Na příspěvky na tomto blogu se vztahují autorská prava!

Vidíte tu dívku?

8. června 2017 v 17:04 | Adél Sanilova

Vidíte tu dívku? Tu, co běží skrz rozlehlý školní areál kolem okrasných zahrad a fontán? Dívku, která je skrz naskrz propocená, popadá dech při každém kroku a je rudá jak rak, ale i přes to se nevzdává a běží dál, jako by jí za patami hořelo?
Naneštěstí si ale nevšimla malé holky, která naopak nesla hromadu tlustých a zaprášených knih. Možná ze sklepa, nebo z archivu… anebo z knihovny, protože to by se člověk divil, jak to tam vypadá.
Naneštěstí ani jedna včas nezaregistrovala tu druhou a tedy naneštěstí ta běžící dívka sejmula holku s knihami. Knihy odlétaly do všech stran spolu s dívkou a s několika nepěknými nadávkami, které by možná bylo lepší nezmiňovat, hlavně před dětmi, protože člověk nikdy neví, co všechno jsou schopné se naučit, i přes to, že něco slyšely poprvé.


"U Dia, moc se vám omlouvám," vykřikla dívka těsně po tom, co se nádherně proletěla mezi knihy a tvrdě dopadla na zadek. Au. Jo, těm chytrým už došlo, od koho jsou všechny tyhle sprosté nadávky… No od té malé holčičky, co vypadá jako andílek, určitě nebyly.
Když prvotní bolest přešla - alias přestal bolet zadek - začala se dívka starat o tu malou holčičku a sbírat pohozené knihy. "Já se moc omlouvám. Nekoukala jsem se. Já…"
Holčička se podívá té dívce do očí a tvář se ji rozzáří obrovským překvapením a poznáním. "To jsi ty," zašeptala ohromeně, jako by se bála, že se rozpadnu.
Jo, to jsem já. Ale to fakt teď nemůžu připomínat.
Než se holčička probere - psychicky i fyzicky - vezmu nohy na ramena a prchám, seč ještě můžu. I když už fakt nemůžu…
Zřejmě se nemusím představovat. Stejně mě každý zná. Každý ví, kdo jsem, co dělám a proč tu jsem. Možná toho někteří o mně ví víc, než já sama o sobě. Znáte taky ten pocit? Ne? Tak nic.
Všichni mi říkají Chance. Nevím, jestli si ze mě někdo rád robí žerty, nebo vážně chtěl, aby moje jméno znamenalo nějakou šanci. Šanci pro koho? Pro svět? Nebo snad pro mě?
Ale mohla jsem ještě dopadnout hůře. Buď Chance nebo Hope. Brr, jaká zas ta naděje. Ale to není jediný důvod, proč mě zná celý svět.
Ten důvod je jiný…
Protože…

…umírám…

Umírám…


Moje tělo těžce dopadne za bílou čáru.
"Umřela jsem," vydechla jsem naposledy a pak viděl už jen černo…


"Dobrá práce, Chance. Tohle bylo o dobrých šedesát minut lepší," poplácá mou mrtvolu po zádech trenér, zatímco já vypouštím za hlubokých vzdechů duši. "Zase nedělej, Chance. Běhání tě má posílit a ne zabít."
Jo, tak to jsem já. Ta dívka, která by se svou nadlidskou výdrží mohla "kurevsky" konkurovat Heracla v závodě.
v
Po velmi namáhavém a strastiplném týdnu… jsem se konečně dobelhala do šatny a do sprchy… Nebo možná to bylo v opačném pořadí. Zrovna jsem se oblékala v šatně do toho příšerného zářivého kostýmku plného flitru a třpytek, jako by mě pozvracela duha - tomu se oficiálně říká školní uniforma, ach jo, co bych za to dala chodit do Bradavic a nosit jenom černé pršipláště a oprátky kolem krku - když v tom jsem myslela, že mě opustí i zbytek mé duše spolu s každou pitomou buňkou v těle.
Přímo přede mnou se objevila Tara. "Baf!"
"U Dia proklatého, Taro!" zavřeštím a snažím se tvářit tak, jako by můj pohled mohl zabíjet. Zatím to ještě neumím, ale jestli se k němu brzo přidají i moje ruce… hm, kdo ví.
Tara stojí a chlame se. Jo, to ona umí velmi dobře. Jestli byste někdy hledali čarodějnici, která se směje nefalšovaným čarodějným smíchem, aniž by si to vůbec někdy uvědomila, je to právě Tara.
"Ne," usměje se. "Dius zrovna nejsem, ale bylo by to super!"

