Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Fénix

10. června 2015 v 16:54 | Adél Sanil |  Povídky

KAPITOLA 1
Zase do práce. Upřímně? Nesnáším ji. Nesnáším tenhle svět. Hnusí se mi. Nemůžu si ale stěžovat. Ne, vlastně NESMÍM. Nesmím ani pípnout. Nesmím promluvit. A i kdybych mohla promluvit a zeptat se Stvůr, proč jsem tady, a proč musím dělat tuhle hnusnou práci, řekli (dobře, zasyčeli) něco ve smyslu: "Mohla jsi žít na zemi, kdybys nebyla zrůda. Ale ty seš hnusná pokrytecká a nebezpečná zrůda, která by si zasloužila zdechnout v zapadlé kobce. Tak si nestěžuj a makej!"


Nikdy mě ani dalším LIDEM (ano, někteří na to nevypadají, ale v duši jsme stále lidé, protože jsme se jako lidé narodili). Pro ně jsme zkrátka zrůdy. Nikdy nám neřeknou jinak. Ale je pravda, že by nikdy neřekli tak dlouhou větu, natož dvě.
"ŘADA!" zařval jeden ze Stvůr a švihl po jednom klukovi vedle mě bičem. Když se bič dotkl jeho holých zad, uslyšela jsem to ostré plesknutí i já. Nebo možná jsem ho i cítila. Klučičí řev se rozléhal po celé šachtě. Byl plný bolesti a utrpení. Naskočila mi husí kůže. Chudák malý. Myslím to doslova. Tomu klukovi nemůže být víc než deset let. Vždyť je to dítě. Nemá a ani nebude to nikdy mít jednoduché. Stvůří biče jsou ty nejbolestivější a nejostřejší biče na světě. Taky je dělají speciálně pro nás. Musí být takové, aby třetí rána nás skolila na zem. Čtvrtá nás zabije. Nevím, z čeho jsou, ale ráda bych viděla, kde je testují. Jestli je vyrábí nahoře - což nepochybuju - musí mít jiné testovací subjekty než nás.
Seřadili jsme se do dvou řad. Každý měl v ruce krumpáč a za každým desátým párem stál vozík. Stvůra povinně pleskl bičem o zem (asi aby nás zastrašil) a my se hnuli dopředu. Sledovala jsem, jak všichni přede mnou, za mnou a vedle mě pochodují jako vojáci. Těsně vedle mě Stvůra pleskla bičem a já překvapeně (a, přiznejme to, i vyděšeně) vyskočila a podívala se na něj. Měřil si mě pohledem, ale já jsem tady tak dlouho, že se mu můžu podívat do očí.
Stvůry používají jako svou nejlepší zbraň proti nám své děsivé černé oči s jedinou malinkou bílou hvězdičkou nebo tečkou namísto panenky. Ve tmě nebo při šeru, které vládne v podzemí neustále, vzbuzují tyto oči strach. Jsou to oči, které vidíte svítit ve tmě své nejděsivější noční můry. Ty oči mají nepěknou vlastnost, že umí ve vás vyvolat neovladatelnou touhu přemýšlet o sobě a hlavně o svých přestupcích a hříchů, které jste spáchali. Jen vybraní jedinci s velmi silnou vůlí (jako já) se můžou podívat do očí a všechny ty iluze ve své hlavě dokáží zahnat, protože většina z nich není ani naše. Jsou to nejčastěji nejhorší hříchy, jakých se člověk může dopustit.
Zastavili jsme se dál než normálně, hlouběji do spletitých podzemních chodeb až k místu, kde chodba končila. Ti vpředu se nechápavě podívali na ty vzadu. Dřív ale než stačil někdo z poslední řady pokrčit rameny, Stvůra švihla bičem, avšak jeho špička spočinula na mém rameni.
DRUHÁ!!!!!!
Málem bolestí vyjeknu, ale kousnu se do ruky a držím pevně, dokud neucítím železnou krev ve své puse. Druhou rukou držím křečovitě krumpáč. Do očí se vrhají slzy. Hlavou mu prolétává celý můj život od narození až po současnou vteřinu. Prosím, chci umřít! Netrapte mě, prosím. Já… já si tohle nevybrala! Prosím, dost. Ne! Bolest je tak nesnesitelná, že musím pustit ruku, ze které mi kape stružek krve na koleje.
"KURVA!!!!
(No co?! Víte, jak dobře se pak člověku uleví?!)
Když jsem si uvědomila, že jsem vykřikla nebo, nedej Bože, něco řekla, čapla jsem a schoulila se do klubíčka. Čekala jsem další, tentokrát už TŘETÍ, ránu, ale nic nepřišlo. Rozhlédla jsem se, ale Stvůra zmizel. Postavila jsem se a znovu se rozhlédla. Fakt zmizel. Ne, omyl, támhle je. Hlídkuje z tmavé části chodby, ze které jsme přišli. Jediné, co z něho jde vidět, jsou ty jeho oči.
Otřela jsem si hřbetem ruky pusu. Bože, mám ji celou od krve! Musím vypadat jak upír. Zachichotám se. Jo, upír. Tím bych chtěla být. Mohla bych se proměnit v netopýra a uletět za světlem. Ne. Nesmím. Nesmím mít ani takové myšlenky, ale já nejsem tak úplně normální. Dokonce i mezi nenormálními lidmi. Nikdo, kdo tady je, není člověk. Ani ta holka, která má potetované celé tělo od hlavy k patě, ani ta holka, která mi připomíná jeptišku. Ani ten kluk, který dostal PRVNÍ ránu a dokonce ani ten muž se zelenou kůží a malými rohy, který vypadá jak troll (mám podezření, že on je fakt troll). Budu mluvit ta všechny, když řeknu, že se nenávidíme. A to jenom protože nás nenávidí celý svět. Proč?
Vymykáme se pravidlům přírody.
Vymykáme se osudu.
Vymykáme se Zemi.
Vymykáme se kontrole lidstva.
Vymykáme se všeho, co lidská mysl může vymyslet. Porušujeme všechna pravidla, která nám stanovil Hospodin, Matička Země, Osud, kdokoli…
A kdo že jsme? Jsme lidé se schopnostmi. Nelidskými. Nadlidskými. Neskutečnými. Nepravděpodobnými. Překvapivými.
Máme mnoho jmen. Nejčastěji byste nám asi řekli MUTANTI. To je ale ten nejhorší název, jaký pro nás lidstvo mohlo vymyslet. Jsou tu ještě další jména jako: zrůdy, hříčky přírody, noční můry, ďáblovi děti a fůra dalších. Já ale přijímám jenom jedno jméno (které jsem si pro nás vymyslela).
Rebelové. Protože jimi jsme. My všichni...
Ale teď do práce! Zasraná práce! Hospodine, přísahám, že ta mě jednou zabije.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama