Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

16. Kapitola - Ježíši Kriste, pane 2/3

15. prosince 2012 v 15:26 | Amy Sanilová |  Andělští spolužáci

Je to úplně jiné město, jiná krajina a možná i jiná země!
"Nedělej drahoty. To je Varšava."
"Cože?!"
"Varšava - moje rodné město. Proč se tomu tak divíš?"
"Já jen, že jsem Češka a ty Polka. Anebo Němka?"
"Jsem z Polska," zaskřípala naštvaně zuby Eliza.
Nevšímala jsem si toho jejího výrazu a pokračovala. "Tak jak to, že mluvíš se mnou česky?"
"Já nemluvím česky, ty mluvíš polsky. Ale vysvětlím ti to.
Andělé mají schopnost umět všechny jazyky. A aniž bychom si toho uvědomili, bavíme se mezi sebou. Možná že mluvíš česky, ale já z tvých úst slyším polštinu a ty asi to samé."
"A odkud to víš?" zajímám se.
"Víš, kdybys byla v laborce až do konce hodiny, slyšela bys o tom učitele říkat."
Musím uznat, že má pravdu.
Eliza už sedí na kraji svého mraku, připravená seskočit. Ale počkala, až obláček přistane v nějakém parku. Jakmile se naše mráčky dotknou zemského povrchu, rozplynou se. Eliza se trochu protáhne a poletí někam pryč, než stihnu cokoliv říct, nebo jí stihnout doletět.
A co teď mám dělat?
Poblíž místa, kde jsme s Elizou přistály, je udělaný chodník z krásných šedých kachliček. Nevím, kolik je hodin, dnů nebo už roků, co jsem umřela. Nelíbí se mi, že nemám žádný přehled o čase.
Vtáhnu křídla ze zad - i když nevím, kdy jsem je schovala - a na hlavě se mi objeví malý kruh. Má svatozář!
Ale jak teď? To se musím nějak vrátit do svého města, anebo bych se na základně mohla objevit kdykoliv?
"Hele mami. Anděl," vytrhne mě z myšlení jedna malá holčička.
V panice se ani neohlédnu a zneviditelním se jedinou myšlenkou. A až potom se můžu otočit.
Po chodníku zrovna prochází asi čtyřletá holčička se svou maminkou, která si zrovna prohlížela seznam nákupů. Holčička je ke mně otočená zády a tahá svou maminku za rukáv. Když to její máma už dál nedrží, podívá se na svou dcerku.
"Co chceš?" vyjede po ní, ale poznám, že holčička si z toho nic moc nedělá.
"Já jsem zahlédla anděla!" řekne pisklavým holčičím hláskem, ukáže na mně a její maminka se rozhlédne.
"Ale zlatíčko, nevykládej mi tu pohádky," řekne už s milým a klidným hlasem mámy.
"To nejsou pohádky!" naštvala se holčička, ale postupně se uklidňovala stejně rychle jako její máma. "Já jsem tady viděla dívku se zrzavými vlasy, bílými křidélky a tou věci, co mají andělé nad hlavou."
"Myslíš svatozář?"
"Ano. Ano!"
"Zlatíčko…," zarazila se maminka a prohrábla dívčiny blonďaté vlásky rukou. "Nechci to brát iluze, ale andělé neexistují."
"Ale mami…!"
"Tak dost!!" naštvala se už její máma, chytla jí za ruku a vlekla dál po chodníku. Holčička se vzpírala a pořád natahovala ruku na místo, kde jsem byla ještě viditelná. Její maminka to dlouho ale nevydržela, chytla jí za paži a táhla dál. Holčičku to ale neodradilo a dál se vzpírala a tahala svou mámu zpátky.
"Tak dost!!" Nevykládej si pohádky! Už musíme jít!" hystericky vyjela a zatáhla jí pře zatáčku, takže už nevidím ani tu holčičku, ani její mámu.
Rozhlédnu se. Vedle mě stojí velká lípa.
Dokonalé krytí. Ale musím se zviditelnit, protože se nemůžu ničeho dotknout, když jsem neviditelná. Jsem jen vzduch.
Proč tam ale nevletím?
Asi by to bylo moc nápadné.
Schovám křídla pod kůži mezi lopatky. Nevím proč, ale vždycky mě to nepříjemně zabolí na páteři. Ale nechutnější to je svatozáří. Ta se totiž přimáčkne k hlavě, chvíli utahuje a smršťuje se a až potom se dokonale vsákne pod lebku. Když jí mám schovanou, připadám si, jako by mi ten prstenec stahoval mozek. Je zvláštní jaké mají andělé bolesti.
Au! Moje záda.
