Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Prosinec 2012

Postihla mě noční můra

31. prosince 2012 v 21:29 | Amy Sanilova |  Povídky
Měla jsem včera večer takový divný pocit. Co bych dělala, kdybych nějakým omylem zrušila svůj blog?
Všechny mé fotky, všechny mé příběhy.
Fotky, které sem uložím, si kdekoliv jinde (v mobilu, v počítači) smažu.
Povídky (některé) si vymýšlím přímo na místě a pak je vkládám do školních novin.
A ty dlouhatáhnské povídky (Děvče z ledu, Vampire high school atd.) nemám jěště uložené v počítači a i když je opisuju ze sešitu, vždy si tam něco přidám.
A teď na chvilku zavřete oči a předtsavte si o co všechno byste přišli. Co byste potom dělali? Jak to napravili?

No mě by to teda zajimalo.

Nová Monster High panenka

31. prosince 2012 v 21:21 | Amy Sanilová |  Monster High

Na Vánoce jsem dostala novou panenku Monster High a roiče už se mě ptají, kterou z nich si přeju na narozeniny, ale to až později...

S mou Clawdeen...


Nejsou sice ve filmu kamarádky, ale takhle jim to sluší, i když je Clawdeen značně vyšší...


V těhletech dvou panenkách je přes 1200kč. Podle taťky - "drahý koníček"


Toto jsem měla jako tapetu v mobilu, pak se mi to ale přestalo líbit. (dole)


Zkusila jsem jí vyslézt ten kožený kabátek


Navlékla jsem jí obleček od Toralei, ale moc se mi to k ní nehodilo.

Tak. Toto jsou jen úvodní fotografie, ale budu se snažit a Robeccu Steam vyfotím z více úhlů, jak tomu říká táta.

PS: Rodiče jí koupily přes internet (Velmi dráho je to vyšlo) a když přišla domů (ne že jsem zrovna v té době byla doma), ale hned potom se začala objevovat ve všech obchodech.

PPS: Rodiče se mě už ptali, kterou panenku chci dostat na narozeniny, které ale budou až v létě. Zvykli si, že je začínám zbírat, aniž bych si s nimi hrála, ale jen fotila. Ale teď potřebuju poradit. Mámě se líbí Cleo a Nefera De Nielovi, jedna i druhá. Tátovi se líbí Spectra Vondergeist. A mě Abby, Toralei a Dlakuraura. Tak teď můžete poredit vy! Kterou z těchto mám dostat?

1. VÝROČÍ

26. prosince 2012 v 14:52 | Amy Sanilová
Dnes je 26. 12. 2012, což znamená, že dnes je to už přesně rok, co jsem začala psát knížku DĚVČE Z LEDU.
Šťastné 1. výročí!!!

13. Kapitola

19. prosince 2012 v 19:45 | Amy Sanilová |  Vampire High School
13. Kapitola

Já s Drakí a Gorem máme prohledat západní část vesnice, myslím, že jen jednu uličku. Na křižovatce vedoucích do čtyř stran jsme se rozdělili. Vím, že se sama nesmím bát, když jediná nebezpečná bestie v širokém okolí jsem já. Cítím strach. Strach, který bych správně jako upír měla nahánět než cítit. Ale i přesto.
Všimla jsem si, jak z rohu vystupují dva stíny. Mohli by to být jiní upíři, ale když mi stíny padly do oka, poznala jsem maminku s tříletou holčičkou. Schovám se za roh starého činžáku a sleduju ty dvě.
Asi se chystá do školky, problesklo mi hlavou. Do východu slunce mi ale zbývá čtyřicet pět minut a já jsem nezabila ještě ani jednoho člověka.
Ale já tyhle dvě nechci zabít. A ani nevím, jestli se počítají tříleté děti do seznamu mrtvých.
Chtěla udělat krok a odhalit se jim, ale zastavil mě v tom strach.
Nechci jim ublížit, jsou nevinné. Ale já musím!!
Dodala jsem si odvahy a udělala krok. Naštěstí za mnou není nějaká pouliční lucerna, jinak by mě mohl stín prozradit. Když jsem ten krok udělala, vlezla jsem do osvětleného sídliště jednou lucernou, která mě teď osvětlovala z profilu. Ale nepočítala jsem s tím, že si mě jedna z nich všimne takhle rychle.
"Hele, mami! Tam je nějaká dívka," řekla pisklavým hlasem holčička a ukázala prstem na mě. Svou nadpřirozenou rychlostí jsem se schovala zpátky za roh a přimáčkla se k zemi. Právě včas.
"Ale, drahoušku, tam nikdo není," odpoví ji žena se starostmi v očích, ale stejně se podívá na místo, kam dívka ukázala, ale samozřejmě mě neviděla, protože jsem odešla z paprsků medového světla lucerny.
Hmm. Dostala jsem nápad!! I když z toho nemám zrovna dobrý pocit. Zavřu oči, zhluboka se nadechnu a soustředím se na dívčinu mysl. Je mladá, nedokáže mít ještě silnou vůli jako dospělí.
Vyslala jsem jí myšlenku, že za rohem je kouzelná červená víla, co plní přání. Rychle jsem otevřela oči a podívala se na ni. Zvedla překvapeně obočí, čímž mi naznačila, že zprávu dostala. Okamžitě se pustila máminy ruky a rozběhla se k rohu domu. Já jsem se taky rozběhla dál do tmy, abych mohla navázat tu správnou atmosféru. Dívka zahne za blížící se roh, zastaví se, několikrát zamrká, aby si její oči přivykly na tmu, a začne se rozhlížet. Stojím přímo před ní víc ve stínu, protože tady je slepá ulička a měsíc na druhé straně. Jsem přimáčknutá ke zdi v tom největším stínu. Vykročím a nechám trochu měsíčního svitu odhalit mou tvář i mé vlasy. Holčička na mě ohromeně zamrkala, neschopná slovy. Ale já si musím pospíšit. Maminka té dívenky na ni volá a co nevidět i půjde za ní. Podívám se dívence do očí a krok po krůčku se k ní přibližuju. V jejích očích vidím strach. Zastavím se přímo před ní, a když k ní už natáhnu ruku, ucouvne. Holčička je půlku mé velikosti menší. Dosahuje mi tak nějak pod pás, ale asi za to můžou ty podpatky.
Když dívka udělá krok zpátky, udělám větší krok k ní a dřepnu si, abych byla ve výšce jejích očí. Dívka se podívá na zem a pak na mě. Měří si mě od hlavy k patě a skončí u mých očí.
"Ty jsi ta dobrá víla?" zeptá se tichounkým hlasem.
Přikývla jsem. "Ano. A copak by sis přála?"
"Chtěla bych se stát vílí kmotřičkou."
Chvíli si to nechám projít hlavu. Ta se asi až moc dívá na pohádky, pomyslela jsem si. "Dobře, ale já to kouzlo musím zašeptat tobě do levého ouška, aby kouzlo mohlo fungovat."
Dívenka přikývne a natočí hlavu na stranu, abych se mohla dostat k jejímu uchu schovanými za třpytivě žlutými vlasy. Chytnu jí za ramena, přitáhnu ještě blíž a přiložím na její ucho rty. "Alaka zůny," zašeptám a v ten okamžik naměřím na její krk a vší silou se zakousnu. Nikdy před tím jsem lidem krev nasála, takže nemám až takové zkušenosti. To znamená, že mi chvíli trvalo, než jsem našla na dívčině krku tepnu. Ale povedlo se mi to. Dívka jen vydechla, a když jsem konečně povolila, padla mrtvola na zem. Její máma přiběhla za roh. Když spatřila mě se svou dcerou obalenou krví ležet na zemi, vyděšeně zaječela.
Zacpala jsem si uši a zavrzala zuby. Křik trval aspoň patnáct vteřin a potom žena okamžitě zalovila v kabelce a vytáhla mobil, aby zavolala na policii nebo záchranku.
Musela jsem si pospíšit!
Vrhla jsem se k ní a zahryzla se jí do krku. Žena začala hystericky křičet. Ne, tentokrát netrval tak dlouho, protože asi po pěti vteřinách jsem jí pustila a ona spadla mrtvá na zem vedle své dcery. Zalovila jsem v její kabelce a vytáhla malé kapesní zrcátko. Teď se mi může hodit, že se vidím v zrcadle. Dívala jsem se na svůj odraz v malém kruhovém zrcátku, vytáhla ještě vlhčený ubrousek a otřela si krev na rtech. A to jsem všechno udělal, aniž bych odtrhla oči ze svého odrazu. Zaklapla jsem zrcátko a schovala ho do kabelky.
Teď by měla přijít další oběd. Zarazila jsem se. Přeci nemůžu tady ty dvě nechat. Mohlo by to být podezřelé.
Pohlédla jsem na mrtvé tělo ženy a můj pohled doputoval až k její kabelce. Otočila jsem se a vydala se k ní. Když jsem rozepnula zip, našla jsem tam peněženku, ve které byly nalepené fotky jí, malé dcery, pak nějakého chlapa - zřejmě její manžel-, a dva hochy - asi její synové. Našla jsem kabelce i klíče od jejího domu a občanskou průkazku, kde byla napsaná adresa.
Manama 253.
Určitě to bude číslo jejich domu, klíče na odemčení a tři kluci. Můj další cíl.

16. Kapitola - Ježíši Kriste, pane 3/3

18. prosince 2012 v 6:12 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci

Pohnu ploutví a vyrazím ven. Teď už vím, kam mám jít. K rudému korálu. Menšímu než ostatní. Doplavu dovnitř, a co vidím?
Dva kluky, co se smíchy válejí po zemi. Vím přesně, kdo to je.
"Beny, Matte! Čemu se tu smějete?"
Benedikt se postaví a utře si prstem slzu. Matt naopak ani nevstane a jen se dál válí smíchy.
"Čemu se smějeme? No přeci tobě!" vyhrknul Beny a přidržel se stolku s kouzelným ohněm Jasanem.
"Ty jo. Koukat se na tebe je větší zábava, než si zapnout komedii nebo Mr. Beana." Zachichotal se Matt a s námahou vstal.
Beny se dotknul Jasana a ten se sjednotil, až byl ve velikosti normální televize s úhlopříčkou 100 centimetrů. Beny pod televizí stiskl tlačítko PLAY a já jsem zahlédla sebe samu, jak jdu ve Varšavě na záchod.
Matt se začal hlasitě smát. Beny nahrávku posunul dál. Teď tam je muž a lomcuje s dveřmi.
"Kde ta holka kruci je?!" řval přitom.
"Vypadá pěkně podrážděně," poznamená beny nad jeho sprostým klením.
"Ten chlap před chvilkou přelezl kabinku a pěkně vyváděl," doplní Matt a sedne si do tureckého sedu
Beny si důležitě odkašle. "Ale musím tě pochválit. Za záchranu toho anděla. Jsi odvážná. Provádíš fantastickou práci. Jak s Antoniem, tak i s Royem. Oheň Jasan dokáže číst myšlenky a já vím, co se stane zítra ve škole."
"A co jsi zjistil? Že je v§l?"
"Ale Anano," pokáral mě Beny. "Takhle nesmíš mluvit," pohrozil mi prstem, ale já zakoulím očima a zkřížím si ruce v bok.
"Já vím, ale pro Antonia není slušnější přezdívka."
"No," přikývne beny a já se na něj podívám se zmatkem v očích.
"Co 'no?' " vykřiknu skoro.
Beny se začne opět smát. Zhluboka nenadechl, zpříma se postavil a rukou přejížděl před sebou a zhluboka dýchal. "Když řekneš někomu vlastní jméno, prokážeš mu tím důvěru. Je to něco, jako kdyby tě požádal o rande…," řekl a chtěl k tomu ještě něco dodat, ale zadržel ho smích, který se řítil přes jeho břicho. Nevydrželo to dlouho a opět se smáli oba dva i s Mattem.
"Přestaňte se už vy dva konečně smát!" vybuchla jsem a zaťala ruce v pěst, až se mi nehty zaryly silně do dlaně. "Antonio je vůl a tak to i zůstane."
"Tak proč jsi mu také prokázala důvěru?"
"Beny! Jak jsem to mohla vědět?!" zakřičím nešťastně a i trochu naštvaně. Cítím, jak mě začínají pálit oči. Prosím, teď ne!, zaprosila jsem duchu, ale stejně mi to prd platný. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Prý to pomáhá se uklidnit. "Byl to dlouhý den plný hrozných věcí a já jsem vskutku vyčerpaná." Páni, vždycky jsem si přála tohle říct. "Byla bych radši, kdybych už do konce dne měla klid a pokoj."
Matt se začal smát ještě víc.
Dám si ruce v bok, ale zase je nechám volně viset podél těla a odpluju z korálu. Před ním se zastavím, zavřu oči, schoulím se do klubíčka a plně se soustředím. Po chvilce ucítím pevnou půdu pod nohama. Jakmile otevřu oči, uvidím svou školu z úhlu, ze kterého jsem se dívala na ni každý den, kdy jsem ještě byla živá. Škola je pořád zavřená.
Jak dlouho trvá do konce prázdnin? Byl někdo ze třídy na pohřbu? Anebo se koukali na televizní noviny?
Kdo říct, jak to andělé vyřešili.
Nahodím si křídla a zamířím na sídliště. Pohled mi okamžitě padne na panelový dům, kde jsem tehdy v životě bydlela. Asi pětipatrový modrý panelák. Ani nepřistanu u vchodu, ale místo toho vletím proti zdi jako Chack Noris. Na druhé straně zdi se mi ukáže obrázek mého pokoje. Teda aspoň to býval můj pokoj. Teď je tu jenom popel a kusy mého dřevěného nábytku.
Přistanu v té pohromě a zamířím ke dveřím. Půlka dveří je značně poškozená, a druhá leží vedle na písek rozpadlá. Pod sebou uslyším prasknutí. Kleknu si k té zašlápnuté věci a vezmu jí do rukou. Je to naše rodinná fotografie. Naštěstí se poškodil jenom rám. Jsem tam já, můj bratr Leo, máma a táta, babička a děda z otcovy strany a babička a děda z matčiny strany. A dole u trávy sedí Rex. Roztomilý a milý psí obličejík.
To mi připomíná - snad se neponičila soška. Rychle! Musím jí najít! Obrázek ještě vyndám z rámu a položím ji bezpečně na kus ještě světlého dřeva a začnu se tu rozhlížet. Moc hledat se tu ale nedá. Musím se tu trochu zorientovat.
Takže, stojím u okna, na místě, kde býval můj psací stůl. Fotku jsem měla na stole. Pak na levé straně pokoje byly skříně, Leův stůl, televize a regál s plyšovými hračky. To znamená, že na pravé straně pokoje byly moje skříně a poschoďová postel. A soška stála na poličce nad mou postelí. Poschoďová postel tu ještě stojí, není moc poničená, ale tmavá. Myslím, že se rozloží, jakmile se jí dotknu. Zamávám křídly a podívám se na postel. Polička je pryč! Možná je na zemi v těch trosek dřeva.
Už chci zpět sletět dolů, ale něco koutkem oka zahlédnu. Něco v prachu, kde jsem mívala polštář… něco se tam zalesklo! Proletím postelí a podívám se na to zblízka. Jo! Je to ještě celá soška mého pejska! Natáhnu k ní ruku, jemně jak vánek jí chytnu do ní a přistanu vedle postele. Sednu si do sutiny prachu a prohlídnu si jí, jestli není nějak poškozená. Je jenom trochu od prachu, jinak se zdá být celkem v pořádku. Naštěstí je soška přiměřeně dlouhá jako moje ruka.
Natáhnu se k fotografii vedle sebe, vezmu jí do ruky a prohlídnu si obě dvě vzácné věci, které pro mě byly nenahraditelné ve smrtelném životě. V pravé mám postavenou sošku a v levé položenou fotografii těch, které už neuvidím. Obě věci zmáčknu v jedné ruce, opatrně, aby nebyly poničené, lehce se postavím, zamávám křídly a proletím stropem. Na chvíli se zastavím uprostřed pohybu, zacouvám a postavím se. U sousedů to vypadá podobně jako u mě, ale tady mají oprýskanou omítku a vidím, že neměli dřevěný nábytek. Moc se tu ale rozhlížet nemůžu a proletím i tímto stropem. Takhle se to opakuje další čtyři patra, ale u toho nevyššího patra se zastavím úplně. Přistanu a rozhlédnu se po místnosti.
