Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Fénix 2. kapitola

13. června 2015 v 14:13 | Adél Sanil |  Povídky

Kapitola 2

Sedím ve své úsporně zařízeném pokoji v pytli pověšeném ze stropu a čtu si knížku. Telku nemáme, ale moc mi to nevadí. Stejně bychom se o ní poprali. I kdyby tu televize byla, měli bychom jenom programy, které by nezahrnovali nic ze světa na zemi. Ani střípek. Občas si představuju, že by dávali jenom nějaké dokumenty o dolech a hornících… a jeskyních.
Knihy jsou tu taky zakázané, maximálně tak s… Jo, s jedinou tématikou. Tuhle jsem propašovala, když se mě rodina zřekla a já měla podepsaný svůj ortel smrti. Tu knihu mi darovala má mladší sestra, která se na mě nedívala jako na zrůdu. Koupila ji za svoje naspořené kapesné. Věděla jsem, že si za ní chtěla koupit panenku s duhovými vlasy, ale ona ty peníze použila na poslední dárek pro mě. Bylo jí jedenáct.


Kniha je zvláštní v tom, že popisuje všechny historické události, které se nějak týkali ohně a ohnivých tvorů buď z bájí, nebo z pověstí. Čtu si ji každou noc. Znova a znova. Od začátku až do konce. Pak znova. Ze všeho nejradši mám ráda příběh o Fénixovy, který se narodí z popelu, po několika letech ho zabijí jeho vlastní plameny. Když zemře, jeho tělo se promění v popel, ze kterého se vylíhne nový Fénix. Je to krása.
Když jsem znovu ponořena do toho příběhu, který si čtu každé ráno a i večer, vstoupí do pokoje Jean. Když mě uvidí, vzdychne, jako by nebyla ráda, že tu jsem a padne na postel, která jí je nejblíž.
"Richard bude zuřit, že zase bude mít rozházenou postel."
"Ať si nasere," zahučí Jeanin ztlumený hlas, protože mluví přes polštář. Pousměju se, neslyšela jsem ji sice zřetelně, ale vím, jakou má vždy náladu po práci.
Jean vystrčí hlavu a podepře si jí dlaní. "Už jsi to slyšela? Ten nový kluk, víš ne? Ten David…"
"Myslíš to dítě?"
"Jo, přesně ten. Dneska dostal svou PRVNÍ ránu. No, věřila bys tomu?! Vždyť je to ještě dítě?! A jak dlouho tu vůbec je? Měsíc?"
Nevím, co na to odpovědět, tak jenom pokrčím rameny.
"Jo a je taky pravda, že ty už máš DRUHOU?"
Přikývnu, ale nedívám se na ní, ale do knihy. Jean se zamračí a najednou vyskočí z postele a rozběhne se někam pryč. Nevšimla jsem si toho, dokud jsem neuviděla, že na posteli už není. To je její schopnost. Je tak rychlá, jako by se teleportovala. Není vidět ani slyšet. Dokonce ani vítr nejde cítit.
Zajímalo by mě, kam to zas běžela. Jak ji znám, šla roztroubit celému našemu křídlu tu úžasnou novinu, že jsem schytala DRUHOU ránu.
"Jak to, že tě ale zasáhla?"
Vyskočila jsem leknutím, když se Jean objevila těsně vedle mě a dívala se mi do očí, ve kterých byla jenom čistá lítost. (Upřímně, mám ji ráda, ale nevěřím ji ani ty fialové oči. Je fakt dobrá herečka, což člověk zjistí celkem brzo.)
"Tak tam jsi byla? Kdo mě prásknul?"
"Lukáš. Stál hned za tebou. Ale i když byl blíž ke Stvůře než ty, nedostal to."
Pokrčím rameny. Fakticky se o tom nechci bavit. Ale jestli se jí nezbavím teď, bude mě otravovat celou noc a já bych se tentokrát strašně ráda vyspala.