Křídla i svatozář schovám, stanu se opět viditelnou a začnu se sápat na strom. Nikdy jsem ve šplhání nebyla dobrá.
Au! Asi jsem si zarazila třísku.
Naštěstí jsem kliky v tělocvičně zvládala, takže se umím přitáhnout na jednu velkou a pevnou větev. Sednu si na ni.
Tak, první za mnou, ale co ten zbytek?
Já se na to vykašlu! Vyletím jako anděl nahoru.
Vytáhnu křídla a stanu se neviditelnou. Podívám se na ruku. Když je průsvitná, znamená to, že jsem neviditelná.
Vyletím nahoru a ani se nemusím vyhýbat velkých či malých větví s listy. Normálně větvemi proletím. Je to lehčí. Za chvíli proletím až nad strom a opatrně přiletím k tvrdé a široké větvi. Zviditelním se a sednu si. Schovám křídla a rozhlížím se okolo.
Jak to Eliza říkala, v jakém to jsme městu?
Podívám se na nebe. Ani mráček. Tak to pro mě asi žádný nepřiletí, co?
"Slezte dolů, slečno!"
Kdo to na mě volá? Mrknu okem dolů. Na trávě stojí blonďatá policistka s megafonem u pusy.
"Na stromy je zakázáno lozit. Okamžitě slezte dolů! Nebo zavolám vašim rodičům!"
A co by jim řekla, že na stromě chytila zesnulou Aňu Branzovou?
No jo, ale jak teď seskočit? Po stromech já chodit neumím. Kdyby tu nebyla ta policajtka, rychle bych se změnila na neviditelnou a sletěla bych v poklidu na zem. Ale ona je tady. A myslím, že by bylo divné jen tak zmizet a zase se objevit na zemi a tvářit se jakoby nic.
Už mě osvítila inspirace! Přejdu z větve na větev, zády k té policistce. Rychle se zneviditelním a slétnu v pořádku dolů na zem. Proměním se na člověka a celý kmen si obejdu.
Policajtka se na mě naštvaně podívá. "Tak. A teď půjdeš se mnou na stanici a z tama zavoláme tvým rodičům," chytne mě za loket a společně půjdeme na nějaké náměstí, kde visí všude velké taháky na lidi s nepřežitelnými písmeny.
Už mi to konečně docvakne! Toto je sice Varšava, ale já jakožto anděl jim rozumím česky. Ale když já promluvím, možná mi nebudou rozumět. A tím bych se mohla prozradit. Radši nebudu dělat anděla, ale počkám do té doby, než budu v nějaké místnosti sama.
Ale musím uznat, že na policejní stanici mají nádherný velký modrý koberec. Vím to, protože mě žena vede rovnou k nějakým dveřím. Otevře je. Je tu jen stůl a dvě židle naproti sobě. Žena mi naznačí pokynem brady, ať si sednu a postrčí mě k jedné židli. Sednu si na ni a žena odejde z místnosti.
Teď mám šanci!
Vstanu ze židle a půjdu k zavřeným dveřím. Vezmu za kliku, a… ale tož! Jsou zamčený! Takto půjde po andělsku.
Ne. To bohužel nepůjde. V pravém a levém rohu místnosti mají kamery! To by si mě mohli natočit a nechci potom ve Vestu vidět ten kravál kvůli tomu. Stačí, že už teď jsem dost vystresovaná. Já prostě o takové nově příchozí problémy nestojím.
Takže si to shrneme. Dveře jsou zamčené a jsou tu kamery. Jak teda zdrhnout?! Co takhle, kdybych vymyslela nějakou chytrou fintu? Na kamery nedosáhne ani dvoumetrový člověk. To znamená, že by se kamera dala vypnout. Ale zase jsou tu dvě. Znamená to, že když si přičaruji křídla, z druhé strany mě kamera může zachytit. Co má teda dělat? Sednu si na židli otočená ke dveřím zády, podepřu si ruku a přemýšlím.
Vyděsí mě zvuk, jak se odemkly dveře. Otočím se. Mezi nimi stojí velký muž s černými vlasy mezi třiceti pěti a čtyřiceti let. Podívá se na mě s ďábelským úšklebkem ve tváři a vstoupí dovnitř. Já jeho pohled oplatím a sednu si důležitě na židli. Podepřu si hlavu dlaněmi a dám obě nohy na stůl zkřížené. Když muž prochází kolem mě, ani se neohlédne a sedne si rovnou na židli naproti mně.
"Tak slečno, nyní mi odpovíš na pár otázek," udělá dramatickou odmlku. "Proč jsi lezla na strom?"
Na toto nic neřekne a jen zavřu oči. Tím mu naznačím, že nemám co skrývat a že se cítím uvolněná.
