Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Listopad 2012

Sama je to nejhorší...

27. listopadu 2012 v 18:44 | Amy Sanilova |  Povídky
Samota je to jehorší, co nás může postihnout. Je to příšerný pocit.
Citíte se sama, bez přátel, bez pomoci z problémů.
Snažíte se na sebe upoutat pozornost, abyste vypadali aspoň trochu zajimavě a měli se o čem bavit.
Už jen, že jdete po shcodech nahoru do třídy a před vámi se vaše kamáradky baví, nebo že si vaše kamarádky hází přes třídu papírky se vzkazy, anebo je blbé, když se vás na něco zaptají a vy nedokážete odpovědět, protože nemáte ponětí, o čem si mezi sebou zabaví.

Cítíte se pak jako páté kolo u vozu. Jako ta, kterou každý jenom lituje.
Proto si najděte někoho, jenom jednoho, se kterým budete kdykoliv a kdekoliv.




NOVÝ BLOG S FACEBOOKEM

21. listopadu 2012 v 19:27 | Amy Sanilová
FACEBOOK
Na facebooku jsme se domluvily, že vytvoříme společný blog, na který dáme ty nejlepší články na různá témata, která si samy vymyslíme.
Jedna z nich jsem i já, Katherine, Moonoo atd.
Blog se jmenuje: fbspisovatelky.blog.cz
A od dneška se tam budou dávat naše společné a ty nejlepší povídky.
Doufám, že ho brzy navštívíte a poznáte.
A třeba i okomentujete.
Název nového blogu: fbspisovatelky.blog.cz
S podravem
Amy Sanilova :-P

Výstava - Barbie - auta

16. listopadu 2012 v 6:32 | Amy Sanilová |  Výstava - Barbie
A teď něco pro kluky.
Auta.
I panenky Barbie musí mít sporťáky, ale zrovna lamborghini.
Tááák. Ze všech úhlů.

Manga

15. listopadu 2012 v 15:06 | Amy Sanilová |  Obrázky

A moje profilová foka na facebooku:

3. Kapitola 2/2

13. listopadu 2012 v 19:25 | Amy Sanilová |  Novinky

Víš, jak jsem ti včera psala něco o tom, že mám pocit, že jsem někoho zklamala? Někoho zranila. Někoho ZABILA? Pamatuješ si to? Dobře.
Po tom, co ten chlápek odešel dveřmi z mého domova, zmocnil se mě ten pocit znovu. Ale mnohem silněji. Vařila se mi krev v žilách a myslela jsem si, že mi z toho praskne hlava.
A z toho jsem začala mít opět představy, jako že až rupne hlava, přistane mi na zem vedle, zatímco tělo bude pořád sedět na posteli, otočené k useknuté hlavě a já se dívala a poslouchala praskání švů a lebky. Pomalu se začala lebka rozpadat. Lámat i s kůží. Vlasy odpadávali, až jsem zůstala holohlavá. Lebka ale dál praskala, krev všude lítala po celém pokoji jako z vojenských děl. A to nejhorší. Sama jsem viděla, jak mi odpadla lebka s kůží, která představovala čelo. A potom jsem sledovala, jak mi jako nějaký sliz vytéká růžový mozek polepený krví. Sledovala jsem, jak mozek vytekl celý ven a s výrazným žblunknutím spadl na podlahu před mou hlavou…
Stop!! Nemám žaludek na to znovu myslet. Á á á, žaludek!
Dost! Nechci na nic z těchto nechutností jako biologie člověka myslet. Je to až moc nechutné.
Nevím, kde mě zrovna napadl takový blábol. Takový krvák. Ani nevím, jestli je něco takového vůbec možné. Že ti useknou hlavu a budeš ještě takhle dlouho žít, abys viděl svůj mozek vytékat ven. Teď, když nad tím uvažuju, přemýšlím, jestli se mnou by ten divný muž neudělal právě toto? Možné to je.
Ne, zavrtím hlavou, abych tu myšlenku odehnala, protože na něco takového by se moje máma dívat nemohla. Přemýšlím, co budu do oběda dělat. Jestli budu jíst?
Ne, díky. A ne proto, že mi to zase připomíná useknutou hlavu se slizkým mozkem, ale protože, že jsem zjistila včera, že už nemám chuťové buňky. Nemám chuť. Přišla jsem o jeden z dalších důležitých tělesných smyslů. Ale asi už vím, co budu odpoledne dělat.
Přemýšlet nad tím, kdo je ten chlápek, proč mu máma tolik věří a proč mám pocit, že jsem někoho zabila?
Na žádnou se nechci zeptat mámy, ale mám k tomu ještě pocit, že někdo z mé rodiny chybí. Jsem tu já, máma a táta. Nikoho jiného z rodiny nemám.
Dějí se tu zvláštní věci a dám krk za to, že zjistím všechno, co potřebuju.
Sakra! Krk dávám! Zas je tu ta představa.