"Jo a hádej, kdo se mě na tebe ptal?" nasadila svůj stowattový úsměv. Já to ale nechci slyšet.
"No, tak kdo? Michael?"
"Jo! A slíbil, že dorazí."
"To jsi všechno stihla teď?"
Jean nadšeně (možná až moc) začne kývat hlavou (připomíná mi toho takového psa-hračku, kterému se kýve hlava nahoru a dolů, když se ho jenom fakt úplně lehce dotknete).
"Neříkala jsi, že jsi neskutečně unavená z dnešní šichty?"
"Ale už nejsem. Víš vůbec, kolik se toho dá zjistit?! Drby se jen šíří. Jo a představ si, že ten David normálně leží v pokoji a vůbec se nehýbe. Jeho noví spolubydlící se bojí, jestli ho ta rána nezabila."
"No jo, tys totiž vůbec nikdy žádnou ránu nedostala. Nevíš, jaké to je."
"Tak mi je aspoň ukaž!"
Nevěřícně se na ni podívám.
"Přece musím vidět, co dělají. Včera Leila odešla."
Neodešla. Zemřela. Dostala ČTVRTOU. To jsem slyšela. Zítra jí jdeme ráno udělat aspoň menší pohřeb, i když nemáme tělo, protože to odnesli hned, jakmile po ČTVRTÉ padla na zem. Cukala sebou. Odporně. Jako by měla nějaký elektrický šok, nebo epileptický záchvat. Ale ne, ona umírala v hnusných mukách. Chtěla zemřít. To vím určitě. I já jsem si přála zemřít, když jsem dostala DRUHOU. Ale Stvůry ne že ji odnesou okamžitě.
Nechali jí tam se trápit dobrou půlhodinu, než sebou přestala škubat. A my jsme se na to museli dívat. Bez toho aniž bychom jí mohli pomoct. Bez toho aniž bychom se k ní přiblížili nebo jen podívali. Nesmíme. Když ten srdcervoucí křik a pláč někdo nevydržel a podíval se na ni, nebo se k ní přiblížil blíž než dva metry, nebo dokonce se jí dotknul, dostal ránu.
Byla jsem tam, když umírala. Slzy jsem měla v očích, které jsem měla zavřené. Nevydržela jsem se na to dívat. Chtěla jsem si zacpat uši, ale to jsme taky nesměli.
"Tak dobře."
Jean sice u toho nebyla, je zvlášť ve speciálních chodbách a dolech kvůli své rychlosti. Tam lidi jako ona nebičují. Ale to neznamená, že ránu nedostane. Spoustu takhle "speciálních lidi" zabili biče.
Vstala jsem, postavila se před zrcadlo a sundala si tričko. Jean vyděšeně vyjekla, když má záda uviděla. Já jsem ty rány radši vidět nechtěla. Ještě jsem je neviděla. Ani jednu.
Jean si schová pusu do dlaní a rozbrečí se. "Proboha!"
Do pokoje vejde Richard. "My pořádáme přehlídku?" usměje se. Když ale uvidí moje záda, úsměv se mu z tváře vytratí.
Snažím se podívat přes rameno na svá záda, jestli to opravdu vypadá tak strašně. Jean vezme druhé zrcadlo a dá ho tak, abych v jednom viděla sebe zezadu.
To, co jsem viděla, by mě nenapadlo ani v mé nejhorší noční můře, když jsem tolikrát přemýšlela, jak ty záda musí vypadat. Přes páteř se mi drala dlouhá jizva. Hluboká. Od ní, přesně od středu zad až k pravé lopatce se táhla druhá, kratší. Obě jizvy byly hluboké a černé, jako spálené. V jizvě i okolo ní bylo vidět jen černé spálené maso. Když se na to teď dívám, přemýšlím, jak asi musí vypadat záda po ČTVRTÉ, protože i když mám jen dvě, černá mám celá záda. Už se nedivím, proč jsem si přála zemřít.
V těch bičích je nějaká látka, která při dotyku s naší kůží působí jako kyselina, která spálí kůži a maso a dá do ran infekci. Je to hnus.
"Nevzpomínám si, že by někdo tvrdil, že to vytvoří něco takového," špitne Jean.
Do místnosti vejde Michael. Když uvidí jizvy, spadne mu brada. Jean se objeví před ním, vezme mu mastičku, kterou přinesl, a posadila se na pelest mojí postele. Poklepala na ni.
"To není nutné," řeknu, i když já i ostatní vědí, že lžu.
"Dělej. Michael sice neumí zázraky, ale toto ti hodně pomůže, že?"
Michael, stále ohromený, otupěle přikývl. "Jo… jo. Teď jsem namazal Davidovi záda."
Lehnu si na postel na břicho, zatímco mi Jean s jemností, jakou by do ní člověk neřekl, mi začne mazat hřejivou mast do ran. Bolí to, ale ne zas tolik. Vlastně je to i trochu příjemné. Studenou mast maže na rozžhavená záda a já mám asi halucinace uší, ale slyším, jak vždycky zasyčí kůže.
"David?" zeptá se Richard.
"Ten noví. Má PRVNÍ," odpoví David a sedne si vedle Richarda na jeho postel čelem ke mně. Hm, pěkné.
"Máte pěkný výhled, pánové?" Ironie.
"To si piš, že jo, Noe."
Vím, to jméno zní divně. Až moc biblické. Ale to je jenom přezdívka. Jsem Noemi. Ale když mi říkají Noe, nic se neděje. Ani mi nevadí, že jsem před nimi jenom v podprsence, která kdysi byla bílá, ale teď je černá od špíny a uhlí. V dolech musíme mít holá záda. Kluci obzvlášť, ale dívky mohou mít aspoň podprsenku, i když moc neubrání před ránou.
"Počkej!" uvědomil si Richard a otočil se na Michaela. "To mi chceš říct, že dneska se rozdaly DVĚ rány?!"
"Jo," ozvala se rychle Jean. "Je to zvláštní, já vím. Obvykle je jedna rána za týden, někdy za měsíc. Ale ve stejný den? No, jen si vzpomeňte na Leilu. Taky to včera zabalila."
"A já si myslela, že ty biče jsou tu jenom jako varování," řeknu se zavřenýma očima. Užívám si.
"Nikdy nás neměli v plánu zabíjet. Kdo by tu špinavou práci dělal, když ne my? Lidé?!" naštval se Richard. Richard je celkem pěknej chlap s širokými rameny a statnou postavou. Vypadá spíš jako nějaký dospělý chlap, který strávil několik let ve vězení, kde hodně posiloval. Člověk by neřekl, že je jenom dvacet pět. Úplný protiklad od něj je Michael. Hubený (vychrtlý) klučina, který zase vypadá na třináct a ne na sedmnáct let. Nikdy jsem neměla ráda kluky, kteří jsou mladší než já. I když jen o dva roky.
Richard taky nedostal ani jednu ránu. Je pro Stvůry až moc důležitý. A do toho je umí stát neviditelným. Nepochopíte.
Když mě Jean namazala, posadila jsem se a natáhla si na sebe tričko.
"Tak, teď bych si dal celkem i něco dobrého, co říkáte?" snažil se nás rozveselit Richard a vytáhl z pod postele balíček klobás. Jean, já i Michael jsme se usmáli. Umět se zneviditelnit má několik výhod. Ráno totiž dostaneme pouze jeden chleba, který asi někdo už předtím rozžvýkal a vyzvracel.
Sedla jsem si na zem doprostřed místnosti, abych nebyla moc blízko postele ani stolu nebo židlí. Kolem mě udělali ostatní kruh. Zavřela jsem oči, zatímco si ostatní napichovali klobásy na dřevěné tyče. Celá moje hlava začne žhnout. Cítím teplo nejvíce kolem uší. Všichni kolem mě si sedli blíž a daly klacky nad mými vlasy, které začaly hořet.
To je naopak má schopnost. Ale jenom vlasy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama