Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Leden 2013

Máte dotazy?

28. ledna 2013 v 18:39 | Amy Sanilová |  Povídky
Napadlo mě, že je čas o sobě něco povědět :-P

1. Kolik je ti let?

Narodila jsem se 23. srpna 1999 nějak po té dvanácté hodině ranní.

2. Co tě uspokojí?

Hmm... Tak to nevím, ale jestli něco takového existuje, tak by to určitě bylo, že si s někým jen tak prostě výjdu ven.

3. Co tě naštve?

Když mi někdo - kodkoliv - sebere sešit, do kterého zrovna píšu! Není pro mě nic horšího!!

4. Jseš ve škole oblíbená?

Jelikož jsem strávila neskutečně zlý dětství na prvním stupni, tak mi pokleslo všechno. Sice každý všední den chodím do kroužků a vracím se ve čtyři, někdy v pět a někdy dokonce v šest hodin večer, ale ať se snažím sebevíc, nikdo mě nemá rád.

5. Jaká je tvoje oblíbená barva?

Mám strašně moc ráda žlutou, ale na oblečení vypadá ošklivě, takže moje oblíbené barvy jsou - žlutá, modrá, zelená.

6. Líbíš se někomu?

Někomu možná, ale vždy jsou to akorát kluci z mladších ročníků a s těma to prostě nejde, ale nečekám, že by se objevil nějaký starší kluk než já a začala se o mě zajimat. To by musel být buď padlej na hlavu, nebo slepý, protože jak má holka s průměrnými známkami, pupínky a brejličkami někoho oslnit?

7. Jsi moc kritická?

Bohužel ano a když se stane zázrak a líbím se sama sobě v zrzadle, vždycky potom přiběhnou jiné problémy.

8. Na čem ti nejvíce záleží?

Na mé rodině. A pak je na druhém místě přítelství a na třetím moje sešity.

9. Co ráda ve svém volném čase děláš?

V podnělí mám od dvou do tří sportovky, od tří do čtyř dramaťák a od čtyř do pěti jsem v knihovně.

V úterý mám odpoledky do tří a do půl páté jsem v mediálním kroužku.

Ve středu mám další odpoledky do čtvrt na čtyři a do pěti jsem v klubu na počitačích.

Ve čtvrtek jsem od dvou do půl čtyrté doma a do šesti je taneční kroužek.

V pátek je jediný den volna, kdy končím ve dvě a po zbytek dne se můžu učit, psát anebos i číst - jednoduché.

10. Po čem nejvíce toužíš?

Chci se stát slavnou spisovatelkou jako Rowlingová a pokud to výjde nebo nevýjde, plánuji se stát režisérkou a natočit pár filmů ve stylu Americké scifi-fantasy.

11. Co nejčastěji děláš na počítači?

Píšu, stahuju obrázky a hraju Dobyvatel. Někdy jsem na Facebooku, ale to je všechno. Jo a někdy hraju tátové počítačové hry, ve kterých prostě zabijím ostatní. Jkao například hra QAréna a Parťáci 2, ale teď konečně koupil další nové, protože u všech her jsem asi už třikrát porazila všech 25. levelů a vyhrála první místo.

12. Jaké filmy máš nejradši?

Já se na filmy moc nedívám, ale miluju filmy od Sveva Spielberga jako Tranformers (nikdo oněm neví víc než já) Jurský park je skvělý, E.T mě moc nenadchl, ale fakt jsem se si to užila při filmu Indiana Jonese, ale klasiky jako James Boond mě moc nenadchl. Také mám slabost pro Disneyvky kreslené filmy a teď jsem si zamilovala Jacka Frose z fimlu Legendární parta, na které jsem byla v CinemaCity.

13. Kdo je tvůj vzor?

Tak určitě je to Thomas Brezina, Steven Spielbegr, Rowlingová a Hlaváčková.

14. Jaké bude tvoje reakce, když tě kluk překvapí?

Jestli by mi koupil něco drahého, dám mu facku a až pak se raduju (vlastní zkušenost). A u zbytku nevím, protože jsem to v životě ještě nezažila.

11. Kapitola - Pomoc!

16. ledna 2013 v 14:58 | Amy Sanilová |  Odhalení mořské panny
Odhalení Mořské Panny
Kapitola jedenáctá
Pomoc!
Nyky je mrtvá! Prostě mrtvá! A za to všechno můžu já! Nemůžu uvěřit, že je Nyka mrtvá. Brečela bych. Ale jsem v mdlobách. Prostě spím! Ale… je to strašná hrůza! Co teď mám dělat? Co bude teď? Jsem na mizině. Ale už jsem se rozhodla! Až se vzbudím, budu to muset se sebou skoncovat. Nic jiného mi teď nezajímá.
"Andy, zlatíčko. Prosím, probuď se."
Ten hlas! Je mi nějaký povědomí. Odkud ho jenom znám? Přinutím se přes neviditelné slzy zamžourat a otevřít ta těžká břemena, kterým se říkají oči. Div že mi ale nevypadnou z důlků.
"Tati!" překvapeně vykřiknu a objemu ho. Táta mi pomůže na nohy a já rozhlédnu.
Je to velmi velká jeskyně, ze které se na první pohled nedá uniknout. Zdá se mi velké asi jako náměstí, možná o trošku menší. Ale to bude asi tím, že je polovina jeskyně zaplněna mořskou vodou, která sem vytéká z moře. Proto mi to připomíná nějaké pobřeží. Akorát jsme tu uvězněni.
"Kde to jsme?" otočím se k tátovi.
"Myslím, nevím to úplně jistě, ale asi v Irsku. Paní Dany Dans Svatrolová tě sem osobně přinesla."
"Kde že?"
"Ta žena," začal táta vysvětlovat," co tě asi naháněla po celém městě."
Smutně si představím scénu ze včerejška.
"Nyky je mrtvá," zašeptám skoro neslyšně.
"Já vím," přikývne táta, sedne si na kamennou zem, já se mu svalím do náruče a hlavu položím na jeho hruď. Ale když to řekl, vystřelila jsem hlavu.
"Víš? Jak to, že to víš?"
"Celou noc jsi to šeptala a prosila, ať se vrátí čas. Ať je Nyky živá a -," zarazí se a podívá se do dáli. "Nevím, co jsi říkala potom."
"Co má teď dělat?" zašeptám smutně a položím hlavu zpátky na tátovo rameno. Táta vzdychne a na chvíli zadrží dech. Tyto náznaky ale u něj znám už dlouho. "Tati, co máš na srdci? Zas další tajemství? Copak ses s mořskou pannou rozvedl a našel si vílu?"
Usmál se. "Ne. To vážně ne," zavrtím hlavou. "Když ale mluvíme už o tvé matce - ," zarazí se. "Chtěla by ses s ní seznámit?"
Čeká, že mě to vyvede z míry, ale já dělám, že jsem to neslyšela. "Teď bych se radši pozdravila s Nykou."
"Tak to abych tvé mámě řekl, aby odplavala někam jinam," vyzkouší to znovu táta, ale já mám v hlavě jen ležící mrtvou Nyku na chodníku. Nic na to neříkám a jen dál ležím kamenně u táty v náruči, když v tom ucítím, jak mi někdo stříkl slanou vodu do očí. Myslela jsem si, že to jsou jen moje slané slzy. Otřela jsem si je hřbetem ruky a dál přemítala v hlavě s Nykou.
"A já to vzdávám," uslyším dívčí hlas, který na sto procent není můj. Zvednu mrzutě hlavou. Nedaleko od nás u vody leží na břehu mořská panna. Kouká na mě a mile se usmívá. Chvíli se jí prohlížím s nepřítomným výrazem v očích, protože stále musím přemýšlet nad Nykou. Když doputuju až k jejím očím, vyhrknou mi do těch mích slzy a rozběhnu se k ní. Sednu si naproti, objemu jí a začnu brečet. Ta se na mě na chvilku překvapeně podívá. "Neplakej. Všechno bude dobrý, Andy."
"Mami," oslovím ji a popotáhnu. Poznala jsem svou mámu velmi jednoduše. Má stejně odhodlaně velké oči plné zvědavosti a odvahy. Pustím se jí a podívám se jí do obličeje. "Co s námi teď bude?" zeptám se a přitočím k tátovi.
"My spíše si děláme starosti o tebe. Já jsem tu jen jako návnada a na tvé matce dělali pokusy. Nevíme, co mají na svědomí s tebou."
"A kdo byli ti muži, co pro tu ženskou pracují? Například Leo?"
Táta je mou otázkou zaskočen. "Leo," řekl si pro sebe. "Tak se jmenoval ten muž, co mi pomohl před čtrnácti lety vytáhnout Arganiku. Asi se potom vydal pracovat takhle," vysvětlil pomalu a zklamaně.
"Aha," zkusím odlehčit situaci. "Protože mě znal. Oslovil mě. Říkal: Netušil jsem, že ještě někdy potkám rodinu Zotových. Nebo něco takového."