Je to dětský pokoj mého táty. Tady bydlela má babička. Máma mého táty. Tady, v tomto pokoji žil celý svůj život. Ale já ho už nikdy nezahlédnu. Protáhnu křídly a vylítnu i tímto stropem nahoru. Zviditelním se a přistanu na střeše paneláku. Tady mě děda vždy vodil. Vím, že jsem se vždy bála výšek, ta proč ne teď?! Asi protože mám jistotu, že se nemusím čeho obávat. Nezemřu, nerozplácnu se a ani nic mě nebude bolet. Sednu si na římsu a nohy nechám viset dolů.
"Omlouvám se."
Vyděšeně se ohlédnu za sebe. Stál tam Mates v celé své parádě-
"Za to, jak jsem se choval. Kdo by to taky dokázal vydržet?"
"Třeba ty, Matte," odpovím Matesovi a on si sedne vedle mě. "Jak jsi věděl, že jsem tady?"
"Každému se stýská po domově a rodině. Každý si najde cestu domů. A já věděl, kam tě křídla zavedou."
Pousměju se a jemně stisknu dlaně, ve kterých mám své cennosti. Matt ví toho tolik o andělském světu, uvědomím si. "Jak jsi umřel?"
Matt byl mou otázkou značně zaskočen. "Umřel jsem před dvěma lety. Rakovinou kůže."
"Rakovinou? Ale to jsi umřel nějak rychle."
"Nevědělo se, že jí mám. Zjistilo se to až po pitvě. Až jsem umřel."
"Tak proč to nevím já? To, že jsi zemřel?"
"Říkal jsem, andělé to umí šikovně vyřešit."
"Ale jak jsi mohl mít rakovinu kůže?"
"Víš, jak jsem měl rád tetovačky?"
"No?" zeptám se, přikývnu trochu zmateně a pohlédnu někam jinam.
"Tak jsem si jednu nechal udělat natvrdo a nevěděl jsem, že mám velkou alergii na reakci kůže. Pak to nějak takhle dopadlo."
Páni. Ty příběhy jsou teda zajímavé.
Podívám se dolů. Jak to, že tráva je tam dole tak tmavá? Kouknu na nebe. "Kde je slunce?"
Matt zakloní hlavu a rozhlédne se po nebi. "Už je noc. Jen tma. Co je na tom zvláštního?"
"My vlastně nemusíme spát, že?" uvědomím si.
Matt jen zavrtěl hlavou. "Nechceš jít na základnu?" navrhl.
"Co bych tam dělala? Andělé mají velmi nudný život."
Matt se nad mou poznámkou pousmál. "Život?" zeptá se sarkasticky.
Zasměju se. "No - tak jak bys to pospal ty? Posmrtný život? Nebo," zamával jsem rukama, "nějak jinak?" Přitočím se k němu. Ten jenom pokrčil rameny a vstal. Podal mi ruku a pomohl mi vstát.
"Co takhle skočit?"
Vytřeštila jsem na něj oči a zalétla pohledem dolů. "Ze střechy?" Netušila jsem, jak může být můj překvapivý hlas takhle pisklavý. "Děláš si srandu, Matte?!"
Jen se usmál "Neboj. Stejně nemůžeme umřít. Pojď, bude to zábava."
Zase zalítnu pohledem dolů a zpátky na Mattovi oči. "Z tohohle úhlu to vypadá strašidelně."
"Bojíš se?" zeptá se se smíchem Matt a šibalsky mu zalesknou oči.
"Ten, kdo bude doma poslední je padlý anděl!" zakřičím a sletím ze střechy, aniž bych sledovala jeho reakci. Schválně nemávám křídly a padám střemhlav dolů. Ohlédnu se. Matt je jenom pár setin sekundy za mnou. Otočím se zpátky dolů na zem, která se nebezpečně blíží. Zavřu oči a začnu myslet na základnu. Otevřu je, a když proletím zemským povrchem, lehce mě zašimrá nos. Pod zemí jsem splaskla do vody. Křídla se mi změní na mořský ocas a svatozář mi zmizí. Ale já si ničeho z toho nevšímám a rychle pluju směrem k našemu korálu.
Mates mě rychle doplaval. Pluli jsme bok po boku stejným tempem. Už se oba blížíme ke vchodu do našeho korálu. Kdo bude vítěz?! Už jenom pár centimetrů, když v tom se před námi zjevila mohutná postava.
Benedikt! Stojí mezi futry, zamračený pohled a roce zkřížené na prsou. Nepříjemně se před ním zastavím a v mých očích jde vidět strach. Ale Matt za mnou takové štěstí mít nebude, nestihne zastavit, dostane smyk a vrazí do mě během vteřinky. Já vrazím do Benyho a všichni tři se svalíme na podlahu uvnitř našeho korálu, který je mnohem větší, než normální korály. Oba kluci se ale neudrží a začnou se hlasitě smát.
Beny si otře neviditelné slzy. Zasměje se ještě pro sebe, ale pak nasadí nenávistný výraz. "No dobře, andělé. To už by stačilo! Zeslezte ze mě."
Já s Mattem slezem z Benyho, vstane a začne se oprašovat. "Jsme přeci pod vodou. Tady na sobě nemůžeš mít prach," neudržím se a Matt se začne mému vtipu culit.
Beny si významně odkašle a pronese: "Andělé. Nejsme tu proto, že se máme smát, ale proto, abych Ananu poslal opět do školy."
"Co?! Nemůže přeci už být ráno, ne?" zeptám se překvapeně.
"Ale ano," kývne.
Otráveně vzdychnu. "Tak mi aspoň poraď, jak dál."
Beny se na mě překvapeně podívá a nazdvihne obočí.
Otráveně vzdychnu. "Jak se dostanu do školy?"
"Stačí, když nastoupíš na Mráček a ten tě odvede až k bránám školy."
Vděčně kývnu, otočím se a vyplavu ven z korálu. Vyskočím na hladinu a přistanu nohama na tvrdé zemi. Cítím, jak se proměním na anděla. Rozhlédnu se okolo sebe. Je zajímavý, že kde se potopím, tam se i znovu objevím
Protáhnu křídla do šířky jako na obdiv, smrsknu je a vyletím na střechu mého paneláku. Bezpečně přistanu a rozhlédnu se po obloze. Hledám na nebi mrak, podle kterého bych se měla dostat do té zatracené školy.
No tak! Kde je ten mrak?! Hlavou mi probleskne nápad.
Co když musím dát nějaké znamení? Ale jak?
"Jsem Ochranný anděl Anana a potřebuju tě!" zakřičím do vzduchu. Teď jsem velmi ráda, že jsem mrtvá, protože tenhle trapas bych asi nepřežila. Připadám si jako blbec.
Chvíli čekám, ale nic se nestalo. Co takhle použít energii? Pokud si dobře pamatuju, energie anděla se nabijí sluncem. Podivám se na východ. Slunko zrovna pouští na zem první sluneční paprsky. Ale jak vyslat energii, abych mohla dát nějakým způsobem znamení?
Zavřu oči a začnu se plně soustředit. Spojím dlaně k sobě jako při modlení a nazdvihnu je nahoru. Lehce se jenom kůží dotknu svatozáře. Cítím, jak svatozář začíná žhnout. Asi čím víc potřebuji energii, tím více pálí a svítí. Ale snažím se ničeho z toho nevšímat. Zakloním hlavu a otevřu oči. Má svatozář nad hlavou se začne rychle otáčet a uprostřed ní se začne objevovat bílé světlo. Čím víc se svatozář točí, tím je bílé světlo větší. Bílá energie vylítne skrze mé prsty nahoru na nebe přes svatozář. Ruce se od sebe pustí a já je nechám volně viset dolů. Svatozář se přestane točit a opět začne svítit obvyklou září. Unaveně se zhroutím na zem a únavou usnu.