Muž zavrtí hlavou a vytáhne z kapsy modrého saka mobil. "Když nemáš žádný důvod, aspoň mi řekne číslo svých rodičů."
Klidně bych mu to číslo řekla nazpaměť na oba dva rodiče. Ale k čemu by to bylo? A navíc bych se mohla prozradit jazykem a pak by poznal, že jsem cizinka.
Proto radši nic neřeknu, stáhnu ruce z temene hlavy a začnu klepat nehty o stůl. Ale musím uznat, že teď už má fakt krásné nehty. Nalakované na žlutou barvu a na nich nános třpytek červeně rudé barvy.
Muž si nervózně vzdychne. Položí nebe na stůl a začne si mě podezíravě prohlížet. Zvednu zvědavě obočí. Muž vstane a začne obcházet ze všech stran místnosti.
Co má teď dělat? Jsem v pasti. Kdo by si pomyslel, že anděl nemůže utéct? Počkat! Trefil mě nápad!!
Chvilku přestanu ťukat do stolu a začnu očima pozorovat každý pohyb toho muže. Po chvilce tichého chození sem a tam se asi z toho unaví a posadí se na židli.
"Máš nějaké zdravotní problémy? Co rodiče? Kolik ti je let? Jak se jmenuješ?" chrlí na mě otázky, jako by byl nějaký drak, který má rýmu. Já ale vydržím mlčet. "Mám jít na to tvrdě?"
Zřejmě čeká odpověď anebo jenom malý náznak hlavou. Ale já nic takového neudělám. Jen zkřížím ruce na prsou.
"Tak ty nebudeš zpívat?!" Ten muž vypadá už pěkně podrážděně. Teď už bych mohla mít šanci.
Dýchnu na kovový stůl a napíšu dvě písmenka. Muž rychle vystřelí ze židle, dojde ke mně a podívá se mi přes rameno.
Přikývne. "Po chodbě, druhé dveře z leva."
S úsměvem přikývnu a vstanu. Muž otevře dveře a já vyjdu na chodbu.
Jsem naprostý génius. Napsat na stůl WC. Jako anděl mám velmi dobré nápady. Ale s čím se nepočítala, bylo, že on za mnou dveře nezavřel a vydal se za mnou. Takže mě pronásleduje, ale určitě to nebude dělat i na holčičích toaletách, že ne?
Prohlížím si dlouhou chodbu. Na dveřích, kolem kterých procházím, zahlédnu nápis WC. Čekám, až muž se otočí a bude se dívat zvenku, ale on místo toho se mnou vkročí dovnitř, kde je malá hala a dvoje dveře vedle sebe. Na jednom je panáček a na druhém je panáček v sukýnce. Půjdu do těch dveří a zavřu je za sebou, abych se mohla ujistit, že ani sem za mnou už nepůjde. Rozhlédnu se a musím překvapeně hvízdnout, protože to tu mají nádherně zařízené. Rudá kachličková podlaha, velké zrcadlové zdi a luxusní umyvadla. Na to, že jsme na policejní stanici, vypadá to tu celkem slušně. Ale muž otevřel dveře a vstoupil do místnosti. Zastavil se za mnou a úplně jsem cítila jeho dech za krkem. Tak hodně byl blízko.
No dobrá. Toto mi moc nevyjde, ale do kabinky určitě nepůjde. Vyhlédnu si jednu až úplně vzadu na konci chodby. Zavřu za sebou dveře a zajistím plastovým klíčkem. Teď už konečně můžu nějak zmizet!! Asi by to ale bylo až moc podezřelé. Ale co jiného mám dělat? Už to mám!!
Ani si na záchod nesednu a chytnu za splachovadlo. Uslyším typický zvuk, jak voda teče do odpadu. Teď mám šanci!! Změním se na anděla a zneviditelním se. Ať jsem kdekoliv, vždy tu musí být cesta do Vestu. Do podzemního města.
Muž začne lomcovat s klikou. Tak dělej, Anano!, začnu se v duchu popohánět. Chvíli se soustředím. Když ucítím vodu a vlhkost ve vlasech, otevřu oči. Opět se mi vyskytl pohled na růžové a bílé korály, ve kterých žijí jiní Ochranní andělé. Opět mám bílý ocas.
Rychle poplavu k nejbližšímu korálu. K mému překvapení je to můj a Mattův korál. Vyčerpaně si lehnu na postel a slyším svůj sípavý dech a tlukot svého zběsilého srdce. Možná to není únavou, ale zvykem asi po těžké únavě. Chvíli se roztahuju po celé délce postele. Ale něco tady chybí. Nebo spíše kdo?
Mates! A já vím, kde by mohl být.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama