je ještě teďka budeme muset otravovat. To mi moc neladí a nelíbí se mi to.
Doletíme na louku, kde už jen tak tam visela ve vzduchu diskokoule a na skleněném podlaží tančili upíři a upírky. Vedle je bedna, na které leží disky a cédéčka i s DJ. Hudba hraje hlasitě, až mi trhá uši. Přistaneme vedle parketu a proměníme se v upíry. Rozhlédnu se pořádně po celé louce.
Zu a Ze stojí uprostřed a krouží svými boky i zadečky, že to musí brát všem upírům dech. Dvojčata si nás tří všimnou a vyjdou nám naproti.
"Ale. Kdopak nám to tu konečně dorazil. Bratránek Góďa,"přivítá nás jedna z nich a zavěsí se na Gora. "Divoká a nespoutaná Drakí," pokračovala a plácla si s ní. "A Urna," řekla už sice né moc nadšeně a jenom na mě kývla.
To není vůči mně fér.
Bratránek Góďa…
Divoká a nespoutaná Drakí…
A Urna.
Oni mají něco před tím a já mám jenom negativní "Urna".
Ta holka, co přišla na večírek ve dne, aniž by byla pozvaná.
Jak urážlivé.
To druhé dvojče se otočí a jde k DJ, vezme si od něj mikrofon, utiší hudbu a promluví: "Tak. Vidím, že jste tu už všichni, takže to můžeme rozbalit! Tato oslava je jako ukončení prázdni! Proto já se sestrou chceme si to pořádně užít. Takže. Jako uvítání pro nějaké adrenalinové pokušení, bude má sestra vás obcházet s pytlem, do kterého dáte vaše šperky, které vás mají chránit před sluncem Lapis lazuli."
Jedna z dvojčat došla s pytlem i k nám. Drakí vytrhla řetízek ze svého krku a hodila ho do pytle. Gor si sundal náušnici a hodil jí tam taky. Já se ohnu a odepnula si řetízek na noze a vhodím ho tam.
Řetízek je malý a má asi čtyři přívěšky. Červené srdce, červenou sponku do vlasů, růžový čtvereček a rudý trojúhelník. Všechno to je menší než malíček a každý z nich ochraňuje před slunkem. Vím, že když vysvitne za hodinu slunce, může několik upírů zahynout.
Ale co můžu dělat? Říct to nahlas?
Ne, to by nešlo. Na této párty nebyli všichni ze třídy. Popravdě to bylo jen pár známých upírů. A já mezi nimi jako nejmladší upír v dějinách.
To je trapný!
No, nemusí to někdo vědět.
Z myšlenek mě vytrhne hlas ozývající se z repráků.
"Tak jo! Začneme naší párty vyprávěním nejhorších okamžiků dneška. Já začnu. Sere mě ten upír, který hodil po učitelce při obědě krysou. Sere mě, že musím jíst zeleninu. Kdo je se mnou?" zeptala se Zu a zvedla ruku nad hlavu.
Po ní se přidali všichni upíři! Gor i Drakí. Abych nebyla podezřelá, zvedla jsem ruku taky, i když jsem to byla já, kdo to udělal.
No nic.
První část z párty jsem přežila. Každý řekl svůj názor a nejčastěji souhlasili se Zu. Aspoň jsme se mohli hnout dál. Další bylo na řadě vysávání krve z lidí.
To bude hrůza!
Zu a Ze jdou v čele celé skupiny, zatímco já, Gor a Drakí v těsném za nimi.
Před jednou malou vesnicí se dvojčata zastavila.
"Tady se rozdělíme. Postačí na každého upíra pět lidí. Smíte zabíjet, nesmíte je nechat žít, oukej?"
To bude katastrofa!!!

1. VÝROČÍ

22. října 2012 v 6:32 | Amy Sanilová
Dneska je 22. října 2012 a dnes se slaví výročí.
Výročí mé knížky Odhalení Mořské Panny!
Ano, dnes je to už rok, co jsme začala tuto knířku psát a dnes má 92 stran.
Jsem zvědavá, kolik stran bude mít na 2. výročí.
:-D

Výstava - Barbie - domy, paláce

21. října 2012 v 20:03 | Amy Sanilová |  Výstava - Barbie
A máme tady poslední a nejlepší část z výstavy Barbie.
Domy, vybavení a pro princezny paláce.
Menší skok zpátky ke svatbě.
rovnou celý palác
Jsou krapet rozmazané.
A teď ty nejmodernější inteliéry.
Tramtadadá...
A počkejte si na příště. Přístě to bude spíš pro kluky.