"Tak toto je zaručeně on," přikývne nešťastně táta a začne přemýšlet. Máma byla po celou dobu ticho.
"Vidím, že jste se už vzbudili, Zotovi," vešla dovnitř automatickými dvoukřídlými dveřmi, které se neotevřou zevnitř, ženská a ohlédla se za sebe na dva společníky. "Tak pánové, chopte se té malé!" Ti dva se ke mně začnou blížit. Postavím se, ale můj táta se postaví mezi mě a dva chlápky, kteří se těsně před ním zastaví.
"Nedovolím, abyste takhle zacházel s mou dcerou," vykřikl odvážně.
"Teď už asi vím, proč jsem tvou dceru nemohla chytit. Ona a její kamarádka byly velmi odvážné a paličaté. To asi po tobě," řekne v klidu žena, která všechno sleduje ze zadu daleko od nás. Odvrátí pohled od mého táty a podívá se na mě. "Smůla, že tvá kámoška umřela. Ať se jí daří v posvátném nebi," začne mě chlácholit. Ona ale vím, já je má slabina. Žena se na mě vítězně podívá.
"Copak chceš, abychom stejným způsobem zabili i tvé rodiče, co?"
Táta se ke mně přitočí a pošeptá mi do ucha: "Nic, prosíme, nedělej."
"Promiň, tati, ale já nechci přijít i o vás," řeknu, objedu tátu a ocitnu se přímo před těmi chlápky, kteří mě chytí z obou stran za ramena a odvedou k nějaké rouře, která se objeví vedle automatických dveří. Žena stála přímo mezi oběma otvory a v ruce svírala ovladač. Kývne na své poskoky a ti mě do roury, která mi pomalu začala připomínat tobogán z lunaparků, ale tento nemíří směrem dolů, ale je vodorovně mezi zdmi. Když mě tam vhodí, uslyším, jak za mnou zavřely poklop a zajistili ho.
Uslyším, jak něco rupne. Snad ne kvůli mé váze. S námahou se otočím a přímo v té chvíli vedle mě praskne trubka. Vidím, jak z té trupky, co se sem dostala, začala téct voda. Rychle! Musím se dostat na druhou stranu! Ať to vede kamkoliv. Postavím se na kolena a rychle se doplazím na druhou stranu, kde uvidím slabé světýlko. Kdybych byla v tunelu, řekla bych, že je to světlo na konci tunelu. Ale já jsem v rouře, asi. To bude ten problém. Tak je to prostě světlo na konci roury. Ne, to ne. To nějak nesedí. TAK DĚLEJ! Tys mi tu ještě chyběl, hlase.
Doplazím na druhou stranu roury a postavím se. Z roury začne odtékat velký proud vody. Teprve teď si uvědomím, na čem stojím nohama pevně na zemi. Podle toho, jak mi mrznou prsty, musí být led. Otočím se kolem dokola a prohlížím si okolí. Jsem v kruhové, obrovské místnosti. Strop vysoký asi jako pětipatrový panelový dům. Hlavou mi proletí jediné slovo. Aqvapark! Okolo mě je vysoká skleněné zeď se spoustou balkony, na kterých ale nikdo nebyl. Trochu mi to připomíná areál, kde se ocitl tučňák z filmu Happy Feet. Úplně nahoře jde vidět na nejvyšším balkoně stát u zrcadlové zdi ženskou se svými kolegy. Naměří si k puse mikrofon, který držela v rukou.
"Za chvíli otvíráme, tak se snaž, abys nám naplnila kapsy penězi."
"To nikdy!" zakřičím z plných plic, ale tady to zní jako myší vypísknutí. Ozve se zvon.
Najednou jakoby někdo otevřel obrovská vrata na super nový film s Johnnyho Deppem se dovnitř začaly hrnout davy lidí. Z každého patra - musí jich být v přepočtu asi pět pater - z každého balkonu kamkoli se podívám, vidím jen hrnoucí se lidi. A všichni se dívají na mě! Spočinu pohledem na ženě úplně nahoře. Ta se mi podívá do očí, kývne a zapne nějaké tlačítko na palubní desce vedle ní.
Ucítím, jak se znenadání začne pode mnou propadat zem. Začala se ke mně blížit voda. Ani ne za minutu, ucítím vodu v botách, pak už se přinutím, že není cesty zpět. Vzdám to a zcela se potopím do vody. Ale nechci se proměnit. Ne teď a ne tady. Nechci vyplavat na hladinu, nechci se ukázat jako mořská panna. Ale nic jiného mi nezbývá, proto se pod vodou proměním, abych mohla se zhluboka nadechnout. Když se proměním, zostří se mi i sluch, takže slyším šuškání lidí okolo a hlasité klepání na sklo.
"Tak kde je?" zaslechla jsem naštvanou ženskou, která začala taky klepat, aby na sebe upozornila. Poplavu až na dno a tam se schovám do rohu. Poslední patro, kde se lidé mohou kochat pohledem na mě, je skoro až na dně. Jenom asi tři metry od dna. Ale když zrovna plavu dolů, ťukne mě nápad! Doplavu na dno a sednu si s ocasem skrčeným vedle sebe. Nazdvihnu ruce do výše očí, skrčím prsty a narovnám je zpátky. Z rukou mi opět vylezou dlouhé nehty. Trochu se nechám nazdvihnout vztlakovou silou a ruce si schovám za záda. Pohnu ploutví (kopnu nohama) a nechám se nadnášet lehce vodou k první patru u nejbližšího balkonu, kde už netrpělivě čekají návštěvníci. Zastavím se těsně před nimi, aby mě viděli celou.
Mile se na ně usměju a začnu kolem jejich balkonu kroužit. Všimnu si, že je tu celá čtyřčlenná rodina. Matka, otec a dvě tříleté holčičky. Začnu před nimi dělat přemety a tvářit se jako nevinná panenka. Dívenky byly schované za zády jejich táty, ale po chvilce už zvědově se po mě dívaly a jedna z nich se přiblížila až ke sklu, opřela se o sklo rukama a udiveně se na mě dívala. Zvedla jsem ruku a ona začala zběsile mávat. Její táta vytáhne fotoaparát a nastaví blesk.
Na tu chvíli jsem čekala. Jakmile stiskl FOTO, ukázala jsem drápy a začala škrábat po skle. Vycenila jsem i zuby, aby to vypadalo ještě lépe. Škrábala jsem, cenila zuby a dělala ksichty. Když se začnu soustředit na poškrábané sklo, uslyším, že když přejedu prstem po skle dvaceticentimetrovým nehtem, zní to, jakoby Cikáda sjela nehtem po tabuli. Ale i přes to škrábání a vrzání slyším ty dvě holčičky hystericky plakat. Jejich rodiče si je vezmou do náruče a utečou mi z dohledu. Přitisknu se ke sklu a svými nehty narýsuju kruh. Bouchnu do něj pěstí, ale sklo neodpadlo. Sakra!
Bouchnu do skla je ještě jednou. Pořád neodpadlo! Teď odtud nemám šanci se dostat. Když nehty sklo neprorazí, tak už nic. Dokonce ty nehty prorazily zeď!
Vedle nakreslím druhou kružnici a tentokrát pořádně na nehty zatlačím. Au, z toho mě budou ráno bolet pořádně prsty. Ale hlavně když se dostanu pryč z téhle noční můry. Kruci! To sklo nehty neproříznu! Co teď budu dělat?! Jak asi dopadne můj život?!
Náhle uslyším hlasy. Rychle nastražím uši a zaposlouchám se.
"Jdeme pryč. Tady to stojí za pendrek," uslyším mužský hlas a rychle se přitisknu ke zdi pod balkonem. Kolem projde mladý pán s ženou.
Pendrek? Asi jsem dostala hlad. Ale to slovo - pendrek - mi přineslo dobrý nápad. No jasně! Řekl, že je to tu strašné a že to stojí za pendrek. Stojí za pendrek sem chodit! To znamená, že když se nebudu ukazovat - nebudou návštěvníci - nebudou peníze. Nebudou peníze - žena se naštve. Jsem tak geniální!
Poplácám se po rameni. "Jsem dobrá. Ale škoda, že nemám šanci zdrhnout," musela jsem si dát za pravdu. Odtud se nemám jak dostat, ale teď můžu mít štěstí. Potopím se až na dno a tam si lehnu. Teď mi nezbývá než čekat. Zavřu oči a vzpomínám na to, co se v posledních dnech stalo.
V neděli mi táta řekl, že jsem mořská panna, v pondělí se o tom dozvěděla Nyka a taky jsem se vydala na vodní výlet. V úterý mi unesli tátu a s Nykou jsme se znova skamarádily a já jsem pak utíkala před tou ženskou. Jak to, že je to tak rychlé? Počkat! Co je dneska za den? Asi středa. Před očima se mi znovu vybavil celý včerejší proces. S Nykou jsme utíkaly pryč od těch divných lidí. Zatarasili nám cestu a chtěli si mě odnést. Nyka ale měla odvahu a postavila se jim do cesty. Pak použili tu lest. Žena řekla, že chce Glock 17 s uspávacími náboji. Ale místo toho jí dali pistol s OSTRÝMI náboji, kterými zabila Nyku. A pak mě něčím praštili do hlavy a já se zhroutila na zem.
Ach Niky! Proč tu nejseš se mnou? Už teď mi chybíš. Aspoň mě tam nahoře omluv za všechny moje hříchy a taky mi popřej hodně štěstí.
Z myšlenek mě vytrhne gong. GONG?! Kde by se tady vzal gong?
Zvědavě vzhlédnu a vypluju na hladinu. Jenom vystrčím hlavu a rozhlédnu se okolo. Všichni návštěvníci začnou mrzutě odcházet.
BINGO! Můj plán začíná vycházet! Jenom nevím, jak dlouho tu ještě budu, ale jsem zvědavá, jak se ta ženská bude tvářit.
Náhle se u dna objeví roura, která začne vodu nasávat, která začne klesat, až za chvilku nezbude ani kapka. Jakmile voda steče do roury, změním se v člověka. Roura se propadne do země a vyleze větší hned vedle mě. Možná, že ten tunel vede za mými rodiči. Odhodlaně do tunelu skočím po hlavě a čekám, až mě vyplivne na druhé straně do jeskyně, kde mám rodiče. Ale jakmile spatřím světlo světa v té nekonečné tmě, poznám, že jsem se ocitla někde úplně jinde. Tobogán mě vyplivne vedle vstupních dveří a po podlaze se sklouznu až k oknu na protější straně. Vstanu, opráším a rozhlédnu se. Trošku mi to tu připomíná vězení. Velmi úzká místnost, kde je jenom stará postel s matrací, ze které je sundané skoro všechen plyš. Naproti postele je dřevěná skříň, která vypadá, jako by se měla každou chvíli rozdrtit na prach, jak je ožraná od molů.
Chvíli čekám, co se stane. Znenadání se otevřou ocelové dveře věznice a dovnitř vstoupí ženská. V obličeji rudá jak rajče a naštvaná. Takže nic nového. Za ní dovnitř vejdou dva muži, kteří se postaví každý na jednu stranu po boku ženy, zřejmě aby jí dělali ochranu přede mnou.
"Co to mělo znamenat?!" vyjela po mně.
"Copak?" zalaškovala jsem si. "Nelíbí se vám to? Jestli chcete, můžu se na tu práci klidně vybodnout," přikývnu klidně a zkřížím si důležitě ruce v bok.
"To ale není tvá práce," opravila mě a z děsivého tón jejího hlasu mi naskočila husina. "Toto, " roztáhla ruce do šířky a podívala se po cele, "je tvůj domov, tvůj život a ty, drahoušku, budeš jeho součástí. "Ale - ," udělá dramatickou pauzu, " - jestli zítra nebudeš normálně se chovat, tak si mě nepřej," pohrozila prstem a se svou tělesnou stráží si odkráčela z cely.
"No, to určitě," řekla jsem dost nahlas, aby mě ta žena slyšela. Ta se na chvilku zastaví mezi dveřmi, ale pak zase pokračuje ve svém nacvičeném odchodu z vězení. Jakmile za sebou zabouchne dveře, zamkne. Sednu si na postel, která pod mou váhou zavrže. Zkřížím si ruce na prsou a skloním hlavu. Po pár minutách se zhasne žárovka nad mou hlavou a já se ocitnu v naprosté tmě.
No paráda! Došla jsem tak daleko, i když pořád jenom smutním. "Tati,"zašeptám skoro neslyšně steskem. Zaslechnu ale své jméno skrz protější zeď. "Tati?" zeptám se a přiložím ucho ke zdi.
"Zlatíčko, slyšíš mě?!" ozve se.
"Ne moc," zakřičím, aby mě táta na druhé straně slyšel.
"Teď mě dobře poslouchej, Andy. Ať udělá žena cokoliv, nevěř jí. Rozumíš mi?!" zakřičí, abych ho srozumitelněji slyšela a aniž by čekal na mou odpověď, pokračoval. "Nevěř jí. A teď se soustřeď jenom na mě."
Přikývnu, i když vím, že mě táta takhle neuslyší.
Pokračoval. "Zítra ráno, jakmile se aqvapark otevře, máš šanci utéct!"
"Nejde to, zkoušela jsem, ale nejde to. Sklo je nerozbitné!"
Na to mi už táta nemůže odpovědět, protože jsem uslyšela otvírat dveře cely v jeho věznici. Někdo přišel a já se vsadím, že to je žena. Přiložím pevněji ucho ke zdi, když ale uslyším tátův výkřik, vyděšeně se odskočím a spadnu z postele na tvrdou betonovou podlahu. Rychle vstanu a nevnímám bolest na zátylku. Přitisknu se ke zdi a snažím se ještě něco zaslechnout, ale už se nic neozvalo. Zaslechla jsem ale prásknout dveře jeho cely a dusavé kroky blížící se ke mně. Někdo odemkl mou celu a já na malý okamžik doufala, že si pro mě přišel táta a oba utečeme, ale mezi dveřmi stála ženská a ve zdvižené ruce mi ukazovala infekční stříkačku. Ani jsem nehnula a než jsem vůbec stačila mrknout, ucítila jsem, jak mi tu stříkačku vrazila do zadu a já se nervově zhroutím a spadnu z postele.