16. Kapitola - Ježíši Kriste, pane 2/3

15. prosince 2012 v 15:26 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci

Je to úplně jiné město, jiná krajina a možná i jiná země!
"Nedělej drahoty. To je Varšava."
"Cože?!"
"Varšava - moje rodné město. Proč se tomu tak divíš?"
"Já jen, že jsem Češka a ty Polka. Anebo Němka?"
"Jsem z Polska," zaskřípala naštvaně zuby Eliza.
Nevšímala jsem si toho jejího výrazu a pokračovala. "Tak jak to, že mluvíš se mnou česky?"
"Já nemluvím česky, ty mluvíš polsky. Ale vysvětlím ti to.
Andělé mají schopnost umět všechny jazyky. A aniž bychom si toho uvědomili, bavíme se mezi sebou. Možná že mluvíš česky, ale já z tvých úst slyším polštinu a ty asi to samé."
"A odkud to víš?" zajímám se.
"Víš, kdybys byla v laborce až do konce hodiny, slyšela bys o tom učitele říkat."
Musím uznat, že má pravdu.
Eliza už sedí na kraji svého mraku, připravená seskočit. Ale počkala, až obláček přistane v nějakém parku. Jakmile se naše mráčky dotknou zemského povrchu, rozplynou se. Eliza se trochu protáhne a poletí někam pryč, než stihnu cokoliv říct, nebo jí stihnout doletět.
A co teď mám dělat?
Poblíž místa, kde jsme s Elizou přistály, je udělaný chodník z krásných šedých kachliček. Nevím, kolik je hodin, dnů nebo už roků, co jsem umřela. Nelíbí se mi, že nemám žádný přehled o čase.
Vtáhnu křídla ze zad - i když nevím, kdy jsem je schovala - a na hlavě se mi objeví malý kruh. Má svatozář!
Ale jak teď? To se musím nějak vrátit do svého města, anebo bych se na základně mohla objevit kdykoliv?
"Hele mami. Anděl," vytrhne mě z myšlení jedna malá holčička.
V panice se ani neohlédnu a zneviditelním se jedinou myšlenkou. A až potom se můžu otočit.
Po chodníku zrovna prochází asi čtyřletá holčička se svou maminkou, která si zrovna prohlížela seznam nákupů. Holčička je ke mně otočená zády a tahá svou maminku za rukáv. Když to její máma už dál nedrží, podívá se na svou dcerku.
"Co chceš?" vyjede po ní, ale poznám, že holčička si z toho nic moc nedělá.
"Já jsem zahlédla anděla!" řekne pisklavým holčičím hláskem, ukáže na mně a její maminka se rozhlédne.
"Ale zlatíčko, nevykládej mi tu pohádky," řekne už s milým a klidným hlasem mámy.
"To nejsou pohádky!" naštvala se holčička, ale postupně se uklidňovala stejně rychle jako její máma. "Já jsem tady viděla dívku se zrzavými vlasy, bílými křidélky a tou věci, co mají andělé nad hlavou."
"Myslíš svatozář?"
"Ano. Ano!"
"Zlatíčko…," zarazila se maminka a prohrábla dívčiny blonďaté vlásky rukou. "Nechci to brát iluze, ale andělé neexistují."
"Ale mami…!"
"Tak dost!!" naštvala se už její máma, chytla jí za ruku a vlekla dál po chodníku. Holčička se vzpírala a pořád natahovala ruku na místo, kde jsem byla ještě viditelná. Její maminka to dlouho ale nevydržela, chytla jí za paži a táhla dál. Holčičku to ale neodradilo a dál se vzpírala a tahala svou mámu zpátky.
"Tak dost!!" Nevykládej si pohádky! Už musíme jít!" hystericky vyjela a zatáhla jí pře zatáčku, takže už nevidím ani tu holčičku, ani její mámu.
Rozhlédnu se. Vedle mě stojí velká lípa.
Dokonalé krytí. Ale musím se zviditelnit, protože se nemůžu ničeho dotknout, když jsem neviditelná. Jsem jen vzduch.
Proč tam ale nevletím?
Asi by to bylo moc nápadné.
Schovám křídla pod kůži mezi lopatky. Nevím proč, ale vždycky mě to nepříjemně zabolí na páteři. Ale nechutnější to je svatozáří. Ta se totiž přimáčkne k hlavě, chvíli utahuje a smršťuje se a až potom se dokonale vsákne pod lebku. Když jí mám schovanou, připadám si, jako by mi ten prstenec stahoval mozek. Je zvláštní jaké mají andělé bolesti.
Au! Moje záda.
Křídla i svatozář schovám, stanu se opět viditelnou a začnu se sápat na strom. Nikdy jsem ve šplhání nebyla dobrá.
Au! Asi jsem si zarazila třísku.
Naštěstí jsem kliky v tělocvičně zvládala, takže se umím přitáhnout na jednu velkou a pevnou větev. Sednu si na ni.
Tak, první za mnou, ale co ten zbytek?
Já se na to vykašlu! Vyletím jako anděl nahoru.
Vytáhnu křídla a stanu se neviditelnou. Podívám se na ruku. Když je průsvitná, znamená to, že jsem neviditelná.
Vyletím nahoru a ani se nemusím vyhýbat velkých či malých větví s listy. Normálně větvemi proletím. Je to lehčí. Za chvíli proletím až nad strom a opatrně přiletím k tvrdé a široké větvi. Zviditelním se a sednu si. Schovám křídla a rozhlížím se okolo.
Jak to Eliza říkala, v jakém to jsme městu?
Podívám se na nebe. Ani mráček. Tak to pro mě asi žádný nepřiletí, co?
"Slezte dolů, slečno!"
Kdo to na mě volá? Mrknu okem dolů. Na trávě stojí blonďatá policistka s megafonem u pusy.
"Na stromy je zakázáno lozit. Okamžitě slezte dolů! Nebo zavolám vašim rodičům!"
A co by jim řekla, že na stromě chytila zesnulou Aňu Branzovou?
No jo, ale jak teď seskočit? Po stromech já chodit neumím. Kdyby tu nebyla ta policajtka, rychle bych se změnila na neviditelnou a sletěla bych v poklidu na zem. Ale ona je tady. A myslím, že by bylo divné jen tak zmizet a zase se objevit na zemi a tvářit se jakoby nic.
Už mě osvítila inspirace! Přejdu z větve na větev, zády k té policistce. Rychle se zneviditelním a slétnu v pořádku dolů na zem. Proměním se na člověka a celý kmen si obejdu.
Policajtka se na mě naštvaně podívá. "Tak. A teď půjdeš se mnou na stanici a z tama zavoláme tvým rodičům," chytne mě za loket a společně půjdeme na nějaké náměstí, kde visí všude velké taháky na lidi s nepřežitelnými písmeny.