15. Kapitola - Skladiště 2/2

21. října 2012 v 19:54 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci

Letěli ke žlutým dveřím, kterými se Anna dostala do téhle školy.
Postavili Roye na můstek z oceli, přistáli za ním a sedli si každý na druhou stranu a úlevou si vydechli. Kolem prolétla dvě děvčata, která Royovi padla do oka. Pyšně vytáhl křídla a nadmul se pýchou. Děvčata se ale lekla jeho křídel a rychle letěla do svých tříd. Aňa se postavila za Roye, chytla ho za rameno a pošeptala mu do ucha:
"Bylo by rozumnější, kdybys ta křídla schoval. Všechny tu děsíš."
Roy se podíval na zem, zklamaně přikývl a schoval křídla přes kůži a maso do těla. "Už dlouho jsem nebyl venku. Absolutně nic se tu nezměnilo," pronesl a rozhlédl se po celé škole od vrchu dolů.
"Neměli bychom zavolat doktorovi?" zeptal se Antonio za Anninými zády.
Přitočila se k němu a chvilku začala přemýšlet. Musela mu ale dát za pravdu. Roy by doopravdy měl zajít k doktorovi. "Běž se zeptat učitelů, jestli tu někde není doktor," poslala ho.
"Co? Jak k doktorovi? Mě je fajn," bránil se Roy.
Ale Anna už rozhodla. "Tobě je možná fajn, ale tvým křídlům ne."
Roy chápavě přikývl.
Antonio se odrazil z můstku a skočil šipku dolů. Během cesty do tmy mu vylezla křídla, roztáhl je do šířky a změnil směr - jedenácté patro, růžové dveře.
Anna se sedla na kraj můstku, nohy nechala viset dolů, kam se taky dívala. Když mezi nimi bylo až moc dlouhé a trapné ticho, zeptala se: "Co si po celou dobu dole dělal?"
"Nic. Seděl jsem a hleděl do tmy," odpověděl jí Roy a sedl si vedle ní.
"Můj kamarád říkal, že andělé nepotřebují spát, dokud se nenabijí energií ze slunce. Jak si to dělal ty?"
"A ty si myslíš, že jsem nespal? Každý si rád zdřímne na pár hodin denně. A který že to byl kamarád?" zeptal se Roy a ukázal k růžovým dveřím.
"Antonio můj kamarád není. On mě vlastně po celou dobu co tu jsem ignoroval."
"Tak kdo teda?"
"Můj kamarád ještě z pozemského života. On mi říkal, že umřel před dvěmi lety. Jmenuje se Matt."
"A ty a Matt jste jaký rod andělů?" dál vyslýchal Roy.
"Oba jsme Ochranní andělé."
"Ochranní?" podivil se a podíval se do jejích očí.
"Proč se tomu všichni tak divní?" naštvala se trochu Anna a pohlédla dolů. Všimla si ale, že Roy si nervózně pohrává s prsty.
"Tak proto se mi nespustila past."
"Jaká past?"
"Ty provazy, kterým byl ten anděl spoután, byla moje past. Každý anděl, který se postaví na podlahu, bude kouzlem svázán silnými provazy. Teď už mi to dává smysl."
Antonio vylezl ze dveří a letěl k Anně a Royovi.
"Zjistil jsi něco?" vyzvídala Anna a postavila se.
Antonio přistál a schoval křídla. "Když vyjdeme těmi dveřmi, dostaneme se do haly, kde by mohla být První pomoc," řekl a ukázal na žluté dveře vedle nich.
Roy vstal a všichni vstoupili do dveří. Na druhé straně byla opět ta veliká hala, kde se konalo zápisné.
"Dobře. A kde je?" zeptala se Anna, zavřela dveře za Royem a otočila se k Antoniovi.
"Copak je za problém?"
Anna, Roy a Antonio se otočili za hlasem. Za nimi vedle žlutých dveří stála paní s dlouhými hnědými vlasy sčesané do francouzského copu.
"Hledáme První pomoc," odpověděla ženě Anna a ukázala na Roye.
Roy poslušně vytáhl křídla.
"Ježíšku na křížku. To je tragédie. Pojďte sem. Jsem doktorka Tusková. Pojďte. Pojďte prosím do mé ordinace. Na kloučka se podíváme, a když tak ho zítra můžete navštívit," řekla doktorka, přiblížila se k Royovi, dala mu ruku za záda a potlačovala je někam doprostřed haly.
Co je to pro Boha za ženskou?, pomyslela si Anna, když je táhla někam před sebou.
"Jsem Francouzska. Takže prosím o trochu úcty," dodala ještě doktorka a odváděla je ke dveřím. Jen tak tam stály dveře vylomené z pantů. Samy stály.
Doktorka s Royem se vecpala dopředu před Annu a Antonia, zaklepala na dveře, které se samy otevřely, vstoupila do nich a zavřela zase za sebou. Anna ještě stihla zahlédnout nemocniční lůžka a špinavou bílou barvu omítky.
Nikdy neměla ráda nemocnice, doktorky anebo injekce. A co už vůbec neměla ráda, byla krev a hrozný puch, který z nemocnice jde vždycky cítit. Když se dveře zavřely, otočil se Antonio k Anně za sebou.
"Tak a co teď?"
Anna jen pokrčila rameny. "Nic. Vrátíme se o školy a budeme se dále učit."
"Ach jo!"
"Žádné 'ach jo' nedělej. I když mě škola nebaví, andělský svět a jeho pravidla jsou ale docela zajímavé."
"Tak pojďme. Jsem zvědavej, jakou hodinu zrovna máme."