Ticho.

Jo, ticho.

Potřebuju jen chvilku, než mi význam jejích slov vůbec dojde. Moment… ještě chvilku…
U Dia, ona je blbá, plácnu se do čela, až mi mozek málem vyletí druhou stranou lebky.
Tak je blbá!
"Jo, Zeus tohle určitě rád uslyší. Možná se taky plácne do čela," řeknu sarkasticky a vyvedu tím Taru z míry. "Taro," pronesu vážně a s hrobovým klidem. "Aspoň jedna z nás by měla mít hlavu nevymetenou. A jelikož já ji nemám, spoléhám na tebe.
Tara se začne smát, jako bych řekla ten nejlepší vtip, jaký ani neznám.
v
"Bylo by fajn, kdybys dorazila," stěžuje si Tara, když jdeme do budovy školy na další hodinu po tělocviku.
"Kolikrát ti to mám ještě do té palice nacpat, Taro? Já nerada vystupuju před lidmi."
Tara nešťastně vzdychne. "Jo, jasně, hlavně že před celou třídou vždycky děláš tu největší herečku pod sluncem."
"To je něco jiného. To jsou na mě zvyklí a navíc, to improvizuju za pochodu," pousměju se. "Ale teď vážně, dokážeš si mě… MĚ představit hrát na jevišti nějakou vážnou a tragickou roli?"
Tara mě přejede očima. Sice v tomhle žůžovoučkém kostýmku s flitry, třpytky a peříčky nic neuvidí - maximálně to, jestli mi zezadu nelezou přišpendlená křídla - ale ona je asi spokojená, pak ale zavrtí hlavou. "Ne, máš pravdu. Tak bychom tě dali do nějaké role, která ti dokonale sedne!" zavřeští tak nadšeně, až se mi zvedá kufr a praskají bubínky v uších.
"Ne. Já se zkrátka nechci ukazovat. Nemám ráda pozornost ostatních."
"A neuděláš to ani pro něj?" Tara udělá psí oči.
"Ne. Ani pro toho zablešeného chcíplého dědka."
"Ale no ták. Vždyť jsi ho měla ráda. Jen si to přiznej."
"Přiznávám. Byl to můj nejoblíbenější učitel a rodinný přítel."
"A hrdina." Tara ukáže na nejbližší fontánu, na které stojí socha již zmíněného profesora. Kdybyste si ho chtěli nějak představit, představte si ho jako profesora Snapea, tak to dělám já.
"Když to myslíš."
"Ani když je to vystoupení na jeho počest?"
Tak tomuhle se musím zasmát. "Kdo by podle tebe stál těsně před jevištěm a celé to fiasko natáčel, aby mi to pak mohl do konce mýho života předhazovat?"
Tara se zamyslí.
A trvá to nějak dlouho.
Až moc dlouho.
"David?" zeptá se zmateně Tara a já protočím oči. To jsem totiž dneska ještě nedělala. Ještě mi za dnešek stačí někomu omylem orazit hlavu o školní lavici a můžu si dnešní den odškrtnout jako splněný.
"Proč by z toho měl prdel zrovna tvůj přítel, když ten tam hraje hlavní roli vedle tebe?"
Ticho. Tara se zamyslí. Tak to si radši sednu, páč tohle bude ještě na dlouho.
Nedaleko od nás právě nějaké mladá žena prováděla skupinu dětí. Možná jsou ze školy, nebo z prvního stupně… anebo z druhého, takhle z dálky se to nedá tak dobře odhadnou, když v tu ránu jeden kluk zakřičel:
"Dívejte! Tu holku znám! To je Chance!"
"Jé, Chance!" zavřeští všechny děti a už ke mně běží jako písečná bouře. Mě nezbývá nic jiného, než pustit batoh a vyděšeně couvat a doufat, že třeba myslí nějakého jiného chudáka, který se jmenuje stejně jako já, abych se mu mohla vysmát za to trapné jméno.
Jenže oni NÉÉÉ, oni musí se zastavit přímo přede mnou, popadnou mě za pas, vyrazit mi dech, kopnout do kolena a povalit na zem. Ještě před rozdrcením malých dětí - je jim kolem patnácti let, myslím - stihnu vytáhnout ruku nad všechna ta těla a pokusit se dotknout oblohy… Kdyby to někdo nepoznal, dávám znamení, že potřebuju pomoct. A dávám ho jen jedné konkrétní osobě, která stojí vedle mě.
Jenže co ta konkrétní osoba zrovna dělá? Přesně! Má v ruce mobil a ještě si mě natáčí.
"Řekni šance, Chance!" usmívá se Tara.
"Tak to by stačilo, děti!" přijde ta žena a já doufám, že si je zpráská jak psy, protože už nevím, pod kterým děckem jsem nechala svou ruku.
Děti se na chvíli zastaví a podívají se na ženu takovým tím pohledem: To myslíte vážně?. Žena teda přikývne, nadšeně zavřeští, vytáhne svůj foťák a podá ho Taře.
"Prosím, že nás vyfotíte s Chanci?"
"Jasně," usměje se Tara, strčí svůj mobil do kapsy a převezme fotoaparát.
Žena se postaví vedle mě, postaví mě na nohy a přitiskne mě do náruče… To bych možná byla radši zpátky pod těmi děcky.
v
"Ano nevíš, jak ti to závidím," oznámila mi zasněná Tara. Zrovna jsem se snažila v zpříma stát na nohou, a když mi to řekla, hleděla jsem na ni, jako jestli to myslí vážně.
"Ehm, promiň, ale teď mi to nějak nejde do palice, CO přesně mi závidíš. To že vypadám jak strašidlo?"
To jsem musela sama se sebou souhlasit. Vážně vypadám jako strašák vylezlý ze zelného pole.
Pokrčím rameny, vytáhnu hůlku ze svých vlasů - schovávám ji tam jako tyčinku do vlasů držící můj drdol - a máchnu s ní k potrhaným a napůl svlečenému kostýmku. PUF! A najednou tu stojím ve vysokých černých bytelných botách, černé sukni a tílku s lebkou. Ach, já to úleva. Konečně se cítím ve své kůži.
Tara na mé oblečení šokovaně hledí. "Okamžitě to schovej! Profesorka Nuronová tě zabije, jestli tě takhle uvidí."
"Copak tu člověk nemůže v ničem vyniknout?" naštvaně vzdychnu a nejradši bych Taru proměnila… v žábu, ale má pravdu.
Proměním se zpátky ve vzornou studentku v čistém a třpytivém žůžovoučkém kostýmku a ukážu na svůj batoh v Tařiných rukách. "Vytáhneš mi, prosím tě, termosku?"
Tara naštěstí přesně ví, kde je, vpravo nahoře na hoře na boku batohu.
"Přesně TOHLE ti závidím," řekne, když mi podává termosku a já ťuknu hůlkou na termosku, která se téměř okamžitě naplní horkou kávou s nadýchanou pěnou a skořicovým práškem vytvářející tvar lebky.
Ach, Die, tohle je to nejlepší cappuccino, co existuje… nebo spíš neexistuje, protože jsem ho právě vytvořila.
"Dokážeš toho o mnohem víc, než ostatní kdy dokážou. Vždyť jsi nejmocnější bytost ve všech světech! Vždyť jsi dcerou -."
"A, a, a! Žádná jména," rychle ji zarazím.
Nesnáším tuhle pravdu. 'Nejsilnější čarodějka', 'Nejmocnější bytost', 'Vládkyně veškeré magie' a já nevím, jaké další bláboly si lidé navymýšlí.