Už mi to konečně docvakne! Toto je sice Varšava, ale já jakožto anděl jim rozumím česky. Ale když já promluvím, možná mi nebudou rozumět. A tím bych se mohla prozradit. Radši nebudu dělat anděla, ale počkám do té doby, než budu v nějaké místnosti sama.
Ale musím uznat, že na policejní stanici mají nádherný velký modrý koberec. Vím to, protože mě žena vede rovnou k nějakým dveřím. Otevře je. Je tu jen stůl a dvě židle naproti sobě. Žena mi naznačí pokynem brady, ať si sednu a postrčí mě k jedné židli. Sednu si na ni a žena odejde z místnosti.
Teď mám šanci!
Vstanu ze židle a půjdu k zavřeným dveřím. Vezmu za kliku, a… ale tož! Jsou zamčený! Takto půjde po andělsku.
Ne. To bohužel nepůjde. V pravém a levém rohu místnosti mají kamery! To by si mě mohli natočit a nechci potom ve Vestu vidět ten kravál kvůli tomu. Stačí, že už teď jsem dost vystresovaná. Já prostě o takové nově příchozí problémy nestojím.
Takže si to shrneme. Dveře jsou zamčené a jsou tu kamery. Jak teda zdrhnout?! Co takhle, kdybych vymyslela nějakou chytrou fintu? Na kamery nedosáhne ani dvoumetrový člověk. To znamená, že by se kamera dala vypnout. Ale zase jsou tu dvě. Znamená to, že když si přičaruji křídla, z druhé strany mě kamera může zachytit. Co má teda dělat? Sednu si na židli otočená ke dveřím zády, podepřu si ruku a přemýšlím.
Vyděsí mě zvuk, jak se odemkly dveře. Otočím se. Mezi nimi stojí velký muž s černými vlasy mezi třiceti pěti a čtyřiceti let. Podívá se na mě s ďábelským úšklebkem ve tváři a vstoupí dovnitř. Já jeho pohled oplatím a sednu si důležitě na židli. Podepřu si hlavu dlaněmi a dám obě nohy na stůl zkřížené. Když muž prochází kolem mě, ani se neohlédne a sedne si rovnou na židli naproti mně.
"Tak slečno, nyní mi odpovíš na pár otázek," udělá dramatickou odmlku. "Proč jsi lezla na strom?"
Na toto nic neřekne a jen zavřu oči. Tím mu naznačím, že nemám co skrývat a že se cítím uvolněná.
Muž zavrtí hlavou a vytáhne z kapsy modrého saka mobil. "Když nemáš žádný důvod, aspoň mi řekne číslo svých rodičů."
Klidně bych mu to číslo řekla nazpaměť na oba dva rodiče. Ale k čemu by to bylo? A navíc bych se mohla prozradit jazykem a pak by poznal, že jsem cizinka.
Proto radši nic neřeknu, stáhnu ruce z temene hlavy a začnu klepat nehty o stůl. Ale musím uznat, že teď už má fakt krásné nehty. Nalakované na žlutou barvu a na nich nános třpytek červeně rudé barvy.
Muž si nervózně vzdychne. Položí nebe na stůl a začne si mě podezíravě prohlížet. Zvednu zvědavě obočí. Muž vstane a začne obcházet ze všech stran místnosti.
Co má teď dělat? Jsem v pasti. Kdo by si pomyslel, že anděl nemůže utéct? Počkat! Trefil mě nápad!!
Chvilku přestanu ťukat do stolu a začnu očima pozorovat každý pohyb toho muže. Po chvilce tichého chození sem a tam se asi z toho unaví a posadí se na židli.
"Máš nějaké zdravotní problémy? Co rodiče? Kolik ti je let? Jak se jmenuješ?" chrlí na mě otázky, jako by byl nějaký drak, který má rýmu. Já ale vydržím mlčet. "Mám jít na to tvrdě?"
Zřejmě čeká odpověď anebo jenom malý náznak hlavou. Ale já nic takového neudělám. Jen zkřížím ruce na prsou.
"Tak ty nebudeš zpívat?!" Ten muž vypadá už pěkně podrážděně. Teď už bych mohla mít šanci.
Dýchnu na kovový stůl a napíšu dvě písmenka. Muž rychle vystřelí ze židle, dojde ke mně a podívá se mi přes rameno.
Přikývne. "Po chodbě, druhé dveře z leva."
S úsměvem přikývnu a vstanu. Muž otevře dveře a já vyjdu na chodbu.
Jsem naprostý génius. Napsat na stůl WC. Jako anděl mám velmi dobré nápady. Ale s čím se nepočítala, bylo, že on za mnou dveře nezavřel a vydal se za mnou. Takže mě pronásleduje, ale určitě to nebude dělat i na holčičích toaletách, že ne?
Prohlížím si dlouhou chodbu. Na dveřích, kolem kterých procházím, zahlédnu nápis WC. Čekám, až muž se otočí a bude se dívat zvenku, ale on místo toho se mnou vkročí dovnitř, kde je malá hala a dvoje dveře vedle sebe. Na jednom je panáček a na druhém je panáček v sukýnce. Půjdu do těch dveří a zavřu je za sebou, abych se mohla ujistit, že ani sem za mnou už nepůjde. Rozhlédnu se a musím překvapeně hvízdnout, protože to tu mají nádherně zařízené. Rudá kachličková podlaha, velké zrcadlové zdi a luxusní umyvadla. Na to, že jsme na policejní stanici, vypadá to tu celkem slušně. Ale muž otevřel dveře a vstoupil do místnosti. Zastavil se za mnou a úplně jsem cítila jeho dech za krkem. Tak hodně byl blízko.
No dobrá. Toto mi moc nevyjde, ale do kabinky určitě nepůjde. Vyhlédnu si jednu až úplně vzadu na konci chodby. Zavřu za sebou dveře a zajistím plastovým klíčkem. Teď už konečně můžu nějak zmizet!! Asi by to ale bylo až moc podezřelé. Ale co jiného mám dělat? Už to mám!!
Ani si na záchod nesednu a chytnu za splachovadlo. Uslyším typický zvuk, jak voda teče do odpadu. Teď mám šanci!! Změním se na anděla a zneviditelním se. Ať jsem kdekoliv, vždy tu musí být cesta do Vestu. Do podzemního města.
Muž začne lomcovat s klikou. Tak dělej, Anano!, začnu se v duchu popohánět. Chvíli se soustředím. Když ucítím vodu a vlhkost ve vlasech, otevřu oči. Opět se mi vyskytl pohled na růžové a bílé korály, ve kterých žijí jiní Ochranní andělé. Opět mám bílý ocas.
Rychle poplavu k nejbližšímu korálu. K mému překvapení je to můj a Mattův korál. Vyčerpaně si lehnu na postel a slyším svůj sípavý dech a tlukot svého zběsilého srdce. Možná to není únavou, ale zvykem asi po těžké únavě. Chvíli se roztahuju po celé délce postele. Ale něco tady chybí. Nebo spíše kdo?
Mates! A já vím, kde by mohl být.