15. Kapitola - Skladiště 1/2

20. října 2012 v 18:01 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci
15 Kapitola
Skladiště
Aňa neviděla dno.
V černé tmě neviděla ani špičku svého nosu. Neviděla, kam letí. Ani jak daleko bude podlaha.
Po chvilce bezvýsledného hledání Aňa bezpečně přistála na linoleu. Náhle se jí svatozář nad hlavou rozsvítila. Svítila jako žárovka, ale i tak toho Anna moc neviděla.
Sáhla si na náhrdelník s andělskými křídly spojeny malou a železnou svatozáří.
"Au," zakřičela a podívala se na něj. I on svítil a silně žhnul. Vydávala velmi silnou záři, která pomáhala Aně vidět před sebe. Všude bylo mrtvo. Okolo Ani se na zemi válely pohozené knihy, papíry, odpadky a dokonce se tu povalovala točící židle. Vypadá to tady jako u nás ve sklepě. Taky je tu takový nepořádek.
Všechny věci, co okolo ní leží, spadly někomu a ten dotyčný neměl odvahu sem letět.
Anna si dodala odvahu, šla pomalu kolem rozházených věcí a nad každým předmětem se ohlédla, aby jí nic neuniklo. Znenadání se mezi knihami něco zalesklo.
Anna zpozorněla a, ohnula se k tomu a vyndala to. Klekla si ke knihám.
To, co držela v rukou, byl náhrdelník. Stejný, jako má Aňa na krku.
Anna si na svůj řetízek sáhla. Proč ten řetízek nesvítí? Náhrdelník s křídly spojeny svatozáří, co držela Anna v rukou, nesvítil. Vypadal, jako by se každou chvíli mohl rozpadnout v prach. Čí asi je? A kde je Antonio? To ho mám jako tady najít? Anna si připadala bezmocná. Netušila, co tu bude a ani čemu bude čelit.
Najednou kolem Ani něco zacupitalo.
Anna sebou vyděšeně trhla. Co to bylo? Možná jen krysa.
Ale pak uslyšela zvuk, který jí vyděsil mnohem více. Znělo to, jako by někdo chtěl mluvit, ale byl svázaný roubíkem. Antonio!
Pozorovala tmu a plně se soustředila.
Byla k smrti vyděšená a chtěla to mít rychle za sebou.
"Ale, ale!!" zařval někdo ze tmy.
Anna sebou vyděšeně trhla. Rozhlédla se okolo a snažila se zjistit, z které strany hlas přichází.
"Malá a vyděšená dívenka. Tu jsem tu už dlouho neviděl. Chceš se přidat ke svému?!" zaburácel hlas a pár metrů od ní se rozsvítilo. Pod světlem ležel svázaný Antonio a vyděšeně sebou cukal.
Aňa k němu rychle přiběhla. Klekla si k němu a snažila se provazy rozvázat. Ale jako první mu sundala roubík z pusy. Antonio lapal po dechu a stihl Aně pošeptat:
"Utíkej pryč! Prosím!"
"Nemůžu tě tu nechat."
Opět se ozval hlas: "Ty provazy jen tak nerozvážeš. První den ve škole se pro tebe může stát osudným."
Anna sebrala odvahu a postavila se. "Tak se už konečně ukaž! A co od nás chceš?!"
Nic se nedělo, pak ale Anna uslyšela kroky. Něco nebo někdo se k nim přibližoval.
Ze tmy se vynořil kluk. Měl mastné vlasy, zvláštní oblečení, bosé nohy a kostěné perutě křídel.
Aňa z těch jeho křídel nemohla spustit oči.
Děsily jí.
Křídla byly jen kosti. Základní stabilita křídel byly jenom kosti. Bez masa či krve. Hubené a opelichané a na nich jenom pár pírek, které každou chvíli odpadávaly.
Kluk si všiml, na co se Anna dívá. "Tak takhle jsem dopadl! Copak?! Je ti to divné mít taková křídla? No jasně! Ty jsi zvyklá na vůni a krásu svých křídel."
Aňa se vzchopila. "Ale co s tím mám dělat já? Copak já můžu za to, že jsi takhle skončil?!" Hlas se jí pomalu zklidňoval. "Co se ti stalo?"
Kluk se na chvíli zamyslel, ale podle očí Anna usoudila, že o tom mluvit nebude.
"Dobře. Jmenuji se Roy a býval jsem Zástupcoví anděl. Bojoval jsem za dobro!"
Anna byla překvapená rekcí toho anděla.
"Bylo to před dvěma tisíci lety," pokračoval anděl. "Nastoupil jsem do téhle školy. Taky jsem poslouchal báchorky o tmě. Ale když jsem se předkláněl, někdo do mě strčil. Padal jsem dolů do tmy a přitom jsem vrazil do zdi tak nešikovně, že jsem si zlomil křídlo.
Jak jsem dopadl na zem, nemohl jsem už vzlétnout. Moje pírka začala odpadávat, až jsem se stal Opelichaným andělem. Pak jsem ale přišel na způsob, jak se dostat ven. Všichni andělé mají na krku přívěšek, který jim ukazuje a čerpá energii do celého těla.
Jako ten tvůj. Září čistou energií a blahem.
Pak mi to došlo. Můj přívěšek se během těch let postupně měnil v prach. Přišel jsem na způsob, jak se zachráním.
A vždy, když sem přiletěl nějaký odvážlivec, sebral jsem si jeho energii. Za každý řetízek s energií dostanu jednu řadu křídel."
Anna z jeho slov byla vyděšená. V ruce stále svírala cizí náhrdelník. Dala ho nenápadně za sebe a hodila ho Antoniovi. On ho chytil do zubů a snažil se osvobodit z provazů.
Roy pokračoval: "Neustále čekám na další energii, abych už konečně mohl být svobodný."
"Ale proč to děláš? Jsi na straně dobra. A kde jsou ti andělé, kterými jsi celou dobu bral šperky?"
"Ty ses asi neučila, co se stane andělům, kteří na týden budou odděleni od své energie, co?"
"Promiň, ale ne."
"Třetí den se andělé přestanou hýbat, zkamení a budou mít potíže i mrknout okem. Po týdnu se začnou zmenšovat, a jak odbije půlnoc, zmizí a dostanou se do Víru smrti, kde budou jenom plout až do nekonečna."
To slovo Aně nahánělo hrůzu. Napřed je člověk, když zemře, je anděl, a když zemře anděl, co se stane pak?
"To nikdo neví, co se stane po smrti anděla. Je to jako být nesmrtelný. Někam zahučíš a máš potom problém."
Kruci! Já jsem zapomněla, že mi může číst myšlenky.
"To naštěstí ještě dokážu."
"Ale nemůže být jiná možnost, jak vylétnout?" zeptala se Anna a pohlédla nahoru, kde nebylo vidět ani žádná malá tečka světla.
"To netuším."
Anna ho neposlouchala a pokračovala: "Protože takovýmhle způsobem za tebe zaplatí stovky andělů." Když to řekla, začalo být jí Roye líto. Chtěla mu pomoct.
"A co jiného mám dělat?!!"
"Počkej. Mám plán, jak tě dostat nahoru."
"Vážně?" zeptal se sarkasticky Roy.
Anna měla už nutkání ho chytnout za krk a pořádně sním zatřást. Ale ovládla se, zhluboka nadechla a přikývla. "Jo. Mám plán. Ale budu potřebovat tvoji pomoc, Royi."
"Já myslel, že si děláš srandu. Nu dobrá. V čem?"
"Můžeš mi pomoct rozvázat ty provazy," řekla už uvolněně.
Roy luskl prsty a provazy na Antoniovi se jako hadi odplazily někam do tmy. Anna se k Antoniovi rozběhla a pomohla se mu postavit. Sundala mu řetízek ze zubů a připnula ho na Antoniův krk. Ten nerozzářil jasným světlem.
"Díky," kývl na Aňu Antonio a mile se usmál.
"Hele! A co já?!" ozval se za nimi Roy.
"Dobře. Mohla bych tě s Antoniem chytnout každý za jednu ruku a vytáhnout nahoru."
Roy s jejím řešením nevypadal zrovna nejšťastněji.
Antonio ho chytl za pravou ruku a Aňa za levou. Oba vzlétli a s námahou zvedli Roye ze země, který se snažil trochu pomoct, ale s jeho vypelichanými křídly to neměl jednoduché, proto radši svá křídla schoval.

Barbie - Modelky

10. října 2012 v 20:14 | Amy Sanilová |  Výstava - Barbie
Modelky
V plavkách.
Nejnovější modelky.
Tyto jsou nejhezčí.
Mají krásné šaty.
Růžová je žůžu, je to barva mužů.
Tipická penenka Barbie.
Ale soutěž o nejhezčí modelku a model vyhrála ta blonďatá panenka v krabici uprostřed, že ano?
Příští článek bude o svatbě, tak se těšte.

Barbie - Francouská móda... prostě móda a modelky

8. října 2012 v 18:17 | Amy Sanilová |  Výstava - Barbie
Tak jsem tu zas. A přináším vám to, co jsem slíbila. Francouskou módu.
Móda...
Black and White
Nádherné šaty.
Trochu i to připomíná Vánoce.
A protože modelek je hodně, budou zase příště...

Byla jsem v Paříži (Vítězný oblouk, Alexandrův most)

7. října 2012 v 17:21 | Amy Sanilová |  Mé fotocesty
Po Trokadéru jsme došli k Vítěznému Oblouku...
Ale museli jsme jít tunelem pod zemí přes celý kruháč, kde uprostřed stál.
prošli dva kilometry po nejznámější obchodní ulicí Šanzelité (shanzelize).
Byla to pěkná fuška, ale stejně jsme se nestihli podívat do žádného z něch značkových obcodů, protože průvodkyně doslova sprintovala po ulici. Bouhužel jsem nic z toho nnestihla vyfotit.
Pak jsme procházelyn kolem malého a velkého paláce.
Z jednoho paláce se stalo muzeum, ale o tom duhém - menším - nevím. Ale máme k tomu doboru historku. Babička tam nechala na schodech kabelku úpně se vším. Naštěstí jí to někdo včas stihl říct. No dobře, nebyla to moc dobrá historka, ale mám i horší.
Alexandrův most. Nejdelší most přes řeku Seinu.
A pohled na řeku.
Tak zase příště...

Barbie - princezny

7. října 2012 v 16:38 | Amy Sanilová |  Výstava - Barbie
Omlouvám se za menší zpoždění, ale už jsem zase zpátky a můžem pokračovat.
PRINCEZNY
Tyto mají nádherné šaty.
Těšte se na příští fotky. Bude francouská móda.