Kdo je Andy Zotová?

8. ledna 2013 v 7:09 | Amy Sanilová |  Odhalení mořské panny
Cože? Vy nevíte, kdo je Andy Zotová? Tak to máte odvahu se zeptat rovnou mě. Buďto si přečtěte příběh - Odhalení mořské panny - anebo se zeptejte rovnou mě.
Tak tady ji máte!

Andy Zotová je obyčejná dívka, která žije na Islandu v jedné malé rybářské vesnici, kde její táta pracuje jako rybář. Ale Andy není zase tak obyčejná.
Má dlouhý černý vlasy jako uhel po pas, pronikavý světlé oči, u kterých se nikdy nedá odhadnout, jestli je má zelené, modré, černé nebo dokonce růžové. Je na tuhle barvu háklivá, ale ani ona nedokáže poznat barvu těchto očí, ve kterých jí planou malé plamínky, které dávají jasně najevo, že je to čertík. Její povaha je různá, ale většinou se chová jako normální puberťačka. I když nemá zájem o kluky a nemaluje se. Jinak je oblíbená na škole, je hezká, hubená a velmi ráda se předvádí. Ale má i srdce dokáže se chovat jako opravdová kamarádka. Nikola Amstrová, která má přezdívku Nyky, je její nejlepší kámoška. I když nosí brýle a tváří se jako šprt, je ve skutečnosti drak.
Andy se zajímá fotbalem a vodní krajinou. Má k tomu důvod, když je mořská panna. To znamená, že má i nějaké schopnosti. Dýchá pod vodou, má ocas a vysunují se jí z nehtů drápy.
Když se ale setká s ostatními kámoškami, Nadpřirozenými áčkami, zažije mnohem větší a lepší dobrodružství, o kterém by se nikomu ani jí ve snu nezdálo.



7. Kapitola

7. ledna 2013 v 6:20 | Amy Sanilová |  Děvče z ledu
7. Kapitola

"Můj Bože! Proč já nezůstala doma?" zaklela Astra nešťastně a podívala dopředu.
"Teprve teď jsme vyšli z baráku," připustil pan Pilis. "Ještě tam ani nejsme, takže já nevím, proč už začínáš takhle vyšilovat."
Astra se rozhlédla kolem sebe. Opravdu teprve teďka opustila zahradu svého domu. Usmála se.
"Promiň, ale už se připravuju."
"Na co?" zvedl pan Pilis překvapeně obočí.
"Na nervové zhroucení, až budem na tom ostrově. Jo a jinak," otočila se ke svému tátovi a šla pozpátku, "jak se tam dostanem?"
Pan Pilis na to nic neřekl, přidal do kroku, předhonil Astru, vytáhl klíč, stiskl na něm tlačítko a před ním zablikalo auto. Astra se otočila zrovna ve chvíli, kdy auto bliklo jako na povel. Pan Pilis se usmál, otevřel dveře řidiče a nastoupil. Astra pokrčila rameny a nastoupila na místo spolujezdce.