Transformers vs. Twilights ságy

11. prosince 2012 v 18:47 | Amy Sanilová |  Povídky

Tak schválně, kdo se díval v sobotu na Transformers 1 i 2 a kdo se díval na twilights ságy?
Já se přiznám, dívala jsem se na jeden z nejlepších filmů Stevena Spielberga, ale co vy?


No jo, když je někdo blázen, tak je blázen...

2. Andventní neděle

10. prosince 2012 v 6:20 | Amy Sanilová |  Povídky
U nás to začalo celkem v pohodě. jelikož jsme minulou neděli ještrě neměli svíčky, zapálili jsme je v neděli dvě.

Ale z toho Mikuláše je mi trochu šoufl, ale byli tak roztomilý...

Nahoře můj sněhuláček a dole bráchova raketa.


16. Kapitola - Ježíši Kriste, pane 1/3

4. prosince 2012 v 14:42 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci
16. Kapitola
Ježíši Kriste, pane
Já i Antonio vylezeme ze dveří a já si sednu na můstek.
"Co to děláš?" zeptá se mě podezřele Antonio.
"Ty snad víš, jakou hodinu máme?"
Antonio chvíli přemýšlel. "To sice nevím, ale…"
"Žádné ale. Musíme teď jenom počkat na holubici."
"Koho?"
"Ten hluk, co máme jako zvonění je ve skutečnosti holubice, které hoří ocas."
Antonio na mě hledí jako na zjevení.
"Já jsem jí viděla."
Antonio zvedne obočí.
Teď si o mně musí myslet, že jsem naprostý idiot.
"Tobě už taky hrabe na mozek?"
Teď naopak zvednu obočí já. "Z čeho?"
"Ty věříš na Boha?"
"Ani moc jsem nevěřila, ale když jsem součástí nebe… Copak tohle se ti zdá být jako sen?"
Antonio se rozhlédne okolo. "Sen to není. Tím jsem si jist."
"Jak jsi vlastně zemřel?" Nevím, proč jsem tu otázku vyhrkla. Přišla tak nečekaně.
"Hmm. Počkej, zkusím si vzpomenout."
"Copak je to už tak dávno?"
"Ani ne, ale já na to nechci moc myslet."
"Tak mi to pověs, nebo prasknu nedočkavostí."
Antonio se pobaveně usmál, ale ten mu stejně rychle vymizel z tváře. "Jel jsem zrovna vlakem pozdě večer domů, když v tom jsem uslyšel náraz. Vlaky neskončily zrovna nejlíp. Já jsem ale ten náraz přežil. Umřel jsem asi dvě hodiny potom."
"Ale pro?"
"Pak jsem zjistil, že při nárazu se něco stalo s mou hlavou a začal jsem uvnitř těla krvácet, Špatně se mi prokrvovalo srdce a mozek. Takzvané 'vnitřní zranění' to bylo."
"Páni. To je jako horor."
"No a jak jsi vůbec zemřela ty, Anano?"
"Mě zabil můj čtrnáctiletý kluk."
"To je jako tvůj přítel?"
"Jo. Byl. Ten den jsem slavila své třinácté narozeniny a Matt mě pozval do parku."
"Tvůj kluk?"
"Ne! Matt je můj kamarád. On asi zemřel dřív než já. No nic. Pokračuju. Šla jsem z kopce na náměstí a zezadu ke mně běžel můj kluk. Měl v ruce pytel s penězi a střelnou zbraň."
"A jak k těm penězům přišel? A odkud měl tu zbraň?"
"Můj táta byl policajt, nebo spíš je, a klíče od banky měl u sebe schovaný."
"A proč?"
"Prý se tam dělala rekonstrukce a musela na to dohlídnout policie. Tak je můj kluk vzal a vkradl banku. A střelnou zbraň asi ukradl nějakému policajtovi."
"Vau. Pěkná láska."
"Je zvláštní o tom takhle mluvit. O své smrti."
Konečně po chvilce trapného ticha uslyší, jak zvoní. Různí andělé odlétají ze tříd a letí zas do jinačích dveří. Andělé spolu nebo sami, s knížkami nebo bez nich, letí pomalu anebo rychle, prostě všichni něco dělají.
Já ale nemám pozorovat anděly, já mám najít Lian. Tak kurnik, kde jsou?!
Rozhlížím se po celé hale, ale nikoho z naší třídy nevidím. Začínám panikařit.
Kde jsou ostatní?!
"Jenom se uklidni, určitě je někde najdeme," uklidňuje mě Antonio a chytne za ramena.
"A nekončíme náhodou už?" probleskne mi hlavou myšlenka, kterou jsem musela říct nahlas.
"Já se myslím, že je ještě brzo."
Radši změním téma. "Ty nevíš kolikátého je anebo kolik je hodin, že?"
"Pro anděly čas moc neexistuje."
Zatnu zuby, abych nevybuchla z toho, po kolikáté to už slyším, ale marně. "Proč každý pořád říká: 'čas moc neexistuje'. Tak existuje nebo ne?!" Naštvu se, vymrštím na nohy a sevřu ruku v pěst. Au, cítím, jak se mi nehty zarývají do kůže a moje klouby blednou.
"Mě… a i tebe to takhle učili. Prý ho někdy nepotřebujeme, ale většinou je velmi důležitý ve světě lidí. Víc toho ale nevím," brání se s klidným tónem v hlase Antonio, vstane a zezadu mi chytne ramena. Zatlačí jemně na ně, čímž mi naznačí, aby si znovu sedla.
Usměji se pobaveným úsměvem, jako kdybych si vzpomněla na jednu srandovní vtipnou hlášku z televize. Antonio se mi podívá do očí a nevěřícně mu vyletí obočí nahoru. Má ho tak husté, že vypadají jako dvě housenky ve špinavě žluté barvě. "Víš co? Kdyby mi někdo před dvěma hodinka řekl, že si takhle hodím pokec zrovna s tebou, určitě bych mu nevěřila."
Antonio se usměje stejně jako já, ale ten se mu rychle vytratí. Stejně jako mě, když uvidím starost v jeho očích, které mají neskutečně brčálově zelenou barvu. "A víš ty co?" začne s úsměvem, "Omlouvám se za svoje hrubé chování před tím skokem dolů. Děláš jen svou práci, Anano. A nikdo by se dolů nevrhl. Teda aspoň ne ten, co má mozek. Jenom někdo praštěnej na hlavu by tam skočil. Jako já."
Usměju se pobaveně. "Tak to má být urážka nebo kompliment?" zeptám se a on si přisedne blíž ke mně. Takže už i cítím jeho jemný dotyk stehna na mém.
"Tak pardon," prodloužil to poslední slovo, zvedl ruce nad sebe a zamával. Přitom udělal pěknou grimasu obličeje, ale tohle všechno opět zmizí stejně rychle, jako se objevilo a Antonio opět začne mluvit vážně: "Tím jsem mluvil o sobě. Tolik jsem chtěl zazářit jako velký hrdina. Ale místo toho jsem se choval jako pitomec. Jediná ty jsi mě zachránila. Jseš vážně Ochranný anděl."
Zní to stejně vážně, jako by mě žádal o ruku. Jeho polichocení se začervenám a objeví se mi na tváři dolíčky. Sklopím hlavu dolů, aby to nebylo tak vidět. "Jaké je tvoje skutečné jméno?" vyhrknu nečekaně a Antonio se ke mně překvapeně přitočí. Jak jsem něco takového mohla říct, aniž bych ještě předtím o tom uvažovala?! Prostě mi to zase prolétlo hlavou úplně nečekaně, ale vypadá to, že Antonio s tím nemá problémy mi odpovědět.
"Blake. Býval jsem Blake Wilson. A ty?"
"To jméno je hezké," zapřemýšlela jsem nahlas, "Já jsem byla Anička Branzová."
Antonio se zahuhňá jako nějaká puberťačka, i když musí vědět, že jsem mluvila vážně a smutně. "U tebe je lepší to jméno Anana," pronese a tím svým okouzlujícím úsměvem, čímž mě přivede do lepší nálady těmi svými křišťálově bílými zuby.
Pobaveně zvednu obočí a udělám napůl vážnou tvář. "Myslíš? Zní to jako ananas," utrousím sarkasticky.
"Tak to není dobré u tebe ani jedno jméno," pokračuje Antonio v rozesmávání.
Pokrčím jednu nohy, postavím jí na můstek a o koleno si opřu hlavu. "A už jseš zase ten namyšlenej frajírek," řeknu pobaveně s úsměvem a Antonio se ke mně přidá:
"Staré zvyky se mě drží jako klíště," usměje se a dloubne do mě loktem.
"Óó-óó. Krásný zamilovaný pár." Prolétne kolem Eliza a já vyděšeně Antonia rukou od sebe dosunu.
"Není to tak… jak to vypadá," vyhrknu, ale jde vidět, že mi Eliza nevěří. Má škodolibí výraz v očích, obočí stáhnuté a ďábelský úsměv, při kterém jí jde vidět bílý křišťál jejích zubů. "O nic tu nejde," ujistím ji a vstanu. "Kde jste se tu vzali?"
"No kde asi, Anano. Přeci se musíme učit," pronese sladkým dětským hláskem a dloubne prstem do svého líčka.
"To vím, ale co teď za hodinu?" zeptá se Antonio vedle mě a taky vstane.
"Teď se prý letí na základnu. Ale ještě nevím, co tím oni myslí," přikývne Eliza už normálním hlasem a snese se k nám. Jemně přistane na můstek a schová křídla, aby tu zbylo ještě místo. Když přistane, chytne si bradu a zahledí se do tmavého rohu za námi. Přemýšlí stejně jako já a Antonio.
Lusknu prsty. "No jasně! Základna je náš nový domov!"
Eliza se na mě podívá jako na blbce.
"Tam, kde ses poprvé probudila," ujasním to a sleduji, jak to chvíli v její hlavě šrotuje, dokud nezvedne prst a neusměje se.
"Jo táák," prodloužila zase.
No konečně!, oddechnu si v duchu.
"Může se ozvat nějaký chlap?" zeptá se ironicky Antonio a obě se na něj společně otočíme. Antonio pokračuje: "Kterým směrem se tam máme dát?"
Elize bez nějakého přemýšlení vylétla ruka nahoru. Přesně tam, kde j okno, kterým jsme letěli ven do té přírody.
"Tama?" zeptám se nevěřícně.Eliza nic neřekne, a jenom přikývne.
Máchnu křídly o sebe a zpátky, vznesu se a poletím nahoru. Vylítnu oknem ven a opět má krásný pohled na zelenou trávu a nádherně zdravý lesík nedaleko odsud. No a kam teď? Slyším máchat dva páry křídel. Vím, že Eliza a Antonio jsou za mnou. "Kam teď?" zeptám a otočím se k nim. Eliza pokrčí ramena a v její tváři vidím trochu nešťastný výraz. "Já si myslím, že se musíme dostat do tamté auly a tam přít na způsob, jak dál," přemýšlím nahlas a aniž bych si všimla toho, jak na mě ty dva koukají, letěla jsem zpátky do školy. Mnu si bradu, přemýšlím a přitom se koukám, kam letím. Můj zrak upoutají žluté dveře s můstkem, kde jsme před chvilkou všichni tři seděli. Přistanu, schovám křídla pod kůži, otevřu dveře a vejdu do rozlehlé auly.
Rozhlédnu se. Jsou tady jenom čtvery dveře. 6luté, ty rudé, pak jsou tu bílé nemocniční dveře a ty čtvrté - nevím, kam vedou.
"Ty jseš ale trubka!" vyleká mě Eliza, která stojí neslyšně vedle mě. "Ty čtvrté dveře mohou být východ," zpráská mě pohledem a vydá se k nim. Otevře je a ztratí se v bílé záři. Antonio se mužně vzchopí a vydá se za ní, též je pohlcen bílou září, která je na druhé straně dveří. Já se zhluboka nadechnu a vykročím k nim. Projdu otevřenými dveřmi, obehnána bílým kouřem, přes který nic nevidím, ale slyším, jak se dveře za mnou zavřou.
Najednou ucítím pod svýma nohama něco měkkého a příjemného. Zavřu oči a začnu si toho užívat. Sice mám na sobě bot, ale to, na čem zrovna stojí, je měkké jako peří, jako… jako…
"Jseš na mraku!" probudí mě ze snění Eliza, která v blízkosti zrovna sedí na jednom z létajících obláčků.
Nevšímám si její poznámky a pohlédnu dolů. Je to jen malý obláček pro jednu osobu. Mohla bych si na něj kleknout, jako Eliza. Ale to nechci. Jakmile si na mráček sednu, začne létat sám, což mě moc nevyděsilo, vzhledem k okolnostem. Položila jsem si hlavu na mrak a na chvíli zavřela oči. Ne proto, že bych byla unavená, ale je to můj zvyk. Nechám křídla, aby vylezla ve, a rozprostřela se vedle mě. Je to všechno tak relaxační, že se neudržím a usnu.
Ale dlouho nespím. Pořád se mi v hlavě ozývá věta, která mě trápí od té doby, co sem viděla Elizu. "Elizo?"
"Copak?" ozve se hlas vedle mě, též tak uklidňující a hřejivý na dotek, jako tenhle obláček.
"Kde jsou naši ostatní spolužáci?" Ucítila jsem, jak Elizin dech se zastavil.
Chvíli je jen ticho, ale pak promluví: "Byla jsem… já byla…," zakoktala.
"Tak už se vyžvejkni," zkusím napodobit její hlas. Tím ji zřejmě nakrknu.
"Kdybys byla až do konce té laborky, tak bys zjistila, že ještě jsem schválně zkusila nějaké ty sloučeniny spojit, ale vybuchlo to, takže jsem musela to uklidit a pak za mnou přiletěla Lian, že se jde na základnu. Než jsem stihla cokoliv říct, už byla pryč. Stejně jako ostatní. Jak jsem ten nepořádek uklidila, musela jsem si poslechnout učitelovo kázání, a jak jsem potom vylétla ze třídy, zahlédla jsem vás na můstku naproti."
Chvíli se nad Eliziným vysvětlením zapřemýšlím. "Ale něco mi tam nesedí," přiznám se, otevřu oči a Eliza na mě s obavou v těch jejích podívá. "Jak jsem se tam s Antoniem bavila, zazvonilo na přestávku. Ale jak jsem za ním pak letěla, zazvonilo a bylo po hodině. Tak to mi nějak k sobě nesedí."
"Tak to jsme asi všichni zameškali jednu hodinu. Ty, za zachraňování Antonia a já posloucháním pana učitele z laborky."
"Jo, a když mluvíme o Antoniovi, kde je?" zeptám se Elizi a rozhlédnu se.
Letíme už dlouho a celou dobu jsem Blakea neviděla.
"Blakea? To je jako Antonio?"
Přestaň mi už číst myšlenky!
"No jo. No jo. Už budu zticha. Antonio prý má základnu v nebi. My dvě jinak máme základnu na zemi. Pokud to říkám správně," dodá Eliza.
"Ty asi mě neznáš, co Elizo?"
"Ty jsi Anana,že?"
"Zas mi čteš myšlenky?!" zavrčím.
"Tak se to prostě nedá!" naštve se ironicky Eliza a bouchne pěstí do dlaně druhé ruky. "Tobě ty myšlenky úplně létají nad hlavou."
Drze si odfrknu. Eliza je úplně stejně drzá jako Lian. Jako kdyby byly sestry. "Ty a Lian… jste zemřely? Jste sestry?"
Eliza se na chvilku podívala někam za mě a zapřemýšlela. Pochopila jsem, že o tom nechce mluvit. "Já a Lian jsme sestry, byly jsme a vždy budem," řekla nakonec, ale znělo to, jako by to neříkala mě, ale někomu za mnou.
"Ale jak jste zemřely?"
Eliza odvrátí pohled a podívá se na zem. Chvíli mlčí a pak vykřikne: "Už jsme dole!"
Rychle zpozoruji. Obláček už je asi dvacet metrů nad zemí. Pořádně se rozhlédnu.
Tady to vůbec neznám!