Já vás varovala...



3. Kapitola 1/2

13. listopadu 2012 v 19:23 | Amy Sanilová |  Novinky
Deník mladé mrtvolky
3. Kapitola

Předem Vás varuju, že ti, kteří nemají žalůdek na krvavé scény, ať to nečtou.

No, vypadá to, že jste přeskočili první varování. Tak to zkusím znova.
POKUD MÁTE NOČNÍ MŮRY, NEČTĚTE TO DÁL!!
Vzdávám to. Tak fajn, ale ať potom nečtu rozzlobené kometnáře...





Čtvrtek 28. 9. 08:03
Nemůžu tomu uvěřit, Eduarde! Prostě nemůžu! Nejde to!
Dneska jsem vstala velmi brzo, asi před půl hodinou. Ale i tak.
Nemůžu uvěřit tomu, co jsem dneska po půlnoci slyšela. Ten zvláštní stín byl ve skutečnosti chlápek. Tajemný a záhadný. Neříkal mi nic. Jenom za mnou přišla máma a bez slov mi ho vzala z pokoje na chodbu. Ten zvláštní muž mě chystá zabít. To vím. Chce mě zabít v pátek po půlnoci, aby to bylo bezbolestné. Je to ale hodně děsivé. Mám zemřít, ale stejně mě chce máma zabít nějakým chlápkem.
Chápu ji. Nechce mě vidět umírat přímo před jejíma očima.
Ale zase mě nechá zabít nějakých divných chlápkem? Zdá se mi to nějak podezřelé. Jak dlouho třeba byl ten muž v mém pokoji? Jelikož nespím, slyším vše, co se jen šustne a zaručeně bych slyšela dveře, kdyby se otevřely anebo čtvrtý schod, který vrže při každém jemném krůčku. Takže už tu musel být hodně dlouho.
Ale pořád mi to nejde dohromady. Celý den ležím v posteli, musela bych ho vidět nebo slyšet. Tyto smysly mě ještě neopustily. Našla jsem ho v noci pod oknem…
To je ono!!! Proč mě to nenapadlo dřív? Už mi to dává smysl. A zase ne.
Mám pokoj ve druhém patře. Jak by teda sem mohl vylézt? Ano, okno bývá otevřené, ale dolů je to pořád pět metrů. Není možné, že by se sem mohl dostat oknem. Ale zase by se sem mohl dostat oknem. Ale zase by nemohl projít dveřmi. Moje máma ho včera v noci nečekala. Viděla jsem její výraz. Tvářila se překvapeně, protože ho tam viděla. I když se to překvapení snažila zabarvit otázkami jako: "Tak to vidíte…"
Což mě zase přináší k jedné a té samé otázce: Kdo to je?!
A k ní se váží podobné otázky:Co tu dělá?! Proč je tu?! Jak to, že mu máma tolik věří?! A co se mnou chce udělat?!
Tisíce otázek, ale žádná odpověď.

10. Kapitola - První problém na světě 3/3

11. listopadu 2012 v 18:50 | Amy Sanilová |  Odhalení mořské panny

Venku prší ještě víc než kdy jindy. Bohové se na nás hněvají.
Nejsem věřící, ale ta věta se mi krásně hodila.
Naštěstí není žádná mlha. Před hlavním vchodem školy je velká socha Jana Amose Komenského. Z tama vedou dvě cesty. Směrem dolů se jde na přístaviště a tam bydlím já i Nyka. A směrem nahoru vede cesta na autobusové nádraží. Tady někde jsem spadla do kaluže. "Teď kudy?"
"Tudy!" Ukáže Nyka směrem dolů.
Tak vyběhneme po chodníku dolů. Ale asi po pěti metrech nám zastoupí cestu dva úplně cizí muži.
Teď mi to došlo! Všichni muži jsou oblečení ve stejné uniformě a všichni mají na rameni potisk velkého A. Ten samý potisk, který jsem našla doma u rozbitého okna!
Ti dva muži nás odřízli od jedné cesty. Prudce se zastavíme a poběžíme na opačnou stranu - nahoru na autobusové nádraží. Proběhneme kolem školní sochy a já přeskočím kaluž.
Ohlédnu se. Za mnou a Nykou běží ta ženská na svých tenkých a vysokých odpadcích, jejich pět poskoků a i ti, kteří nám dole zkřížili cestu. Dobíháme po chodníku k uličce, kterou se dostaneme na autobusák.
Ale co budeme dělat na autobusák?
Školu už máme za sebou. Běžím stále kupředu a držím nyku za ruku. Zrovna běžíme kolem volného travnatého místa na kolotoče a další různé atrakce. Je tu jen trávník a tři stromy. Teď se tím ale nechci zabývat.
Nyka se asi nekoukala pod nohy a zakopla. Pustím mou ruku, rozplácne se na zem, rychle si ale sedne a chytne své zraněné koleno. Kleknu si k ní a dám pramínek vlasů za ucho.
"Nyky, nemusíš se mnou běhat. Toto je můj problém a ne tvůj. Utíkej domů."
"Ne," vydechne. "Jsme v tom společně. Vždycky jsme byly a vždy budem. Řekla jsem ti, že tě nezpustím z očí. A hlavně ne teď."
Takovou odvahu jsem u ní ještě nikdy neviděla. Nebudu jí bránit, spíš pomůžu na nohy. Jakmile už chceme vyběhnout, uslyším zas ten ženský hlas.
"Máte to marný, děvenky!"
Nyka asi nechápala, co tím žunká myslí, ale mě to docvaklo rychle. Rozhlédnu se okolo nás.
Jsme obklíčené!! Kamkoliv se podívám, uvidím muže v té samé uniformě jako vojáky těsně vedle sebe, tvoří kolem nás takový kruh. Žena na nás kouká s ďábelským úšklebkem.
Nyky vstane a rozhlédne se. Vyděsí se z toho pohledu, ale radši nic neříká.
Žena vystoupí z kruhu. "Je pěkné vidět vás takhle vystrašené."
"My nejsme vystrašené!" vykřiknu drze, ale žena si z toho nic nedělá.
"Tak hoši, svažte tu černovlásku!"
"Ale co s tou hnědovlasou s brýlemi?" zeptá se jeden ž jejích mužů.
"Tu? Tu tady klidně nechte," rozkáže a ukáže směrem k Nyce.
Pět cizích mužů se ke mně přiblíží a už mi jeden z nich chce svázat ruce provazy za záda. Ale já si toho rychle všimnu a pořádně ho uhodím pěstí. Ten muž se z toho ještě chvilku vzpamatovává. Když se začne blížit jinačí, nachystám se a začnu mu hrozit pěstí. Muž si mě sice nevšímá, ale cestu ke mně mu zastoupí Nyka.
"já svou kmošku neopustím!"
"Ty máš teda odvahu," zívne nudou žena. "Ale ty nás nezajímáš. Takže radši ustup."
"Nikdy!"
"No dobrá."
Tóny jejího hlasu se mi ani trochu nelíbí.
"Pánové, vytáhněte uspávací pušku."
"Nyky, zapomeň na mě a běž domů," pošeptám Nyky než bude pozdě.
Nyka ale jen zavrtí hlavou. Zhoupne se z jedné nohy na druhou a sevře ruce v pěst.
"No dobrá," vycení mezi zuby ženská. "Ty!" ukáže na jednoho z mužů.
"Já?"
"Ano ty! Uhoď tu drzou holku!"
Vyděšeně se na Nyku podívám. Ale vždyť má brýle. Může se pořezat!
Nestihnu ani mrknout okem a už vidím ležet Nyku na zemi.
On jí vážně uhodil!!
"Nyky!!" vykřiknu a přiběhnu k ní. Nyky leží daleko od chodníku v trávě a nehýbe se. Ale než k ní stihnu doběhnout, chytí mě kdosi za límec trika a škubne zpátky na chodník.
"Ty si pokoj nedáš, že?"
"Ne. Já se nehnu nikam bez Nyky!"
Ženská se na chvíli zamyslí. Jeden z mužů jí zatím přinese pušku, která se používá v zoo na uspávání zvířat. Ženská jí bojovně vezme do rukou a namíří na mě.
Rychle uhnu a svalím se na zem. Ženská ještě nevystřelila, ale namířila opět na mě. Rychle se postavím a už je zase puška namířena na mě. Ale nevšimla jsem si, co se stalo za mnou.
Zezadu mě jeden z mužů trefí do levého ramene. Kleknu si bolestně k zemi a chytnu si ho. Toho využije ženská.
Ještě než se stihnu postavit, vystřelí. Nemám sílu uhnout. Ten chlápek mi asi rozdrtil klíční kost, protože ještě moc bolí. Ale stejně na co uhýbat, sama říkala, že jsou v tom uspávací náboje. Co se stalo dál, nedokážu si toho moc představit, protože to proběhlo neuvěřitelně rychle.
Nyky rychlostí blesku vstane a postaví se přede mne. Uslyším tvrdou ránu.
Oči, které jsem měla doteď zavřeně, jsem otevřela.
Přede mnou leží a zemi Nyka. Pomalu se potápí do kaluže své vlastní krve. Ten pohled bolel.
Ale vždyť ty náboje neměly zabíjet!! Měly jenom uspat. Tak proč?
Ještě ucítím tvrdou ránu na svou hlavu a omdlím.
Ležím na zemi vedle Nyky a ještě stihnu zahlédnout, jak žena na svých podpatkách přijde ke mně blíž.
Zavřu oči.

Mořský lid

9. listopadu 2012 v 15:59 | Amy Sanilová |  Obrázky
Mořští lidé nejsou jenom mořské panny...
I když teďka je to vyjímka

Siréna
Útes
Polárka

Animace
Njekrásnější obrázek

10. Kapitola - První problém na světě 2/3

9. listopadu 2012 v 15:58 | Amy Sanilová |  Odhalení mořské panny

Spadnu tvrdě na zadek přímo za Veronou. Prsty na svých rukou skrčím a znova narovnám. Mé dlouhé nehty se zaryjí do kůže a po chvilce tu mám zas své okousané nehtiska. Chytnu se Veroniných ramen a nazdvihnu se se stařeckým zasténáním. Verona si mě moc nevšímá a ani se neotočí. Místo toho pořád sleduje, jestli nezaznamená nějaký pohyb. Když si po chvilce nikoho nevšimne, přitočí se ke mně.
"Hej holka!!! Co to má znamenat?!!"
Leknutím sebou trhnu a pomocí tří kotrmelců se dostanu do vedlejších dveří.
Studená podlaha?! Ale do pytle! Toto jsou pánské záchody!!! Jak nechutné!!!
Doplazím se ke dveřím a pozoruju, co se zrovna s Veronou děje. Nějaký chlap stál u okna a v rukou držel její tyrkysový ručník. Ještě mokrý.
"Co to má znamenat?" zopakuje chlap a ukáže na mokrý ručník. Všichni ostatní z jeho partičky se za ním rozběhnou a pozorně ručník prohlížejí.
"Co to je? Vždyť je to jasné! Je to ručník." Verona je teda v tomhle tom fakt dobrá. Je dobrá ve skrývání a lhaní.
Ta ženská si vezme ručník do ruky a přičichne si k němu. Pořádně ho ohmatá a na jednom rohu něco zahlédne. Vezme to do ruky a pořádně si to prohlédne.
Co je na ručníku a je to tak tenké, že to nemůžeme vidět?
VLAS! JE TO NORMÁLNÍ TVŮJ VLAS. TO TI TEDA TRVALO. CO BYS BEZE MĚ DĚLALA?
Ty běž teď někam jinam. Musím se soustředit a ne tady s tebou švitořit kdo je chytřejší.
VŽDYŤ TO JE VŠEM HNED JASNÉ. JÁ!
To sice ano, ale ty jsi v mojí hlavě. Jsi přeci moje svědomí! Nesnáším svůj vnitřní hlas.
Zavrtím hlavou, aby chvilku zmlkl a já mohla poslouchat, co se tam zrovna děje.
Žena si důkladně můj vlas prohlížela. "Naše oběť spadla do kaluže," řekla si pro sebe. "A ty," ukázala na Veronu, "proč tu máš mokrý ručník?"
"Protože jsem měla fotbal. A my se na rozdíl od vás rychle zpotíme, tak nevím, proč se ptáte."
"Ty jedna drzá holko!" vykřikla ženská a dala Veroně silnou facku. "Nelži mi! Ten ručník nesmrdí potem, ale vodou!"
"To protože jsem ho ještě musela vyprat. Byl už pěkně zaprásaný, tak jsem ho vykoupala."
Vau. Takovou výmluvu bych ani nevymyslela. Mám se ještě od Verony co učit. Ale ta atmosféra, co tady vládne, se mi vůbec nelíbí. Nyka sedí vystrašená v rohu a třese se.
Je to kvůli její anorexii, anebo se…bojí? Teď to radši nebudu řešit.
Mrknu znovu na ženskou. I přes tuny bílého make-upu jde lehce poznat, že už je na pokraji své trpělivosti. Všimne si krčící se Nyky. "Hej ty! Pověs! Kde je ta černovláska?!!"
Nyka ztuhne a ta žena se k ní přiblíží. Nyky jenom nenápadně mrkne okem ke mně.
Ne, ne, ne! To, prosím, nedělej!
Nyky odvrátí zrak zpět na ženu.
"Támhle je!" zakřičel muž, který neustále hleděl tam, kde se před chvilkou dívala Nyka.
Zatajím dech. Schovám hlavu dovnitř a přitisknu se ke zdi. Teď je nejlepší zhluboka dýchat. Uslyším kroky, které se ke dveřím slapských záchodů nebezpečně blíží.
Co teď? Co teď?!
Kroky se nebezpečně přibližují.
Co teď mám dělat?!
VLEZ DO JEDNÉ Z KABINEK.
Ne, díky, hlase. Mně už stačí, že sedím tady. Počkat!
Postavím se a rozhlédnu okolo. Na konci uličky je malé okno. Sice se přes něj nedostanu, ale dost vysoko na to, aby na mě nemohli dosáhnout.
Skrčím prsty a zas je narovnám. Opět mi vylezou dlouhé drápy a já se jednoduše dostanu nahoru. Sice je to trochu obtížnější, protože toto jsou kluzké kachličky.
Rychle! Rychle!
Teď se dokonce popoháním já sama.
Skočím a přidržím se. Sednu si na parapet a nohy položím vedle sebe.
Už jsou skoro tady. Jako bych slyšela ten ženský dech.
Trochu se posunu, abych viděla, kde jsou. Ale rukou, kterou jsem se přidržela, mi o něco podjela a já s tvrdým nárazem dopadla na studené dlaždice.
Jestli ještě jednou spadnu, slibuju, že to nepřežiju.
S námahou si sednu a přitisknu se zády ke zdi. Žena vejde na toaletu a rozhlédne se. Vypadá ale, jako by mě neviděla. Opatrně se všude rozhlédne a zakřičí:
"Jsem si na sto procent jistá, že jsem jí viděla! Tak kde zas jsi?!!"
Copak mě ona nevidí? Jsem snad neviditelná?
Opatrně se postavím a přitom nezpustím oči z té ženské. Udělám krok.
Ničeho si nevšimla. Ale nejhorší je, že jestli chci vyjít ven, musím nejdříve projít přes ni.
Nebo spíše okolo ní.
Nepřestanu se držet zdi a hlavně za žádnou cenu nesmím zpustit oči z ní. Jakmile jsem asi metr od ní, objeví se mezi dveřmi Nyka. Žena se na jenom chvilku podívá a pak zase začne hledat mě.
Nyka mě ale vidí! Kouká se mi přímo do očí! Ona mě snad vidí? Možná, určitě.
Odvrátí zrak ode mě a sleduje ženu, která začne prohledávat tři kabinky. Ke každé se přiblíží a dupne do dveří. Ty její poskokové prohledávají tělocvičnu, takže můžu mít volnou cestu. Nyka si všimne, že se ženská pohnula z místa. Podívá se opět na mě a nenápadně mi podá ruku. Chytnu se jí a obě potichu vyjdeme ven. Pořád pozoruju ženu a po špičkách se dostávám dost daleko od slapských záchodů. Nyka už pomalu přidává na rychlosti, ale protože se neustále koukám ke dveřím záchodů, nevidím, kam běžím.
Au! Teď to naštěstí byl měkký pád. Vrazila jsem do břicha jednoho z těch jejích kolegů. V tom nárazu jsem se pustila Nyky a svalila se na zem.
Muž se na mě podíval. Nyka nezaváhala, chytla mě za ruku, pomohla mi vstát a běžely jsme dál po šatně. Muž se ještě chvíli rozmýšlel a pak začal panikařit. "Slečno! Ona utekla!"
Tak jsem asi opět viditelná? To netuším, problesklo mi hlavou, ale nechtěla jsem se zastavit, nebo jenom ohlédnout.
Ale jakmile to řekl, žena vystrčila hlavu a všimla si, jak s Nykou běžím dál od dveří přes skříňky od prvňáků a druháků. Žena vydá povel svým mužům a všichni se za námi rozběhnou.
Když doběhneme k hlavnímu vchodu školy, Nyka se zastaví a začne zhluboka dýchat. Já se nervózně ohlížím, kdy se oni ukážou za rohem a chytí nás. Uslyším kroky. Poklepu Nyku na záda. Nyky se ke mně přitočí, je úplně rudá v obličeji. To jí unaví jen nějakých osm metrů? Asi je hodně zadýchaná.
Chvíli potrvá, než uslyší běžící kroky. Rychle se nazdvihne a chytí mě za ruku. Ale jak už chceme seskočit schodiště, zakřičí na nás. Jedna osoba.
Otočím se. Za námi dobíhá Verona. Taky jí potrvá, než se pořádně rozdýchá.
"Hej, co vám je?"
Všichni nemůžeme běhat tak vytrvale jako ty, Andy," zadýchala se Verona.
Zatímco se s Nykou rozdýchávala, koutkem oka zahlédnu blížící se stíny. Okamžitě poznám siluetu ženy. "Verono? Nechci panikařit, ale oni už se k nám blíží."
"Ano! Jdu na to." Verona se nazdvihne a vyndá si ze svého drdolu malou jehlu.
Vezme si mou levou dlaň, chytne jí za zápěstí a jehlou mi propíchne dlaň. Píchla mi mezi prsteníčkem a prostředníčkem. Normálně bych začala vyvádět, ale teď na to není čas. Jak byla dírka hotová, jehla jí jednoduše prošla, Verona pustila mou ruku a zamířila k Nyky a udělalas to samé.
"Proč jsi nás píchla zrovna tam?" zeptám se a dám dlaň před obličej. Přes tu dírku uvidím, jak Verona stejným způsobem propíchne ruku Nyky.
"Protože je to jediná část dlaně, kde nepropíchnu velmi citlivá místa. Tam zrovna není žádná kost a je tam málo svalů, masa a krve."
"Dobře, ale k čemu?"
"Nyka ti už řekla, že jsem šamanka. A šamani nikdy skutečný důvod neprozradí, dokud nenajde ten správný čas. A teď si pospěšte!"
Přikývnu, chytnu Nyku za ruku a rozběhnu se k hlavnímu vchodu. Přeskočíme pět schodů a zastavíme se před dveřmi. Opřu se o ně ramenem, dveře se otevřou a my se dostaneme ven. Ještě před tím se ale ohlédnu za Veronou, abych viděla, jak běží na druhou stranu se někam schovat.

Čarodějky

9. listopadu 2012 v 6:49 | Amy Sanilová |  Obrázky
Věnováno Deale Droz.
Omlouvám se ti.

Animace čarodějek.
Čarodějka na Helloween.
Takhle ale čarodějka nevypadá...
Takhle vypadají čarodějky...
Čarodějka budoucnosti
Japonská čarodějka...
Ohnivé čarodějky...

Zlé čarodějky...