Neví, kam to má její táta vlastně namířeno, ale tušila, že to nebude daleko. Vyjeli ven z města a zrovna jedou obyčejnou polní cestou směrem k lesu. Nevím, jestli si vůbec někdy zvyknu na život jediného dračího druhu na světě, zapřemýšlela Astra a její táta zastavil před tmavým lesem. Vyleze z auta, obejde ho a otevře dveře na místě spolujezdce. Astra přehodí jednu nohu přes druhou ven a vstane z auta.
"Co tu děláme?"
Pan Pilis zavřel dveře. "Jme v lese."
"Toho jsem si taky všimla, ale co tu děláme?"
"To uvidíš," pronesl vážně pan Pilis a zamířil do tmavého lesa. I když bylo teprve osm hodin ráno a obloha se zalila jasným zimním sluncem, les vypadal tmavě a strašidelně. Jako by se sluneční paprsky nedokázaly dostat mezi větve až na zem.
"Radši mi to pověs hned, jinak já se každou chvíli dokážu rozběhnout domů. Stačí, že v té masce jsem vůbec vyšla z domu."
"Počkej, až aspoň vejdeme do lesa. Tam ti to řeknu," zašeptal pan Pilis a vydal se směrem k lesu. Astra teda šla za ním a jen poslouchala praskání sněhu pod její váhou podrážek bot. Chytla si ruce a začala si na ně dýchat a pak mnout, i když jí nebyla zima.
Když vešel její táta do lesa, znenadání zmizel! Astra se zastavila a zarazila. Vypadalo to, jako by pan pilis prošel neviditelnou bránou a dostal se tak do jiné dimenze. Astra tu jen stála, neschopna slova a s otevřenou pusou hleděla na místo, kde viděla svého tátu naposledy. Pak ale jakoby ucítila zvláštní změnu ve vzduchu. Na místě, kde před chvilkou zmizel pan Pilis, se objevila ruka. Dlaň s paží, která se zjevila "jakože" ze vzduchu. Ukázala prstem na ohromenou Astru a navigoval jí prstem k sobě. Astra vyděšeně přikývla a vydala se za tou rukou, která se stáhla zpátky do lesa a opět zmizela. Astra překročila hranice mezi sněhovou pustinou a tmavým lesem. Zastavila se a rozhlédla.
Už to nebyl tmavý a strašidelný les, Teď to tu vypadalo jako v nějaké disneyovské pohádce. Slunce svítilo jasněji, zahřívalo zemi, na které byla jasně zelená tráva.
Astra si sundala bundu a přehodila si jí přes paži, aniž by odtrhla oči z té přírodní krásy. Až se vzpamatovala z tohoto šoky, zjistila, že přímo před ní stojí její táta a mile se usmívá.
"To je krása," vydechla Astra a znova se rozhlédla na všechny strany, aby nevynechala jediný detail.
"Je to jenom jedno malé kouzlo," potlačil smích pan Pilis. "Nechci vidět, co budeš dělat, až uvidíš Dračí ostrov," zasmál se, otočil se k Astře a položil jednu ruku v bok.
Astra si všimla, že v téhle póze jejímu tátovi vynikne jeho mladický vzhled a hubená atraktivní postava. Jakoby to nebyl žádný dospělí čtyřicetiletý chlap, ale obyčejný šestnáctiletý puberťák.
Přikývl. "Já vím, toto je nádherné." Astra otevřela pusu, ale její táta jí přerušil. " Tady - v tomto lese - je portál, kterým se dokážeme dostat na ostrov. Lidé o nás nevědí, ale když nějakým zázrakem naleznou tento les, bude vypadat uvnitř stejně jako na venek."
"Takže jsme prošli takovou bránou a dostali se do alternativního světa?" přerušila ho Astra a chytla za rameno. Pan Pilis přikývl a vydal se někam hlouběji do lesa. A stra se ho pustila a šla za ním. Nechtěla promluvit. Chtěla se jen kochat pohledem. Panu Pilisovi to ticho ale bylo nepříjemné.
"Tady někde uprostřed by to už mělo být," prolomilo ticho a ukázal někam před sebe. Astra se tam podívala a to, co viděla, předčilo celý tenhle les. Tam, kam její táta ukázal, se vznášel velký modrý kruh, ve kterém Astra zahlédla blesky, které postupně směřovaly ke středu kola a zase zpátky. Astra couvla o krok zpátky a pustila se tátových ramen. Pan Pilis k ní natočil hlavu, mile se pousmál, pohlédl zpátky na modrý jev a vydal se pomalu k němu.
Astra cítila, jak se klepe. Ne zimou, ale strachem. Musela připustit, že je trochu vystrašená bačkora.
Pan Pilis toho taky musel všimnout. "Jan klid, bude to jako procházky ledovou zahradou," řekl, natáhl paži podél jejích ramen a obtáhl druhou ve vzduchu tvar portálu. Astra očima sledovala jeho ruku, která teďka sjížděla z lesa do jevu. Cítila, že se třepe. Pan Pilis se na ni podíval a překvapeně mu vyletělo obočí, které bylo tak husté a chlupaté jako africké housenky. "Ale no ták," svěsil ramena a pustil je podél těla. "Ani nedokážeš pochopit fór. Říkal jsem ledovou zahradou místo růžovou zahradou. Protože jsi Ledový drak," vysvětlil a z jeho hlasu se dalo velmi jednoduše poznat, že se cítí trapně. Astra jen stroze přikývla, aniž by spustila oči z portálu. Pan Pilis se zadíval na zem a začal si mnout kořen nosu. "Víš," začal, "s tebou je to těžký. Ty se nesměješ mým vtípkům, nedokážeš ocenit vtip a ani cokoliv na to říct. Aspoň nějaký hezký úsměv a doplnění, aby ten vtip měl šťávu a nepřišel na zmar. Ale vážně jsem nečekal, že budeš jen tupě zírat do portálu na Dračí ostrov a budeš se tvářit jak socha," povyprávěl jí do podrobna a pohlédl na ni z profilu.
Astra se k němu otočila, nasadila nechápavý výraz, zkřivila pusu a zeptala se: "He?"
Pan Pilis chvilku na ni hleděl, jako by čekal, co na to řekne. Ale když je minimálně minutu nic nestalo, plácnul se dlaní do čela. "A ty si říkáš moje dcera," pronesl nešťastně, ale spíš pro sebe, než pro Astru.




"Ne! Mě tam nedostaneš!" zařvala hystericky Astra, když se snažila nohama zastavit svého tátu, který jí tlačil do zad blíž k portálu.
"Musíš! Jinak se tam nemáme jak dostat!"
"Ale já nechci!" zakřičela a na chvilku přelétla pohledem k panu Pilisovi.
"Vždyť ses na něj tak ohromeně dívala," zakřičel na ni, zatnul zuby a dál se snažil s ní pohnout. "Jseš těžká jako bejk. Co, prosímtě, jíš?"
Astra na něj pohlédla. "Zmrzlinu," řekla jednohlasně a pohlédla zpátky k modrému blýskajícímu jevu. Proto
asi neviděla pana Pilise, jak přikývne a nasadí napůl překvapený a napůl chápavý pohled. Astra rozpřáhla paže a chytne se dvou bříz vedle sebe.
Byla asi metr od portálu, až přímo cítila jeho sající sílu. Připomněl jí vysavač. Pohlédla někam na stranu a snažila se soustředit. Už jí bolela místo mezi lopatkami, kam na ní pan Pilis tlačil. Zaťala zuby a pohlédla na zem, kde zrovna před ní rostla ze země nádherná bledě modrá růže. Ohnula se k ní a cítila, jak její táta přepadl přes její záda a spadl přímo do portálu. Proletěl jím a ocitl se v jiné dimenzi. Astra se postavila a nevěřícně hleděla do portálu, kde její táta opětovně zmizel. Mrkla zpátky na zem, aby si nádhernou růži utrhla, ale zmizela. Astra se narovnala. To je divné, pomyslela si. Jak může květina takhle normálně zmizet? Neustále se dívala na trávu pod sebou, dokud neucítila menší tlak v pravé paži, jak jí táta za ni uchopil a odtáhl k portálu. Když si ale uvědomila, kde je a co se děje, zastavila se, čímž zastavila sebe i tátu.
"Tak, ale já už toho mám dost!" naštval se sarkasticky pan Pilis, podkopl jí nohy a vzal do náruče.
"Ne! Já nechci!" zakřičela a začala sebou trhat a máchat rukama, až trefila pana Pilise do nosu.
Ten si ho chytil. "Ty. To je horší, než když jsem tě odváděl do školky
Astra vyplázla jazyk, ale nemohla s tím nic udělat. Už se nemohla bránit. Už jen cítila sající sílu portálu.
Jak je vcucl a odvedl do jiné dimenze nám známé.

Datumy hvězd

5. ledna 2013 v 18:22 | Amy Sanilová
Od nejnovějších po nejstarších

16.09. 2011 Andělští Spolužáci - Svět Chce Anděly
22.09. 2011 Odhalení Mořské Panny
23.11. 2011 Vampire High School
26.12. 2011 Děvče Z Ledu
27.07. 2012 Daník Mladé Mrtvolky
10.08. 2012 Pythonissam Domus Drozd

1. VÝROČÍ - Vampire High School

5. ledna 2013 v 18:14 | Amy Sanilová
Dne 23. 011. 2012 je výročí této knížky Děvče z Ledu.
A spočítala jsem si stránky. Vyšlo to na 108 stran. Sice toho není tolik jako Andělští Spolužáci, ale i tak je toho dost.

1. VÝROČÍ

5. ledna 2013 v 18:10 | Amy Sanilová
Dne 16. 09. 2012 bylo výročí této knížky Andělští spolužáci - svět chce anděly.
Ten den jsem si spočítala stránky a vyšlo to na 204 stran.

Rok 2013

1. ledna 2013 v 0:31 | Amy Sanilova |  Povídky
Šťastný Nový rok všem čtenářům, co to tu teď čtou!!!

Všem Vám přeju hodně štěstí, hodně zdravý a hodně úspěchů ve škole nebo v práci, protože rok 2013 bude pro nás všechny velmi zvláštní rokem.

Přeji Vám hodně štěstí

Amy