"A přesně o tom mluvím," nedá pokoj Tara.
Pro to, abych jí neurazila hlavu, si loknu kávy z termosky, ať nějak zabavím ruce.
"Proč pořád oslovuješ Diose a neříkáš místo toho 'U Brumbála' nebo 'U Merlina' nebo jeho vousů nebo 'U koštěte. Aneb 'U Pottera!'"
"U Pottera' neexistuje, pokud vím," rychle se ozvu, protože fakt nechci slyšet další jména.
"Fakt není 'U Pottera'?"
"Bohužel. Ale to neznamená, že si to nemůžeš vymyslet. Tedy, jestli chceš. Ale já se svého Dia nevzdám."
"Proč se zkrátka aspoň někdy nemůžeš chovat na své postavení?"
Čekám, že mi prozradí, proč něco takového řekla, protože teď zrovna moc nechápu, co tím myslí.
"Tobě vadí CO přesně? Že nepoužívám jména lidí, co kdysi dávno žili?"
Ticho.
Čekám…
Stále čekám…
"No," přikývne znovu dobře naladěná Tara. Já nešťastně vzdychnu.
"Zkrátka se mi nelíbí, že mám brát jména takových velikánu vniveč."
"Ale oni jsou - nebo spíš byli - nicky na rozdíl od tebe. Jsi celosvětově známá a uznávaná hrdinka. Všichni chtějí být tebou. Všichni chtějí umět vytvořit z ničeho jedinečné oblečení a… a cestovat časem… a… oživovat mrtvé -."
Na toto mi opravdu nezbývá nic jiného, než se začít hlasitě smát.
"Já sice dokážu věci, o kterých se mi může jen zdát, ale teď vážně. Oživovat mrtvé? Cestovat časem? To je srandovní."
"Ty užs to někdy zkoušela?"
"Myslíš, že kdybych to uměla, chodila bych do téhle naprosto potřpytkované a slaďoulilinké školy pro víly a pro blbce?"
Nadechnu se.
Už bych mohla být chvilku zase hodná.
"Jo, zkoušela oživovat mrtvé jsem kdysi dávno s profesorem, ale bylo vyčerpávající. Málem mě to zabilo."
Naznačím ve tváři, jak moc mě to zabilo.
Málem. BR! Znovu to zkoušet FAKT nehodlám.
"No a jak to vypadá s tou vaší hrou?"
Nemyslela jsem na žádný hlubší význam, byl to jen úspěšný pokus svést konverzaci jinam.
Ale asi to Taře někdo zapomněl sdělit, protože se začala culit, jako bych řekla nějaké tajně zakódované heslo. Ale tak tajné, že mě smysl tohoto kódu unikal.
No potěš!
"Jó?" začne Tara, "takže souhlasíš?"
"Ehm? Co?" nerozumím.
"Budeš teda s námi hrát v té Šípkové Růžence?"
"Jo, jasně," pronesu zdlouhavě a VELMI sarkasticky. "Vždyť, naučit se hodinové vystoupení za necelé dva dny… To opravdu není problém."
Tara na mě chvíli hledí. Najednou mě oslepí záře v jejích očích. "No vidíš! Tak to je super! Tal to hned zaběhnem za učitelkou dramaťáku. Musíme jí to říct! Uf, snad ti za ty dva dny stihne najít vhodný kostým. Oh, mohla bys hrát královnu! Nebo Zlobu! Oh, to by bylo úžasný! Merlinova dcera by hrála Královnu černé magie. Paní, jsem geniální!"
Ticho.
Jako… můžu říct, že bych ji nejradši v tu ránu nezabila, ale něco na tom bude. Wow, já jako Zloba? Na to bych klidně kývla. Zkrátka bych hrála samu sebe. To by nebylo zas tak těžké. NE! Nebudu před lidmi šaškovat. Stačí, že už i bez hvězdné herecké kariéry jsem jak chodící atrakce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama